Vonící neklidem zlatých květů na cestě předem určené
Jako ten břečťan
nad hlavou biblického Jonáše.
I ten můj schne a vadne. Náhle.
Kloní se, opadá, hyne, vzdává se.
Kostel a fara a rybník.
Staleté duby.
Slunce, chládek, stín,
mech na střeše,
dveře zavřené,
kostelní věž.
Sloh je barokní.
Letní klid čeká
na kostelní zvon.
Až jeho zvučný hlas
zas bude znít.
Zvonit.
Daleko v čase
za barokním stoletím.
Dalekou cestou časem
za dobu dnešní.
Zář.
Světlo.
Zvonění.
Světelné stužky
zvučných tónů.
Cestičky jasné
vinoucí se tmou.
Svítání.
Volání.
Probuzení.
Jen chvějící se zvony.
Jen rozechvělé tóny.
A světlo.
A hudba.
A znění.
A zář.
Výklady září.
V Pařížské před Diorem
zbloudilý motýl.
Třepetá křídly
před výkladní skříní
babočka admirál.
Podzim se sklání do zimy.
Naklání se den.
Za sklem uvnitř Diorův model.
Skotská kostka je modře temná.
Asymetrie modelu šikmo padá
do schylujícího se podzimu.
A pestrý, veliký admirál
(kde jen se tady v tomhle čase vzal?)
plachtí, křidélky třepetá.
V Pařížské ztracený se ztrácí do šera.
Mraky na nebi
dnes připomínají chryzantémy.
Ty velké rozčepýřené květy
do dáli natahující konečky okvětí.
Chryzantémy.
Rozvíjejí se a odkvétají.
Proměňují se a ztrácejí,
mizí v neviditelné říši mlh.
Nebeské chryzantémy.
Plné vláhy.
Plné pohybu vysoko nad zemí.
Se zemí spojeny
k slunci se upínají.
Zlaté, žluté, zářící.
Slunečnice.
Tančí dnem.
Od rána v pohybu
za sluncem na nebi.
Od poupěte
až do odkvětu kroužící.
Pevně stavěné.
Vonící olejem, letoškem,
sluncem, létem,
dnešním dnem.
Vonící neklidem
zlatých květů
na cestě předem určené.
Minižabičky barvy hnědé.
Batolí se, poskakují a běží.
Stovky žab mini
na lesní pěšině.
Hemžící se připomínají pavouky.
Malé žáby.
Les je černý, pěšina stinná,
voda rybníků vyhřátá.
Žáby se hrnou.
Beze slov. Beze strachu.
Bez obav. Po cestě do žití.
Zdali jsou pro svět požehnáním,
či pohromou?
Jsou na cestě v tu chvíli jistě správné.
Minižabičky hnědé.
Svět funguje.
Jako ten břečťan
nad hlavou biblického Jonáše.
I ten můj schne a vadne. Náhle.
Kloní se, opadá, hyne, vzdává se.
A já tu lituji, lekám se, smutná jsem.
Jako ten biblický Jonáš.
Prozřevší náhle pod suchým výhonem.
Zelený lísteček z olše.
Jediný na cestě.
Jedinký, větrem stržený.
Zelený, zvrásněný.
Větrem nesený na cestu.
Lísteček ke zdvihnutí.
Nesený do dlaně.
Nesený pod prsty.
Lísteček k nalezení.
Lísteček utkaný z životných vlákének.
Z pletiva vlásečnic, tepen, žilek.
Lísteček – mapa cest.
Přehledná, věrná.
Čitelná na dotek.
Haptická mapa cest.
Mapa cest pro slepce.
Pro slepce ve světě digitální navigace
a AI expertíz.
Vřesové polštářky kokořínských lesů.
Vřesově růžové, jemně fialové.
Do skalních písků pevně vsazené.
vypínám tvou obrazovku
OFF
pak si to rozmyslím
ON
ať můžeš pořád dohlížet
vždycky jsi chtěl pouštět
náš život na VHSkách
Stmíváním se k sobě začali blížit.
Žena nesla nám ukázat svět,
který porodila.
Byly to velmi neurčité tvary,
byla to robátka zavinutá do jejího strachu,
byly to výpěstky bouřlivé fantazie,
jež čas od času
jak blesk sjíždí do lidského hromosvodu,
nebo prostě do každého druhého svodu,
neboť jsme stále čímsi
sváděni a pokoušeni,
stále cosi projektujeme, mluvíme o tom
před spánkovou adaptabilitou v mozku,
hovoříme o tom,
i když se zdá,
že za zády je všechno dávno dokonáno,
kladiva
Lišák je ještě stále zakousnutý do její srsti
a hluboká stopa po jeho zubech
se zacelí až začátkem léta
v době
kdy liščata
během hry
dokážou
rozhryzat zelené stonky rostlin
má naděje na lepší svět visí na vyšisovaném vlásku
lidé se ukládají k spánku po uložení bdících bitečků
oči mi hranatí, pohled kašovatí
znovu načtené stránky dosud nečteného jsou k potrhání
ruší mou pozornost jako šipečka pronásledující svůj ocasatý
konec
zevnitř zmastnělý mozek nepřestává přijímat
zvuky matnou, obrazy mizí
mé hemisféry naříkají v příbězích
v podcastu smetanový hlas slibuje Mléčnou dráhu