ANDRÁS GEREVICH

Čas v naší rodině

Své kakao jsem nakapal do moře
a sledoval jsem, jak se sladké hnědé tečky rozplývají
v průhledném, slaném klidu Jadranu
a během okamžiku navždy zmizí.
Dnes je mi na den přesně tolik let,
řekla matka, když jsme dosnídali,
kolik bylo mé matce v den, kdy zemřela.
Skočil jsem ze skály po hlavě do vody.
Loni jsem to věděl na den přesně taky,
protože jsem si už týdny předtím vypočítal,
kdy jsem byl na den stejně starý
jako můj otec v den mého narození.
Byla středa, všední den plný nudy,
ráno jsme v posteli popíjeli kávu,
políbil jsem tě a tvé strniště mě píchlo,
stejně jako vědomí, že nebude nikdo,
kdo by pak obrátil přesýpací hodiny.

Náměstí na Slunečném vrchu

Děti ječí na náměstí
na Slunečném vrchu,
dívám se na ně a bolí
mě, že jsem bezdětný
a takový už zůstanu,
nikdy se otcem nestanu.
Chybná rozhodnutí.
Chybná biologie.
Mé vlastní tělo
je cizím městem,
nenacházím v něm
své místo, nemám k němu plán.
Nevím, co si počít
ani s dítětem
smějícím se na mě v myšlenkách.
Bojím se ho mít rád.
Tělo jsem si chtěl
vždy jen podmanit,
nikdy žádné stvořit.
Potácím se tím jekotem.

Mejdan

Světla a zvuky se slévají:
je půlnoc. Sedíme kolem stolu
plného prázdných sklenic, po okraj plných popelníků
a rozházené kůrky chleba se povalují,
bez ladu a skladu jako naše přátelství.
Namáčím prst do misky sladkého krému,
a zatímco okolo stola-la putuje cigareta,
dívám se na lesklé mateřské znaménko na tvém rameni,
na řetízek přilínající ke kůži tvého krku,
protože nehledíme jeden druhému do očí
a nemluvíme spolu.
Pokoj vyplňuje zvukový vír
a pulzující světlo: blesky foťáků
oslňují jako stroboskop a my se jen
řehníme a pózujeme a blbneme,
povídáme si s jinými o něčem jiném,
jako bychom jeden o druhém vůbec nevěděli,
ale naše nohy pod stolem se celou dobu navzájem dotýkají.

Staří přátelé

Málokdy se vidíme, a přesto mi leze na nervy,
že když ke mně přijdeš, kecneš do křesla,
a zatímco vsouvám cédéčko do přehrávače,
koukáš se, co nového mám v knihovně,
a potom mi zase odříkáš
to, co musíš odříkávat rok co rok,
protože tvůj chlap ani práce se nemění,
stejné jsou i otázky a starosti,
neprobádané postranní stezky,
protože s tebou se nic neděje,
jsi přesýpací hodiny, které se po přesypání obrátí,
aby si zopakovaly běh svých dní.
Pijeme víno, bohatýrsky mlčíme,
já ti taky vyprávím o svém životě,
ale jména jsou pokaždé jiná, přičemž vím,
že pro tebe stejně nic neznamenají,
nedokážeš si zapamatovat, kdo je kdo,
a nezajímá tě to. Máš pravdu.
Otravujeme jeden druhého, ale já ti přitom závidím,
že tě po celé mládí miloval jeden muž,
našeptávám ti: I ty po mém životě tuž,
po neustálých změnách, shonu a vzrušení,
a to mě definitivně rozesmutní.

Dárek

Večer už jsme na sebe nepromluvili,
brzy jsem zhasil, ať se radši ani nevidíme.
On spal v posteli, já jsem civěl do stropu
vedle z matrace, převracel jsem se,
šel jsem si zakouřit na balkón
a poslouchal jsem jeho dobře známý dech.
Když jsem se probudil, postel byla prázdná,
zmuchlaná deka se válela na zemi
a jeho šaty zmizely z křesla.
Odnesl si i knihy z knihovny
a pleťové krémy z koupelny,
ale ještě jsem cítil vůni jeho dezodoru,
ručník byl ještě vlažně vlhký
a v kuchyni mě čekal hrnek kávy.

Nový popelář

Teď k nám ráno jezdí nový popelář.
Určitě mu není víc než osmnáct;
popelnice tahá tanečním krokem
a mezi dvěma rohy závodí
s vlekoucím se popelářským autem.
Ramena má opálená a svalnatá,
předtím možná pracoval na stavbě,
tam ho proháněli, nosil náklady,
a teď je volný a veselý
mezi dvěma vrávoravými, zamlklými,
brunátnými kolegy – pro ty je vzduch.
Pokukuje po paních a dívkách,
i na mě úkosem zašilhá,
a když mu pohled nečekaně oplatím,
smísí se v jeho očích
hanba s hrdostí.

ZITA IZSÓ

Tlamovci svoje potomstvo

Nejvíc si z toho všeho pamatuju na sníh.
Opřené o lokty jsme koukaly z okna
na nekonečnou bílou pláň,
když do dveří vrazili vojáci.
Tolik času mi ještě zbylo,
abych mladší sestru zatáhla do komory.
Zatímco jsme se tam schovávaly,
bolelo mě každé nadechnutí,
jako by mě bodaly bajonety nasazené na pušky,
a bála jsem se, že tam, kde mě probodly,
mi teď každý může sáhnout mezi žebra.
Potom byl všemu konec.
Najdou nás, sestra začne ječet,
já pevně zavřu oči,
abych neviděla, co s ní dělají.
Říká se, že ve chvíli největší nouze
uslyšíme Boží hlas.
Ale možná nemůžeš mluvit proto,
že nás nenosíš na dlani, pane,
ale v ústech
jako jezerní tlamovci svoje potomstvo.
Táhnou mě do zahrady, roztáhnou mi nohy.
Pusu mi zacpou sněhem, protože jim vadí
ten divný, táhlý a vysoký vřískot,
o kterém jsem ani já hned nevěděla, že vychází ze mě,
myslela jsem, že zase nějaký hlodavec hledal bezpečný úkryt
mezi izolací a střechou a teď nemůže ven,
a tak dlouho se vrhá proti prkenné překážce,
dokud si dokrvava nerozbije hlavu a není po něm.
Ale když mi zacpali pusu sněhem, přišla jsem
na to, že ten hlas vychází ze mě.
Sníh v mé puse pěkně pomalu taje
a voda mi pomalu protéká hrdlem.
Má přesně tu chuť,
jako když sněžilo a já a moje sestra
jsme vyplazovaly jazyky,
přestože od té doby, co je válka,
nic nemá svoji starou chuť,
ani mámina polévka,
ani prababiččina pečená jablka,
ani babiččin piškot,
zato chuť sněhu se vůbec nezměnila.

Máma řekla, že nás Bůh nenosí v ústech,
ale na dlani.
Ležím na studené zemi
a myslím na teplo tvé dlaně, pane.
Když jsou hotoví, vstanou,
ale nic neřeknou, všichni zůstanou němí.
Hory se zakusují do nebe
jako zuby do rtů člověka, když potlačuje řev.

Příjezd

Ti, kdo viděli jeho tvář, vědí,
že skutečný domov už nepoznáš,
Nenajdeš v něm tu hračku,
kterou jsi v sedmi letech ztratila na louce,
nebudou tam tvoje domácí zvířata, daleko zatoulaná,
a nebude tam ani ta tvoje omylem roztržená kresba,
kterou jsi tak dlouho oplakávala,

a přesto ti nebude nic chybět
a nic taky nebude zbytečné,
ani čas už nepoplyne dál bez povšimnutí,
jako když se někdy z pytlíku začne sypat mouka
do nákupního košíku,

a bude tam on, posadí si tě na kolena,
a jako bys jen na chvilku usnula u filmu,
ti bude vyprávět,
jak by dál pokračoval tvůj život,
kdybys byla neumřela,

zvláštní bude jenom to,
že si na svoje někdejší rysy
vzpomínáš čím dál tím obtížněji,
máš strach, že zapomeneš svoji tvář
jako tváře dávno neviděných příbuzných,
ale pak se rozhlédneš
a poznáš se ve věcech kolem sebe,
ve stromě skloněném nad řekou svá ohnutá záda,
v kůře sloupnuté z jeho kmenu barvu svých vlasů
a přestaneš se konečně posedle hledat,
protože v tu chvíli už budeš všude.

A strach si do tebe už nikdy nenajde cestu.

Konec návštěvy

Bojíme se, že stejně
jednou přijdou ti,
na které jsme zapomněli,
a budou nepříjemně zvědaví,
proč jsme tam nebyli,
proč jsme včas nepřišli,
když na nás tak čekali, ale
my jsme nepromluvili, neřekli,
aby nám už nenalévali,
že nechceme víc kostek cukru do kávy,
neozvali jsme se, že je nám zima
nebo že nám už jede vlak,

a mezitím nám těžkne
kabát tou kupou cukroví,
které jsme rychle schovali do kapsy,
aby si nikdo nevšiml,
že jsme je nesnědli
a zapomněli je v příhodné chvíli
zamést pod koberec
nebo poschovávat do květináčů,

a když jsme vyšli ze dveří,
to byl, pane jo, pocit,
jako bychom se snažili
propašovat ven zlaté šperky
nebo rodinné stříbro,
a teď už si je pořád
potáhneme s sebou;

dodnes neztrácíme naději,
že se jich v nestřeženém okamžiku
úspěšně zbavíme,
ale i kdyby se nám to povedlo,
zanechají kolem nás
hluboké krátery
jako meteority,
které nečekaně
přilétají z vesmírné tmy.