To, že je čeština na rozdíl od většiny moderních evropských jazyků schopna časomíry, ví každý, kdo ve škole četl Jána Kollára a jeho předzpěv k Slávy dceře. Komický verš „Stůj, noho, posvátná…“, s pravidelnou césurou hexametru po páté daktylické půlstopě (penthémimerés) na místě, kde činí nohu posvátnou. Ovšemže se počítání dlouhých a krátkých slabik v češtině nemohlo prosadit proti daleko lidovějším veršům iktickým či sylabotónickým. Přesto hrají dlouhé a krátké slabiky v českých písních i básních důležitou roli, například když Spirituál kvintet zpívá v písni „Nejdelší vlak“: „Proud řeky ví, kdy kámen pohladí, / ví, kdy ho zastaví hráz, / ví voda, ví, kdy ji noc ochladí / a zná, jak pálí mráz,“ nebo když Vítězslav Nezval v básni „Noci“ kontrastuje dlouhé samohlásky slov „večerů“, „katedrál“ a „nádvořích“.

Časomíra proto, že nám v češtině umožňuje napodobovat nejen antické, ale i různé perské, indické či japonské verše. A zatímco v českých iktických verších nemohou slabiky dělat nic jiného, než aby se střídaly přízvučné vždy s jednou nebo dvěma nepřízvučnými, nabízí časomíra ohromné možnosti různých sledů krátkých a dlouhých slabik, a tudíž nespočet všelijakých rytmů.

V čem leží tedy problém české časomíry, že se už dávno přestala používat? Zásadní jsou asi dvě až tři nedorozumění: Jednak to je způsob, jakým se časoměrné verše deklamují, totiž že se při recitaci časoměrných básní přesouvá přirozený přízvuk vesměs na dlouhé slabiky, které se tak stávají nepřirozeně přízvučnými: „Aj, zde leží zem ta / před okem mým selzy ronícím,“ s přízvuky na druhých slabikách slov leží, okem a ronícím, dále s přízvukem na slově ta, zatímco slova zem a před se stávají nepřízvučnými. Tento typ recitace je sice vhodný pro pochopení daného hexametrického rytmu, ale je zkrátka jaksi srandovní. Přitom staří Řekové i Římané ponechávali slovům jejich přirozené, ovšem melodické, přízvuky a rytmus se vytvářel nezávisle na melodii jazyka. Podobně je možné recitovat Kollárův uvedený hexametr i s přirozenými přízvuky češtiny, a rytmus zůstane díky césuře a sledu délek přesto zachován.

Zadruhé panuje trochu chaos v tom, které slabiky jsou vlastně dlouhé a které krátké. Takže to shrnu: Slabika může být dlouhá přirozeně, to jest že má dlouhou samohlásku, např. á, ů, či dvojhlásku jako ou. Pak může být slabika dlouhá pozičně, tedy tím, že po krátké slabice následuje více než jedna souhláska. Slovo „sla-bi-ka“ má tři krátké slabiky, ve slově „sla-bič-ný“ je slabika „sla-“ krátká, „-bič-“ pozičně dlouhá a „-ný“ přirozeně dlouhá. To platí i přes hranice slov: Spojení „před okem mým“ se rozčlení na slabiky „pře-do-kem-mým“, takže to je: krátká, krátká, pozičně dlouhá, přirozeně dlouhá. To je všechno jasné, ale složitá jsou pravidla výjimek, které si každý český básník stanovoval sám podle vkusu. V řečtině a latině může být slabika pozičně dlouhá i krátká, následuje-li po krátké samohlásce spojení „muta cum liquida“, tedy plozivní (němá) souhláska „t, d, p, b, k, g, h, ch“ společně s likvidou l nebo r (či ř). To dává smysl, protože na plozivních souhláskách nespočineme dlouho, obzvlášť když přecházejí v l nebo r. Ve spojení „ta před“ nebo „ta plavá“ je podle antických pravidel slabika „ta“ tedy obojetná, může být dlouhá i krátká.

Šikovné nastavení pravidel obojetných slabik je podle mého úsudku zásadní pro to, aby časomíra příliš neomezovala volbu slov. Překladatel homérských eposů Antonín Škoda obojetných slabik natvrdo nepřipouští vůbec, což ale vede k nedostatku krátkých slabik, takže zavádí nové pravidlo, že poslední slabika slova zakončeného krátkou samohláskou je vždycky krátká, byť by následovala hromada souhlásek. Já jsem po mnoha experimentech přesvědčen o tom, že je lepší připouštět co nejvíc obojetných slabik, ale šikovně a v souladu s evropskou, antickou tradicí. Takže například souhlásky h a j (též j vzniklé samohláskou ě jako ve slově slově) někdy uznávám jako souhlásky, jindy nikoli: První slabiky útvarů „ten jiný“ či „to jsou“ tedy chápu jako obojetné. Naopak někdy zachovávám souhlásku v na začátku slov i tam, kde ve spisovné češtině není, což činí i Spirituál kvintet ve výše citované písni: Podle uvedených pravidel lze spojení „noc ochladí“ tedy chápat nejen jako „no-co-chla-dí“, ale i jako „noc-(v)o-chla-dí“, jak to odpovídá rytmu písně, nebo i jako „noc-voch-la-dí“ nebo „no-coch-la-dí“: První dvě slabiky jsou zkrátka obojetné. Samozřejmě je důležité dávat pozor, aby se čtenář ve verši neztratil, a používat obojetných slabik obezřetně. Stejně tak musí ovšem básník iktických hexametrů dbát o to, aby se čtenář zorientoval, jestli má, nebo nemá číst vedlejší důrazy více než dvojslabičných slov.

Třetí nedorozumění ohledně časomíry spočívá v tom, že se, zcela pochopitelně, nejčastěji překládaly a četly největší fláky antické literatury, tedy epopeje v daktylickém hexametru; hrdinském verši, který si i ve starověku vyžadoval, aby se mu jazyk přizpůsobil. Není tedy divu, že se hexametru, i tomu iktickému, musí hrdinsky přizpůsobovat i čeština. Hovorovější verše byly ve starověku jamby a trocheje, které připouštěly nespočet svobod. V těch nejvolnějších se psaly bajky a vulgární komedie. Skoro všechny jejich dlouhé slabiky lze nahradit dvěma krátkými, některé krátké zas dlouhou, a tu pak opět dvěma krátkými. U takových veršů je samozřejmě potřeba, aby ve vší volnosti zůstaly rytmicky pochopitelné, aby se daly zkrátka číst, aniž by člověk musel počítat slabiky na prstech. Překladatelé chtěli ovšem často dokazovat svou zručnost a báli se této volnosti, umožňující i zcela hovorový diktus jakožto metrické nepřesnosti, čímž se zbytečně omezovali. (To se opět týká i překladů v iktických metrech.)

Ještě jednu technickou věc musím dodat: Zcela zásadní, a v časomíře ještě důležitější než v iktické poezii, jsou pomlky (césury a dierése) uvnitř verše, protože slouží jako opěrné body rytmické struktury a je podstatné je v tradičních verších dodržovat. V antice platilo, že dlouhé mluvené verše pro delší vypravování, jako daktylický hexametr eposu nebo jambický trimetr (šestistopý jamb) dramatu, nesmějí být symetrické, tedy dělitelné na dvě stejně dlouhé poloviny, protože by tím ztratily napětí. Jambický trimetr se tedy nesmí stát alexandrínem s mezislovní mezerou po třetí (moderní) jambické stopě. Stejně tak nesmí mít hexametr mezeru po třetím daktylu (či spondeji). Důvodem není jen to, že je symetrie na dlouhou trať nudná, jde také o pravidlo, sloužící k tomu, aby recitátor nebo čtenář, aniž by škobrtl, věděl, že tuhle musí být v časoměrné poezii obojetná slabika dlouhá či krátká – nebo že v iktické poezii musí či nemá být na té či oné slabice vedlejší důraz.

Dosti teorie. V doslovu sbírky Nová časomíra, která vyjde na podzim roku 2026 v nakladatelství Kétos rozeberu všechno důkladněji a názorněji. Zde není nutno se příliš zdržovat. Cílem mé sbírky je ukázat, že je s časomírou zkrátka legrace – ať už při archaizování, nebo při vulgaritách, ať už v elegickém distichu, v aiolských verších, či ve vlastních výtvorech časoměrných. Múza je čas všeho. Rytmus je telefonním číslem Múzy, bez níž nejsme ničím. Ať žije Múzismus!

Vlastenecká

(Elegické distichon)

Náhle vyblýskla šedým uzlem mi mozku budoucnost,
                  Můj že hrdinský skon navždy do lidstva dějin
Pevně zapíše se, aj! a že též bude hlavně i český
                  Národ z bronzu sochou navěky obětavost
Mou uctívati věrně a, hymnu pěje, sterožertev
                  Páliti tuk hojný, mou si pověst chovaje.

V té vidině mně totiž se ukázalo, jak jsem uklouznul,
Čist, umyt, osprchován, z koupele hbitě leza.
Kluzký bylť vany kraj, olejem natřený coby teflon,
                  Kraj co kolébky se hnul, tu z něho náhle rakev
Bílá jak v koupelně vana stává se, a já na
                  Svou vanu teskně hledím v hrob můj proměněnou.

Lítá vzplála tu řež, neb já se vzdáti nehodlal:
                  S boulí nesmírnou, bez šatu též, s nahatým
Moudím jsem tu ležel ve vaně své a v krvi vlastní,
                  Bráně se smerti a dál dýchaje mocně dechem,
Lidstva žití ouprk před okem svým selzy ronícím
                  Hlídaje u stropu mřít (tak mi umíral i oud).

V dlouhých svých minutách posledních sílu našel jsem
                  Poslední, slušnou lidstvu ji obětovat.
V myšlénkách jsemť zřel, čím že svobodu světa chránit,
                  Jakže tyranny smést s povrchu navždy zemí:
Česko že prvně musí svorné sebe pevně odhodlat,
                  Pak že i námořní loďstvo musí k tomu mít.

Báseň dvojího užití

(Sapfická sloka)

Básně, hleď, Cikánovy pouze formu
Trapně prázdnou vyzdvihujíce, stále
V celku prosty významu jsou. Tudíž je
                  nečti, prosím Tě,

Veškerý neboť jeho verš je nudným,
Škodlivým dokonce i veškerému
Žactvu ve školkách stromových, kde rosteš,
                  vzkvétaje krásou,

Údem obtěžkán velikým i hutným,
S bratry svými, Priápe, i Ty, všeplodné
Božstvo rolníků, sadařův a hajných,
                  srnky lovících.

Jen si představ, významuprostě jak by
Jen jeden, jeden jediný Cikánův
Verš zhubil Tvé větve i plod, ba sémě
                  Tvé, květy taktéž,

Jen co jím by kdos ratolest Ti tížil
Zhoubně. Jen, Priápe, si představ, jak by
Rusko hned zaniklo celé, pokud by
                  tohleto četlo.

První Máj

(Asklepiadský verš delší)

První Máje večer: Hrdlice žal lásky volá ku hrám,
Jestiť lásky tu čas, čpí lilium, růže rudá voní,
Van čerstvý od lesů vzduch peprný nozdře ku mé nese,
Láskou hnul tu sebou háj borový, šeptaje si s mechem.

Sladký žalm holubů juž popohnal stáda hovad v lukách,
Sedmikrás, kopretin květ pocelem vyrvati tanci jich.
Hemžící životem pastviny vřou, jak za vlnou vlna
Výživnou krajinou šumně prchá. Ovce pasák také
Líbezné po nivách vůkol honí. Lásky je pln a sám.

Za mnou pojďte a sem, přátelové, hleďte! Tu rozmilý,
Český vpravdě pravý zemědělec v hroudě orá cosi,
Roznáší tu i hnůj, by chleba dar země přinesla mu
Hojný, pískaje si prostoduchý, dávně starý chorál.

Rozsévač tu jiný svým semenem v brázdu seje zrno
Pádnou svou pravicí, vším mozolem obrašenou, chudák.
Tam bílá stařena v nůši jakés snad koření nesouc
K své hájence leze, kdež navaří vnoučeti vývaru.
Vepř chrochtá, huňaté ovce bečí, kulku hněte chrobák:

Aj, za mnou, sluhové, soudruhové, bramborové moji!
Odvážným ku čiré lásky činům sehněte se v hřbetech!
Hned vodnesl mi Žán pozlacenou mou židli tam v pole!
Touhu v nitru budí láska totiž v láskyplném kraji!

Nasbírejme si hnůj čtvernohatých, krásnorohých hovad
Hojný, pějme při tom prostoduchý, dávně starý chorál.
Sbírej bratře hnojů, sklízeje den, pouze rukou nahou!
Žán nám prostře zatím stůl bohatý ubrusem, ať se my
Přiblížíme hodem svých krajanů roztomilým duším.

Hovno

(Elegické distichon)

V této tu básni bych rád slovy děl, což v nitru si myslím.
                  Múza však mi radí: Radši, prosím tě, nepiš.

Ne! Mně nedá to, musím ulevit si, neboť nepomáhá,
                  Jak by rozum si přál, Evropa Ukrajině:

Moskva a Petrův hrád, Soči, Kursk, Voroněž, Vladivostok:
                  Hovno, skládka hoven! Všichni poserte se tam!

Z nápisů na hroby

(Elegické distichon)

Aj, zde leží v zemské myšolovný kůře kocourek,
                  Jenž vždy na klíně mi před, sladce mi lízaje líc,
Jenž mléko kravské miloval, konservy i mastné,
                  Než, mě patře vokem, z vokna mi náhle vypad.

* * *

Pod kamenem hranatým spí pejsek můj tu malinký,
                  Jenž ve stínů kraj, sténaje teskně, utek.
Žnec života všeho, pán smutných topolů, ho přivítal,
                  S ním by nyní si hrál, míč mu nose vržený,
On, jenž dřív zdvíhal, mě zřev, zvídavě ušiska,
                  Než-li vesel chlupatý sobě vocásek honil.