Satira je živý a proměnlivý žánr, který se vyvíjí spolu se společností. Od prvních antických děl po dnešní internetové memy zůstává mocným nástrojem veřejné kontroly. Její síla spočívá v tom, že dokáže sdělit závažné věci odlehčenou vtipnou formou, která je přístupná širokému publiku. Současně je však důležité vnímat hranice satiry a respektovat rozdíly mezi oprávněnou kritikou a urážkou… Podobné pravdy vám umělá inteligence vygeneruje do několika vteřin. Pokud má dnes smysl ještě něco říkat a psát, pak jen v průrvách a švech, kam blazeovaný duch AI nepronikne a kde je osobní ručení. Odvaha být svůj a třeba se i mýlit.

Publicista, folklorista a milovník humoru Jan Nejedlý se zabývá satirou z dob komunismu i současnosti. Sbírá a komentuje zvláště lidový humor, ale sleduje i pohyby, pnutí a erupce v rámci celého žánru. Jak vidí dnešní situaci na této neklidné frontě?

Co se vám vybaví, když se řekne satira?

Satirický týdeník Dikobraz z doby mého dětství, tedy normalizace. A vtipy jako ten od kreslíře Bohumila Ceplechy, když se otevírala stanice metra Moskevská, dnešní Anděl. Pán s jezevčíkem začichá a říká: „Á, vůně pirožků, to bude Moskevská!“ To se psal rok 1985. Podobné devótnosti střídala ostrá kritika západního imperialismu, zatímco země byla obsazená východními imperialisty. Na slovo satira jsem od té doby opatrný.

A přece bylo za komunistů satiry dost. S kolegou Jakubem Šofarem jste zaplnili lidovým protirežimním humorem tři svazky série Po práci legraci.

Humor je jako bláto. Když na něj šlápne bota moci a cenzury, obteče podrážku a objeví se všude okolo. A erární botu zaprasí. Neexistence svobodného prostoru pro satiru vyvolala v život lidovou tvořivost – astronomický počet anekdot, hádanek, říkanek, průpovídek, písňových parodií, recesí atd. Byl to velký sportovní výkon tuzemských vtipálků. A podobné mechanismy fungují dodnes. Když zakážete o něčem žertovat, hned se objeví protiakce na zdech veřejných záchodků nebo sociálních sítí.

Proč po roce 1989 nevznikl nějaký důstojný nástupce Dikobrazu?

Vznikly třeba Trnky-Brnky, jakýsi moravský Dikobraz, který si dodnes vystačí s vtipy o ožralých strejcích a záletných ženuškách. Je to obhroublá, graficky odpudivá obdoba někdejších humoristických kalendářů. O satiře nemůže být ani řeč. Mnohem nadějnější a zlobivější byl časopis Sorry, který se ale posléze unavil a v posledních letech připomínal umolousané nedělní odpoledne v non-stopu. Dikobrazu mi bylo osobně líto. Byť se mu posměšně říkalo Úsměvy strany a vlády, jako dítě jsem ho miloval. Vystřihoval jsem si vtipy Neprakty, Kerlese, Renčína, Jiránka. Kreslený humor byl u nás na úrovni. Dnes tuto tradici převálcoval internet a jeho prefabrikované memy. Pak navíc přišly nové cenzorské tlaky na korektní humor. A holt už se každý smějeme něčemu jinému.

Dikobraz na začátku 90. let zanikl, ale zato vznikla třeba legendární Česká soda. Jaký byl její zásadní vzkaz?

Nikdo není nedotknutelný a nic není svaté – jen to musí být vtipné a svým způsobem spjaté s realitou. Skvělý je třeba skeč s někdejším disidentem Václavem Bendou. Tento bojovník za lidská práva byl jako politik a rétor poněkud těžkopádný, a tak si ho Čtvrtníček vychutnal u cimbálu, když zhudebnil jeho huhňání. Podobně naložili tvůrci i s kníkáním zpěvačky Bobiny Ulrichové, která ve svých písních ztvárnila „veškeré utrpení kosovského lidu“. Výtečná škola humoru.

Dnes se na tuto školu humoru odvolávají politici, co rekreačně hajlují a o Obamovi tvrdí, že je to „negr, který může maximálně prodávat hašiš“. Prý vyrůstali na České sodě a jejím černém humoru.

Nic nového pod sluncem. Když prezident Miloš Zeman mluvil jako kanál, omlouval to jeho mluvčí Ovčáček poukazem na Haškova Švejka. Dobytek se rád schovává za humor, ale problém je, že se mu nikdo nesměje. Není to vtipné, zvlášť u papalášů. A neonacisti se odjakživa u soudu bránili proti nařčení z hajlování tím, že zdviženou pravicí jen ukazovali, kde bydlí jejich kamarád. „Takhle velkej, támhle bydlí.“ Haha. V 90. letech se v ulicích objevil plakátek, kde na hajlující pravice nácků navěsila hospodyňka šňůru s prádlem a sušila spoďáry. To byla skvělá odpověď! Ale s Českou sodou je jiný problém. Ta všeobecná společenská shoda, že dnes už by to nebylo možné natočit. Houby. Přečtěte si paměti amerického komika Billa Mahera. V USA je dodnes běžná i mnohem drsnější satira. Trump netrump.

Skotský humorista Armando Iannucci se nechal slyšet, že vzestup Trumpa učinil satiru zbytečnou…

Omyl! Faktem je, že k moci se derou stále podivnější zjevy. I u nás. Po Klausovi Zeman, dnes Turek, Macinka, Rajchl, Ševčík… Co jméno, to chodící vtip, ale taky terč pro vtipálky. Stýskání, že už nelze dělat satiru, zaznívalo i za Voskovce a Wericha – a kolik skvělého posměchu od té doby vzniklo.

Jak se pozná černý humor, kterým se zaklíná poslanec Turek, od nenávistného hulvátského blábolu?

Literární teoretik Michail Michajlovič Bachtin užíval termín „pravda smíchu“. Smějeme se tomu, co je směšné, a směšné je to, co se zakládá na pravdě. Když vtip není k smíchu, prostě se nezasmějete. Tak jednoduché to je. Ještě před válkou na Ukrajině se u nás začaly objevovat na internetu podvržené anekdoty. Jedna na ukázku. Rus radí synovi, který si bere Ukrajinku, co má dělat o svatební noci: „Přenes ji přes práh, ať vidí, jak je Rusko silné. Svlékni se, ať vidí, jak je Rusko krásné. A pak začni masturbovat, ať vidí, jak je Rusko soběstačné!“ Nedovedu si představit, že by ten vtip někdo vyprávěl u nás v hospodě a že by se mu někdo smál. Jde o bezprecedentní falšování folkloru, který nikdy nestraní mocným na úkor slabších. Navíc s naší historickou zkušeností. To není smích české ulice, ale spíš kremelského prospektu vedoucího k expozituře rozvědky nebo trollí farmě. A co se týče černého humoru, pamatuji si, jak před pár lety komik Štěpán Kozub během estrády v O2 aréně dal k dobru hádanku: „Víte, jaký je rozdíl mezi pizzou a Židem? – Pizza v peci neřve.“ To bylo totálně nevtipné nevkusné čiré trapno, nikoli černý humor. V celé aréně to nechápal snad jen sám komik. A člověk by řekl, že ty dementy jen hraje.

Turek i Kozub se hájí tím, že humor přece nemá hranice. Má humor hranice?

Tuhle otázku z duše nesnáším, a přece je zásadní. Je to téma na rigorózní práci, v níž stejně nic kloudného nevykoumáte. Humor hranice má i nemá. Záleží na tom, kdo a kdy žertuje. Když byl Václav Havel zavřený a v Dikobrazu do něj šili anonymní soudruzi, bylo to nechutné, neboť se nemohl bránit. Když se Havel stal prezidentem, bylo legitimní, že si lidi dělali legraci i z jeho krátkých kalhot, záletů či ráčkování. Vzpomeňme na desku Xaviera Baumaxy … a ten Clintn, on mi hýkal, která vyšla ještě za života „phezidenta phavdy“. A co je důležité: Havel tuto torturu výsměchu přežil a jeho obraz tím myslím nijak neutrpěl. Takto se na Západě tvoří autentické hodnoty.

Řekněte to politikům, co se soudí kvůli legrační přezdívce. Anebo islámským fundamentalistům…

Jistě. Islamisté po nás chtějí nedotknutelnost jejich náboženství, ale to jde ostře proti západní tradici. Proti tradici dvorního šaška, co smí být drzý na krále i na preláta. Středověké karnevaly a svátky bláznů, kdy se parodovala liturgie a četlo se třeba pijácké desatero, fungovaly jako ventil v papiňáku, který upouští přetlak. V Katalánsku mají dodnes v betlémech kromě tradičních figurek jezulátka a tří králů postavičku caganera. Sedí někde v pozadí v podřepu, má spuštěné kalhoty a vykonává velkou potřebu. Takřečený kakáček dodává duchovní vánoční atmosféře veselou tělesnou protiváhu.

Kakáček v islámu evidentně chybí.

A proto přišlo to, co přišlo. Masakr redakce francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo. Kvůli karikaturám Mohameda, které navíc neurážely samo náboženství, ale právě terorismus s ním spojený. Jak se říká: když nejde Mohamed k hoře, musí hoře k Mohamedovi. Toto krveprolití, jež se událo v Paříži přesně před deseti lety, považuji za bod nula. Zlom v dějinách humoru a západní civilizace vůbec. Za války sice Němci vyslali komando, které mělo zabít komika Chaplina za jeho film Diktátor, a Rusové v posledních letech uskutečnili nespočet atentátů na komika Zelenského, ale to byly pokusy neúspěšné, ojedinělé, osobní a de facto domácí. V případě vyvraždění celé redakce satirického magazínu šlo o cílený útok jiné kultury na západní civilizaci a její klíčový princip. Právo na smích. Jenže kromě vlny solidarity se na Západě objevily i projevy nečekaného pochopení tohoto zvěrstva.

Co máte na mysli?

U nás byl obzvlášť nejapný třeba páter Halík, který rozstřílené satiriky téměř odsoudil jako nezodpovědné provokatéry a pro vrahy měl jakési noblesní předporozumění, jako by snad měl radost z toho, že někdo bere náboženství tak vážně. Ale v desateru přece stojí nezabiješ, a ne neuděláš si srandu z bližního svého. Na jedné straně obrázek, kreslený vtip, a na straně druhé krvavá jatka – myslel jsem, že je to jasné jako facka, ale pan páter to s vytříbeností sobě vlastní rozmydlil na kaši. A zhruba ve stejné době přišla další pohroma. Ze západních univerzit a aktivistických kruhů se přihnala morová rána v podobě požadavku korektního humoru, který by si nedělal legraci z druhých, nezraňoval, neubližoval.

Co je na tom špatného?

Humor nemůže být korektní ze své podstaty. Když ho zbavíte drzého revoltního náboje, zbyde jen ten ubožácký Ceplecha, co fetuje pirožky na Moskevské. Autentický humor se vysmívá, pošklebuje, uráží, ale neútočí, jak už jsem říkal, na disidenta v kriminále ani na národ bezdůvodně přepadený silnějším agresorem. Hranice se tedy nastavují jaksi samočinně. Koncept korektního humoru navíc přichází s celým katalogem společenských skupin od Romů po LGBT, o nichž se žertovat nesmí. To je úplně absurdní.

Spíš jde o stereotypy, jež jsou s těmito skupinami spojené a které vtipy využívají či zneužívají. Myslím, že tu ani neplatí teze o „pravdě smíchu“. Vtipům o Romech se lidé smějí…

Stereotypy nějakým způsobem koření v realitě, která je ale samozřejmě složitá, nejednoznačná, historicky podmíněná atd. Ovšem strategie „změňte humor a pak se změní i realita“ prostě nefunguje. Je to přesně naopak. Humor je navíc živoucí organismus s vlastním imunitním systémem. Viz anekdota založená na hovorovém výrazu pro cikánskou pečeni, který může být právem vnímán jako urážlivý. Přijde Rom do řeznictví. Před ním stojí nádražák a říká prodavačce: „Dvacet deka cikánky vcelku.“ Rom se zaškaredí, a když přijde na řadu, povídá: „Deset deka nádražáka, nakrájet!“ To je ono. Odpovídat na urážku vtipem, ne hysterií a cenzurou. Blbý žert se znemožní sám. Netřeba inkvizice, která by žertéře upálila na hranici.

Jistě, ale určitá zvýšená míra citlivosti vůči dehonestaci druhých prostě k dnešní době patří.

K tomu mi dovolte dvě poznámky. Současná mladá generace, jež má citlivost ve štítu, lidi mého typu odbývá nálepkou boomer, což je urážka ohledně věku čili slušná podpásovka od těchto citlivých sněhových vloček. A za druhé. Bota, která dupe po svobodě humoru, dosáhne opět jen toho, že se bláto rozleje všude kolem. Zákazy navíc plodí šílenosti. Na internetu se množí brutální rasistické vtipy, pochopitelně krajně nevtipné, asi jako když zákonem zakážete dát dítěti pohlavek a ono se potom samo sebepoškozuje nožem. A ještě jeden efekt tažení za vydestilovaný humor má – vypuzuje z děr hydry, jako je Trump či Turek, kteří profitují z naštvanosti lidí na neustálé opruzování, buzerování a peskování strážců domnělé morálky. Tito mravokárci navíc řeší často úplné kraviny – a jaksi si nevšimli, že mají za humny hordu ruských hrdlořezů.

Pro ně to kraviny zřejmě nejsou.

Problém spočívá v tom, že vydezinfikovaný svět, kde se všichni mají rádi a kde největší potíž představuje generické maskulinum a vtipy o transženách, je čirá utopie. Život se nachází jinde. Představa, že když se nebude žertovat o obezitě, tak ze světa zmizí tlusťoši, je mírně řečeno scestná. A celé tohle moralistické pinožení nemá vůbec žádný efekt v reálu. Žádné skutečné zlepšení kvality života nepřináší, je to jen mediální bublina. A jak říkám: to všechno v situaci, kdy jurodivý ruský mužik číhá za vraty.

Jaká autentická satirická díla vás tedy osobně oslovují?

Mám rád, když tvůrci převrátí dosavadní gramatiku humoru, abych tak řekl, a přijdou s něčím novým. Takové bylo dada, Strana mírného pokroku v mezích zákona nebo Švejk. Později třeba seriál South Park či film Borat. U nás třeba performance radikálního baletu Vyžvejklá bambule anebo z poslední doby film Martyho Pohla Na plech, který vznikl zcela mimo mainstream právě jako reakce na otravnou korektnost. Z literatury bych zmínil enigmatickou knihu Mariana Pally s názvem Njkpůúp kkléedc, kde na sto padesáti stranách najdete jen nesmyslné shluky písmen. Není to pouhý fór. Myslím, že česká literatura si něco podobného zasloužila. Za nejlepší satirický kousek poslední dekády však považuji vyvěšení trenýrek nad Zemanovým Hradem. To byl majstrštyk. Zářez do dějin humoru.

Zdá se, že pojímáte žánr satiry dost široce.

Satira má amébovitou podobu. Vezměte si třeba, jak satirici reagovali na zrod moderního umění. Dobové humoristické časopisy ho počastovaly výsměchem. Jízlivou parodií přispěl kupříkladu i loutkový Spejbl v melodramatu Smutky zhrzených nudlí, zatímco Ferenc Futurista si z modernistů utahoval a zároveň se jimi inspiroval. Skvělou mystifikaci předvedl jistý švédský novinář, jenž předložil výtvarným kritikům abstraktní obrazy smyšleného umělce Pierra Brassaua, ve skutečnosti šimpanze z místní zoo. Ovšem vrcholnou satiru podle mého gusta nabídl v 70. letech jeden člen Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. V pražské hospodě U Soudku, jak popisoval Ivan Jirous, vzal ze stolu ubrus s prázdnými i nedopitými půllitry piva, plnými popelníky, cigaretami, příbory i penězi připravenými na zaplacení útraty, svázal ho do uzlu a hodil pod stůl. Konsternovanému vrchnímu, který se sháněl, kam všechno zmizelo, ukázal pod stůl a oznámil, že právě vytvořil vizuální báseň. To bylo satirické gesto vůči akademickým konceptualistům a zároveň skutečně moderní dílo par excellence. Gesamtkunstwerk. A pohroma pro hostinského, samozřejmě.

Minulé tři roky jste byl členem poroty soutěže Magnesia Litera v nově zřízené kategorii humoristická literatura. Žádný nový Švejk nebo Saturnin v tu dobu předpokládám nevyšel.

Právě že vyšel! Vyšel pastiš Švejk se stává milionářem od jistého Sigiho Bigstaina a třetí díl vykradeného Jirotkova Saturnina od politika a likvidátora státního majetku Miroslava Macka. Obojí nestojí za řeč.

A stálo něco za řeč?

Loboval jsem v porotě za spisky z Institutu Václava Klause, které se parodují samy, ale neprošlo to. Osobně mi bylo líto, že časem vydání se s námi minula třeba výtečná próza Ondřeje Horáka Pohlavní styky nebo román Zabrisky od Bohuslava Vaňka-Úvalského. Taky veselý dekadent Kamil Princ tehdy zrovna nic nevydal. Objevili jsme ale třeba vynikajícího pozdního debutanta, který si říká Vladimír Nezdvořák. Tento trochu drsnější nástupce Vodňanského či Frynty, mistr rýmových karambolů, byl ale okamžitě rozsápán právě těmi novodobými svazáky kádrujícími legraci. Nicméně za tituly, které jsme nakonec vybrali, se nestydím. Šlo o dva slušné komiksy, Zen žen a Kapitán Chemo, plus knížku povídek a stand-up výstupů Lucie Macháčkové, jedné z nejvtipnějších autorek současnosti.

Jak nahlížíte na stand-up?

Opět nic nového, jen mě překvapuje jeho neutuchající obliba. Na rozdíl od dvojic komiků, kde vznikal smích jako výsledek dialogu a v ideálním případě i společného přemýšlení, je stand-up trochu sebestředný, do sebe uzavřený žánr. A měšťácky krotký v tom smyslu, že v něm převažují vztahová či rodinná témata. Ale i ve stand-upu občas zazní silná myšlenka. Právě Lucie Macháčková říká v jednom z výstupů, parafrázuji popaměti: Pokud máš čtyři exekuce, tři děti v děcáku a dva zuby, pak asi nemáš v životě nejlepší nápady a neměl bys mít právo volit, a tím ovlivňovat budoucnost ostatních. Takovou krutopřísnost si politik nemůže dovolit, ale klaun jo. Ať to s nadsázkou zazní a společnost se zamyslí. Dvorní šašek to prostě říct může a nesetnou mu za to hlavu. Podobně silný moment má třeba i Lukáš Pavlásek v novém představení Zmatení komiků, kde zazní píseň „Řekni smrti ne“ – krásný výsměch všem motivačním esoterickým koučům a jejich napáleným hejlům.

Co jste říkal zapojení stand-upové komičky Ivy Pazderkové, známé coby Blbá blondýna, do předvolebních debat premiéra Petra Fialy? Odmoderovala mu vlastně celou kampaň.

Mě to nějak neuráželo. Snad proto, že mě neurážel ani Fiala coby premiér. Ale úplně košer to nebylo, to máte pravdu. Kdo mě v tomto ohledu kdysi opravdu naštval, byl můj oblíbený kreslíř Vladimír Jiránek, který se ještě za Topolánka zapojil do kampaně ODS. Strana měla tehdy pověst dosti gaunerskou a kampaň to byla neskutečně přiblblá. Jiránkovy typické kreslené postavičky, které dříve přinášely jiskřivý humor, se proměnily v toporné figury jménem Karel Pracovitý či Václav Dobrák a agitovaly za politiku ODS. To už mi přišel mravnější Urbanův Ruda Pivrnec, ochlasta a děvkař, kterého žádná partaj tím pádem nemohla zneužít pro svou propagandu. Možná i tady vede určitá hranice, kterou by satirik neměl překročit, tedy spojit se s vrchností. I když to vábení tu bylo vždycky. Někdy z idealismu, jindy pro prachy. Z první republiky jsou známy třeba tendenční loutkové hry typu Jak šel Kašpárek do Prahy k panu prezidentovi anebo vzpomeňte na pohádku Josefa Čapka Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen. A koneckonců, i ten skvělý Čtvrtníček svého času dělal reklamu nepříliš skvělému primátorovi Bémovi.

Víte, co je zajímavé? Jaké klademe na humoristy morální nároky a imperativy…

Možná chceme, aby z nás snímali naše hříchy. Anebo pro nás bránili ten správný svět. Snad proto se z humoru a satiry stalo bojiště, kolbiště, minové pole. Zkušební střelnice morálky. Válečná fronta. Přál bych si, aby to byla válka vtipů, aby vzduchem lítaly špílce, ne šrapnely. A vítěz ať vyšle montypythonovský Killing Joke, vtip-zabiják, z něhož se protivník usměje k smrti. Jako ten lektor jógy smíchu, který si při produkci vykloubil čelist – a lidi si mysleli, že se pořád chechtá, ale jemu visela huba z pantů ven.

Rozdíl mezi smíchem a pláčem je někdy těžko rozeznatelný.

Charlie Chaplin má v jedné grotesce krásnou scénu. Na stole najde dopis, v němž mu jeho žena oznamuje, že ho navždy opouští. V tu chvíli se otočí ke kameře zády. Vidíme jen jeho drobnou a shrbenou postavu, jak se roztřese vzlykotem a zadržovaným pláčem. Najednou vám je ho hrozně líto. Po chvíli se opuštěný Charlie obrací tváří k divákům a vy vidíte, že to nebyl pláč, co ho roztřáslo. Má v rukou šejkr a mixuje si něco tvrdšího na zapití toho, že se zbavil té megery. Na zdraví, Charlie!