MILAN DĚŽINSKÝ

Tahle krása není pro mě

V májový večer tráva pod dotykem jihne

Je o něj opřená
Vzhlíží k němu s pootevřenými ústy
a hledá jeho oči
On si kouše ret a dívá se přes ni
na řeku, na kterou hlučně přistává pták

Taková krása není pro mě

Chci utkvět s nimi v téhle chvíli

Být svým stínem ve výhledu do zahrady
Dveřníkem své kočce

TOMASZ RÓŻYCKI

Další Seneka

(památce Romana Ratušného)

Smrt se vždycky fotí s těmi nejkrásnějšími.
Sama není vidět, je příliš drobná, je nejmenším
kvantem a cestuje mezi světy
od osobnosti k osobnosti, s celou galerií fotografií,

jako princezna z Thurn-Taxisu na prázdninách v Itálii
nebo Keni, která cvaká všechny ty boží výjevy, dokud tu jsou:
bílý nosorožec, umírající Gal, háj za Pienzou,
anebo tohle dítě, tohle zlatíčko. Od malička odmítal

každou nespravedlnost. Půjdete se mnou, nebo se budete
jen tak koukat? Cesta ke svobodě mu tepala
v těle. Přátelé pro něj třikrát vyráželi do země
nikoho, ale neexistuje země nikoho, jen svobodná step,

neexistují ničí děti, jen sestra ležící ve škarpě,
jen do bláta zadupaný bratr. Smrt o tom ví příliš dobře
a spěchá, v záběru se objeví na kratší dobu, než je milisekunda.
Jenom čas odlišuje chlapce od boha, jenom čas.

(Z polštiny přeložila Marie Iljašenko)

MICHAL HABAJ

I.

Videl som padať deti do studní času
Ktorých dno sa strácalo ďaleko v budúcnosti

Až tam kde už nebolo miesto pre nič ľudské
Iba smrť
Kráčala proti času
V ústrety zvyškom života

Dotýkali sme sa tvárí, ktoré nám narástli akosi prirýchlo
Celkom nové tváre pre túto príležitosť
Vyhliadnuté na ľuďoch z minulých storočí
Sedia nám dobre ako kvalitne ušitý smoking
Iba sú trocha necitlivé na dotyk
Držia smog a neprepúšťajú krv
Ktovie či aj tieto sa po čase vyšúchajú a rozpadnú
Ako lacné deti z fariem

Niekedy už nevieme, ktorým smerom plynie čas
Akoby bol koniec na začiatku a začiatok na konci
Akoby sme chytali sami seba za chvost
A v prachu spoznávali vlastné šľapaje
Všetko čo vybudujeme bude zničené
Všetko čo zničíme bude vybudované

Niekedy, uprostred nekonečných nocí
Keď za oknami šumí ticho
Verím, že vtáci nie sú hoax

Počul som o človeku, ktorý počul spev slávika
Ale môžem tomu veriť?

Verím, že tu kedysi žil človek
Verím, že sme boli stvorení človekom a z človeka
Verím, že sme vyššia rasa vyšší druh

Verím, že domy majú svoje práva
Ale pochybujem, že existuje život na iných sieťach

Mám svoju predstavu o šťastí
V tej predstave niet miesta pre život
Nič iné však nepoznáme
Nič okrem života nám nikto nedal

Bájkam o smrti dnes už nikto neverí
Ako môže zomrieť niečo čo je živé?

Svet je to čo svieti
My, ktorí svietime sme svet

Studne času nikam nevedú
Krútia sa naprázdno
Aby prázdny priestor nebol sám

Je to párik na pohľadanie
Kiežby ľudia vedeli že všetko je živé
Že priestor a čas sú ich domovom
Že priestor a čas sú rodičia a ľudia že sú deti

JAROSŁAW MIKOŁAJEWSKI

Prosba o shluk stromů

toužím mít shluk stromů
jako jiní touží po vodě a chlebu

takový polní
vykousnutý rolníky
vprostřed ječmene či žita

říkal bych mu les
divočina

nikdy bych se v něm neztratil
protože z jednoho konce
bych viděl druhý a třetí
a také ten konec lesu kterému říkají život

s hlavou zvednutou nad koruny stromů
bych neztrácel z očí korunu nebe

toužím mít svůj les
a v něm uprchlíky z bangladéše
somálska uprchlíky ze života

dům a vlastní hřbitov

večer co večer bychom chodili pro smrt
i na pomoc

za lesem na velké posteli
by spala spící královna

(Z polštiny přeložila Marie Iljašenko)

MAX CZOLLEK

naše společné války

tam je kapsa, tam je brčko, tam je zapalovač v papírové krabičce cigaret, to je naše země, nepředvídatelná jako duben
to je naše tělo, protřepaná láhev krymského sektu, kterou neseme na zádech vstříc rannímu světlu
dědové kmitají na pažích přivázaných ve výšce, visí na větvích, sladcí jak hrušky po prvním mrazu

vítr sahá do větví, češe lopatky, anketa mezi kolemjdoucími: proč prochází báseň tělem a neublíží mu?
sterilní kameny, křiklavé pruhy, nečisté rýmy, nahromaděné během let v náš soukromý mont klamott
tráva a to, co vyrůstá z těl, jako cizí podivnost beze slov. byla doba, kdy stačilo zavřít oči a už jsme byli doma
slyšel jsem praskat příběh, nebe tleskat, déšť šeptat, dlažbu téct, jako by se roztékala
popelnice, které narážely na cihlovou zeď jak výstřely z pušky. každý zadní dvorek má svou vteřinu hrůzy, smrtící pás
místo, které pro nás zasadilo takové kanóny, je třeba spálit, řekl jsi, a kolemjdoucí utíkali

myslím, že básně musí být nočními můrami, tak strašnými, že se z nich budíme v potu hrůzy
že jsou jako časy, v nichž žijeme, nevyhnutelně jak zničené slzné váčky mého města
ptáš se, jestli je to metafora. odpovídám: mé kameny zmizelých jsou od gasagu, jsou na nich tři písmena

ve volksparku se postava s vysoko zdviženým mečem otočila příliš brzy po zničení, proto všichni zírají tak tupě vpřed
mezi tím lidé krmí kačenky, městské zámky klíčí, asfalt teplý jako jablečný koláč, celé zbytečné základy
po terapii jsem se cítil jako zrekonstruovaný starý dům na frekventované křižovatce, vlevo válečné pustiny, vpravo potsdamer platz

chtěl bych být plavčíkem, který vás naučí plavat o život. na dně havelu se potulují kameny
myslím své básně jako zápalnou šňůru vedoucí až do vašich srdcí. vaše uši jako poslední zápalka v mé rozmáčené krabičce
tramvaje jako rozmáčklé komody, skřípající ukolébavky v pořadí snů starých domů z jednoho zaniklého města

tam je kapsa, tam je brčko, tam je zapalovač v papírové krabičce cigaret, to je naše země, nepředvídatelná jako duben
to je naše tělo, protřepaná láhev krymského sektu, kterou neseme na hřbetě směrem k rannímu světlu
dědové kmitají na vysoko svázaných pažích, visí na větvích, sladcí jako hrušky po prvním mrazu

(Z němčiny přeložili David Voda a Sabine Eschgfäller)

DAGMARA KRAUS

sandalfon

sandalfon má uši všude
jak to u andělů bývá
ale kdo slyší jeho

až dneska se do něj zase jedna obula
obula se do něj z pouště
vytočila sice sv. Alfonse
ale dovolala se sandalfona

a co se jí tak doneslo
vyzpovídala ho

kdo tě tak podrazil
kdo tě takhle zaskřínil
kdo tě tak ošklivě užidloval
došuplíkoval tě
přeseděl
vyčinil ti duši?

– musel jsem s někým komodovrzovat
– až se mi rozdrbaly podeveršve
– prodřely porážky
– a pak mě ten někdo vytentónoval a zavěsil mě

kdo tebou tak zafutónil
jsem jeden ušák, abych zjistila
jestli to byla ta, co tě odkopla

– jo, přesně ta
               měla by se stolidět
– copak mě nikdo nevypodpostelí ze zakopnutí?

(Z polštiny přeložila Kateřina Klabanová)

ONDŘEJ MACL

* * *

Dobrý den, majore Gagarine,
poslední dobou zdá se mi,
že jsme jen hosté na zemi,
raketou na Mars poletíme
zas ty a já.

Vzhůru k výškám,
lítat v oblacích jak kormorán.
Vzhůru do nekonečna a ještě dál!
Jen honem pojď – čas nečeká
a cesta naše daleká.

Tvý roky bláznivý chtěly křídla pro svůj let,
kdo tě zná, se vůbec nediví,
startujeme, připraveni k letu,
všetci nám môžu závidieť,
jenom mi olízni ucho…

Vyletěla holubička ze skály,
nebyla to holubička, byl to pták.
Neste mě, neste, ptáci do nebes,
až na vrcholky hor, nad střechy paneláků
z vlčích máků, ještě dnes a never more.

Na nebi ovce pastýř zahání,
jsme navždy spolu ztraceni,
nevymilovaní.
Nebuduť se báti zlého,
nebo Ty se mnou jsi,
největší z mých nálezů a ztrát.

Jsou-li tam žáby taky?
S mírou, se vkusem žena točí glóbusem
a není zvyklá na nezájem,
někdy je fajn se trochu vzdálit,
na hrobech a rozcestích
jiných sester najde rej.

Spatřil jsem kometu, oblohou letěla,
chtěl jsem ji osahat – hvězdičko blýskavá,
mám život svázaný s tvým.
Chci vstát jak ptáci z popela,
zhasnu, odletím…

Září malý vůz.
Ty a vesmír jste se spojili,
hvězdu na čele máš,
majore, hvězdu na čele máš…
Má Ráchel, znáš dálku?

Čím jsem ti blíž, tím jsem ti dál.
Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem –
v tej hĺbke je niečo z nás.

DOMINIKA MORAVČÍKOVÁ

zniesol si páva z jablone

malé páviatko, pávoča, ako ho nazval ten druhý chlapec.

nemal si na sebe v tej chvíli žiadne tričko, koža
vyzerala mimoriadne krehko,
napätá ako na krídle

a hoci si mohol byť v mnohých veciach
neistý, nemotorný, bez dostatočnej
intuície, zdalo sa, že v tomto prípade
sa všetko vyznačovalo znalosťou –

okamžite si pávoča správne uchopil, priložil
dlaň na sprvu nervózne pokrčené krídelko, elegantne,
akoby si odjakživa poznal túto gramatiku, a ono páva
bolo v tvojich rukách pokojné a tiché.

na noc si ho umiestnil do starej zafŕkanej skrinky.
na sene už kuracia kvočka zahrievala
ďalšie cudzie zárodky:

rozihrať, umožniť, vteliť.

nevyhnutnosť
silnejšia než túžba množiť seba.

KATARÍNA KUCBELOVÁ

bez elektriny

učiteľka nám v škole povedala
že stredovek smrdel
jeho izba páchla tak isto
štipľavým dymom
potom a alkoholom
neskôr sa upil na smrť
pýtala som sa
prečo práve on
a nie niektorá z jeho starších sestier
alebo niekto z mladších bratov
všetci s ním predsa pili až do konca
a ešte ďalej
podvádzali?

do ich rodiny som prišla ako osvojené dieťa
najmladšieho zo súrodencov
bolo ich deväť
rodina ako je táto si vystačí
s vlastnými príbehmi
nedostala som ich meno
pokusy o výhodnejšie miesta
v komunite
boli vopred prehrané
nakoniec som sa ujala
pozície pozorovateľky
rodina ako je táto
je plná príbehov
ktoré nemali byť
odkryté
rodina ako je táto
si vystačí
s vlastnými bojmi
o moc

v tom čase
domy takej veľkosti
staval len štát
hovorilo sa im
rekreačné chaty
lenže rodina na komunizmus srala
ich meno v komunizme prestalo byť
jasným spoločným ohniskom
čo by priťahovalo
zblúdených a opustených
a zároveň ich ohrozovalo
poskladali sa na vlastné
rekreačné zariadenie
hoci bez elektriny
kúrili si v peciach
svietili petrolejkami
chata bola nikoho a všetkých
a tak sa o ňu aj starali
nič nefungovalo
všetko sa používalo
keď režim padol
začalo sa končiť aj moje detstvo
už som tam nemusela chodiť
vtedy ich bolo osem
prestala som počítať
ich dom mi ostal v spomienkach
ako komunizmus v kocke
hoci mal šikmú strechu
všetko sa začalo rozpadať
skôr ako sa dokončilo
a nikdy sa úplne
nedokončilo ani nerozpadlo
nikto sa nesnažil predstierať
že ľudia si dokážu byť rovní

spádová udalosť
pre moje narodenie a dospievanie
bola revolúcia
svet si ju pamätá
ako pád múru
u nás však žiadne múry nepadali
ak nerátame steny stavieb
ktoré zmietli
nežné a zamatové zmeny
dvíhali sa a padali
ako opony
zvykli sme si chrúmať popcorn
tlieskať novým milionárom
verili sme, že opravia
kaštiele, paláce a zámky
skôr ako sa ich múry
rozpadnú na kamene
nikdy mi nenapadlo počítať
či som sa narodila
dosť rokov po vojne
koľko je dosť
čo to znamená
a už vôbec nie
koľko rokov pred vojnou
pretože keď sa narodíte v diktatúre
myslíte si, že
všetko si vymysleli
jednoducho klamú
a nič nie je naozaj
ani vojna
plynové masky v škole

nevšímala som si
čo v tom dome visí
na stenách
vedľa krížov
čo v tom dome
dodnes
visí vo vzduchu

ako malá som chcela vedieť
či láska tečie žilami
spoločnou krvou
či sa majú radi aspoň oni
ale nevedela som si predstaviť
ako sa láska môže rozdeliť na toľko
dostatočne hrejúcich a svietiacich častí
aby sa dala nazvať láskou
ktorá ešte dokáže spájať
bolo ich jednoducho príliš veľa
lenže v tom dome predsa len vždy
niečo
svietilo a hrialo
hoci slabo
čosi
ich dokázalo spojiť
pri plameni, peci a fľaši
aspoň proti ostatným

ZITA IZSÓ

Naše ruce

Hodně tě toho naučila.
Například že když pečeš piškot,
nesmíš otvírat dvířka trouby, jinak těsto spadne.
A stejně tak není radno se příliš brzy ptát
mužů, jestli tě milují.

Když jí všechny ty věci
připomeneš, řekne ti,
takoví jsou lidi. Nejčastěji si zapamatují věty, co
nikdy ani nezazněly,
a pak se jimi dlouhá léta trýzní.

Na hodinách jógy tě naučili,
jak se máš sama sebe dotknout tak,
jako bys byla svoje vlastní matka.
To bylo těžké jenom proto,
že jsi svoje ruce zdědila
právě po ní.

Dvěma prsty té ruky jsi na ni mířila,
když sis jako malá hrála na kovboje,
jako by to byla hlaveň pistole,
ale přitom jste obě dvě věděly,
že ubránit se jí se ti stejně nikdy nepovede.

(Z maďarštiny přeložil Robert Svoboda)