Fotografie z roku 1969

Před focením bylo třeba se nechat ostříhat
– tak soudil děda i zbytek rodiny –
Proto mě bral k sousedovi, který poté, co si s dědou prohodil pár slov, vynášel z domu staré křeslo, pečlivě ho otíral dlaní, řval na slepice
a usazoval mě – křeslo bylo vysoké, na tenkých nohách a moje nohy se houpaly nad zemí – holič vyprávěl, že křeslo mu kdosi dovezl buď z Vídně, nebo z Krakova, když se vracel z práce z Německa – po první válce.
Vytáhl strojek zabalený do bílého plátna
několikrát stiskl stříbrné pacičky – kovové součástky skřípaly –
něco profukoval – rozčesával mi vlasy a začínal stříhat:
ale buď nebyl strojek namazaný, nebo soused jen předstíral, že je zručný kadeřník – pokaždé, když se mi jako jestřáb ponořil do vlasů,
mi vytryskly slzy, protože jeho škubání se nedalo snést.
Asi po 15 minutách – když mě řádně pomordoval – mi dovolil vstát a ohmatat si ostříhanou hlavu – dobová móda přikazovala ostříhat všechno a nechat jen pár pramenů, kterým říkali „ofina“.
Kolem vídeňského či krakovského křesla se válely prameny vlasů, ve kterých se už přehrabovaly slepice.
Věděl jsem o kadeřníkovi téměř všechno: že opustil svou první ženu – a že pak měl dítě s nějakou jinou z vesnice – a k nám se přestěhoval nedávno – vzal si starou pannu, co zůstala na ocet –
měla jen starou babičku a špatnou pověst.
Proto jsem se u něj nerad stříhal, ale děda ho považoval za dobrého řemeslníka.
Děda ho zve na štamprle, protože za tohle se neplatí
a jeho nehezká, ale už těhotná žena nařizuje stařeně, aby šla rozvěsit tabák
Za krkem mám přilepené kousky vlasů a pořád pohazuju rameny a snažím se je setřást dlaní.
V neděli po obědě vychází naše bližší i vzdálenější rodina na dvůr – na fotografa jsme museli dlouho čekat – přišel pozdě a ne tak docela střízlivý.
Všichni stojí jeden vedle druhého – velmi vážní – ve svátečních šatech a upřeně se dívají do objektivu – několik cvaknutí – a hotovo.
Vtom moje babička zavolá na fotografa, který se už už chystá jít, že je třeba vyfotit ještě kluka.
Češou mě – upravují límeček košile – děda mi zapíná knoflíky až ke krku
celá rodina radí, kde mám stát.
Jako voják vytahuju ruce podél těla, zadržuji dech – hotovo, říká fotograf.
A čeká, až ho pozvou do domu na štamprle.
Na každé dětské fotografii jsem ostříhaný a voním kolínskou.
Konec 60. let:
právě tehdy se rodiče rozváděli – řekl bych, že to bylo roku 1968.

Matka Boží Kryvolucká

Teta přinesla zprávu, že se prý v Kryvoluce zjevila Matka Boží
to je ta, vysvětlila mi babička Anna, kterou jsme viděli v kostele
a které každý rok svítíme otepí slámy, aby mohla uprchnout do Egypta
Matka Boží s Josefem prchali do Egypta – a my jsme jim v Bazaru svítili na cestu
co rok utíkala, a my jsme jí co rok svítili.

Zahnali jsme do kurníku slepice
a uklidili staré zrezlé kolo, na kterém Feďo jezdíval do školy
Teď byl Feďo v armádě a kolo jsme rozebrali na náhradní díly – zbyl jen rám s jedním kolem – ale stejně je to škoda, řekla babička – a podívala se na oblohu v očekávání deště – ale o déšť nestála – protože celá chalupa včetně oken byla ověšená sušeným tabákem, který jsme co rok odevzdávali do družstva.

Babička vytáhla šátek s růžemi, oblékla si bílou halenku a vzala si záplatovanou tašku, se kterou chodila do krámu pro chleba a rajčata, a řekla, že se napijeme ze studánky nebo u Červené studny – a nacpala do tašky prázdnou láhev od vodky s uštípnutým hrdlem a chleba se sádlem – to pro případ, že bychom dostali hlad.

Tetu jsme dohnali u Červené studny – měla na sobě sandály, květovanou sukni, stejnou kabelku, růženec a šátek, do kterého si dala peníze
o chvíli jsme minuli Kryvolucký konec a vyšli na polní cestu spolu se skřivany, máky, po spáleném strništi ještě chodili poslední čápi
jako sanitáři.
Do Kryvoluky to byly tři kilometry – babička s tetou celou dobu mluvily, připomínaly si Ježíše a modlily se – také se dělily o novinky ohledně tabáku a bandor – z jejich rozhovoru jsem pochopil, že brzy bude válka – a náš Feďo je v armádě – protože ryby plavaly v rybníce břichy vzhůru a slepice chytly nějaké svinstvo – že lidé jsou smrtelní a to všechno kvůli našim hříchům.

Spatřit Matku Boží Kryvoluckou mi zabránil zástup žen
které zpívaly zbožné písně u místa s ikonou a polními květinami
stáli jsme tam asi hodinu – začal jsem kňourat, že už chci domů – a babička si vzpomněla na tabák, který ještě bude třeba odnést do stodoly – a už se začalo stmívat a skřivani polní, kteří se nalokali srpnového chladu, utichli.

Nakonec teta řekla, že Soudnému dni se nevyhneme
a babička s ní souhlasila
a já se držel babiččiny ruky, protože jsem se bál o náš tabák, slepice a kolo s jedním kolem, kvůli kterému se bude Feďo zlobit, až se vrátí z armády,
protože to nešťastné kolo jsem vyměnil za krabičku cigaret.

Zápisník

procházel jsem svůj starý zápisník
a s překvapením jsem tam narazil na nahodilé lidi,
na jejichž existenci jsem zapomněl:
s někým jsem se znal ještě v Ukrajině,
někoho jsem potkal už v New Yorku,
některé v Evropě
(ale na tom nezáleží):

listoval jsem stránkami
jako plachý lišák
a celou dobu jsem si říkal, že:

některým jsem se nikdy neozval
(asi jsem neměl čas ani chuť)

některým jsem nikdy neodepsal
(pozdravy posílám hlavně e-mailem)

některé jsem už nikdy nepotkal
(protože – podle teorie pravděpodobnosti – jde o jeden případ ku tisíci,
potkat jich více – zřejmě – ani nebylo třeba)

a při svém liščím běhu
jsem zakopl o kámen několika příjmení
jejichž vlastníky už nikdy nespatřím
a nepotkám
a mechanicky jsem je vyškrtnul
ze zápisníku

a přitom jsem se sám sebe tázal:
proč jsi tak zadýchaný?

Newyorská pohlednice pro Bohdana Zaduru

chtěl jsem ti poslat pohlednici s Brooklynským mostem
ale v obchodě ji neměli
ani v Americe nemají všechno
místo toho jsem našel pohlednici s Johnem Ashberym ze šedesátých

a nechtěně jsem ho srovnával s tím, kterého jsem viděl na 22. ulici v jeho bytě
když John tak docela nepochopil kde se v Ukrajině berou básníci

zaplatil jsem 70 centů
překvapenému prodavači u nějž ještě nikdy nikdo nekoupil pohlednici s básníkem
dal jsem si ji do vnitřní kapsy saka

a vydal se směrem k Broadwayi

pak odbočil a spatřil Brooklynský most

zajímá tě newyorská topografie?

protože v New Yorku se nikdy neztratíš
ale zdalipak tam najdeš sám sebe?
co je to za labyrinty?
tyhle kanály vykopaly buldozery – skály odstřelili dynamitem

je tu dostatek
zpěváků – námořníků – prostitutek – Židů – Afroameričanů kteří jsou v každém verši Básníka v New Yorku Lorcy
který tu hledal sexuální dobrodružství v době kdy se už všechno hroutilo
v roce 1929 kdy zkrachovala burza
možná proto později odplul na Kubu
nebo možná proto že se nenaučil anglicky a cítil se tu čím dál smutnější a osamělejší?

Chtěl jsem ti poslat Brooklynský most: je jako gesto vybledlé děvky – Sochy svobody – zezelenalé oceánskou vlhkostí –
kterou postavili na umělém ostrově a která oklamala tolik lidí

copak lze věřit prodejným děvkám?

Někdy se v Greenwich Village scházejí básníci aby poseděli v jedné z kaváren a četli si básně
ale dělají to nějak nudně jako by žvýkali žvýkačku

prý jsou tu všichni emigranti

a cestovatelé

a hledači dobrodružství:

jako Gombrowicz který zanechal v Buenos Aires víc podpisů na účtenkách Banko Polaco než kolik napsal textů

jako Witkacy – věčný turista a obyvatel Zakopaného – který z neznámých příčin zkraje války odjel do Přemyšlu (nebo někam tam) a spáchal sebevraždu

jako Bruno Schulz s prostřelenou hlavou u skořicového krámu v jedné z uliček Drohobyče který nestačil splnit rozkaz německého vojáka
zanechal kresby a fresky – dílo gymnaziálního učitele a své erotické sny

proč jsme všichni emigranty?

Pane bože – zvolal kdysi Zbigniew Herbert – nestačím se divit jak pestrý je svět

já se také divím pokaždé když potkávám hipíky v poslední tažení – počmárané pankáče – místní alkoholiky kteří močí na obchody
a které nezatýká policie

pozoruji:
noční světla velkoměsta – svítí jak kožich nebeské lišky

metro které se otřásá pohybem vlaků
a zní hudbou rozmanitých národů jež teče spolu s kanalizačními vodami

hudbou hladových karibských žen které potřásají prsy a boky – vysušených a vybledlých Anglosasek které postávají unaveně na ulicích jsou jako tyče místo stromů jako lampy a semafory

zajímají tě Newoyrčané?

ty rytmy – ty zvuky?

pamatuješ si že ještě existují ta provinční městečka postavená za magdeburského práva
s náměstíčky která se vždy jmenují trh
s kostely a kaplemi – zničenými synagogami

jestlipak – sevřeni v dlani Bruna Schulze – ti připomínají malé vlaštovky?
jestlipak se mu podařilo zachytit odstín jejich peří?

Vzpomínám si na kopce Bučače:
na hlavní ulici ještě zůstaly krámky s kovanými dveřmi
a starými zámky od místních kovářů

židovský hřbitov na kterém jsou náhrobky s hebrejskými nápisy – jako kniha rodů haličských Židů –

nepsal snad o Bučači Šmuel Agnon?
zdalipak to není ten Bučač který jsem hledal spolu s jeho dcerou Emou Jaron na pozůstatcích židovského hřbitova v Ternopilu
a francouzská televize ji natáčela jak prsty otírá zašlá a nazelenalá písmena na náhrobku svého jakéhosi vzdáleného příbuzného?

Přitiskla se k němu a dlouho mu něco šeptala

proč je Brooklynský most tak krátký a proč se po něm nedá dojet do Evropy?

proč je paměť tak dlouhá a její délka se měří nekonečnem?

samozřejmě že najdu tu ztracenou pohlednici – a ty až si koupíš auto jeď na Brooklynský most u Puław
a jeď do New Yorku
posadíme se v Greenwich Village
a budeme si navzájem číst básně

protože jejich okamžik (a náš také) je jako okamžik nočních motýlů
a posvítíš-li některému – neuleví se ti ani trochu

Každá věc má své místo

Housle v zeleném sametovém pouzdře
odpočívaly příliš dlouho
Dřevo jejich těla ztrouchnivělo
a ostré kosti strun
pokryté fosforem
a kalafunou
se rozloučily s hudbou

ale housle mají své místo

Lišák s liškou
tiše poštěkávají
ve vlhké noře
navzájem si lížou pod ocasem

přichází jaro

a oni musí pokračovat v rodu
bez ohledu na počet myslivců
kolem
novorozená liščata
ještě mokrá po porodu
budou mít své místo

Hudba

se zjevuje pouze jako důsledek
ojedinělých pohybů smyčce
její skřeky svědčí

o orgasmu
zrození

a trvání života
hudby
je tak krátké
že jej těžko nazveš
životem
copak může hudba doplňovat život?

lze to přirovnat k záři blesku
který je hrubými bílými žilami
na boží ruce

Lišák
škádlivě hryže lišku
v jejím prázdném žaludku
několik chlupatých zrníček šípku

chtivá vůně z pod ocasu
a chvějící se čumáček

stejné skřeky
a nervový proud sexuální touhy
vykrucuje liščí těla
když se spojují
v ohnivou vrtuli

a když jeho sperma
s rychlostí světla
zaplavuje vnitřek jejího břicha

nervové záchvěvy
a křeče pomalu utichají

Lišák je ještě stále zakousnutý do její srsti
a hluboká stopa po jeho zubech
se zacelí až začátkem léta

v době
kdy liščata
během hry
dokážou
rozhryzat zelené stonky rostlin