Drobné

Měla jsem otevřít kasičku kontejnerových veřejných toalet vedle hlavní pokladny. Bylo nepříjemné tam klečet, zámek se zasekával, operace mohla trvat dlouhé minuty, zatímco fronta za mými zády utěšeně přibývala a prodlužovala se. Když jsem kasu otevřela, vsunula jsem do ní ruku a nahmatala kovovou misku, do které shora otvorem automatu padaly mince. Pokusila jsem se ji vyjmout, ale ukázalo se, že je příliš těžká. Musela jsem vstát a natáhnout se pro ni i druhou rukou, ale ani tak se mi to nepodařilo, protože jakmile jsem krabičku naklonila, aby prošla otvorem automatu, začaly se peníze z misky sypat do útrob přístroje. Klekla jsem si zpět. Krabičku na drobné jsem umístila do bezpečí, sevřela jsem ji mezi koleny, pak jsem si jako chirurg vyhrnula na pravé ruce rukáv trička až k rameni, abych mohla bez překážek pátrat v útrobách stroje. Chtěla jsem jen vědět, kolik peněz z něj ještě dokážu vybrat a kolik zůstane navždy majetkem záchodového automatu.

Dvířka automatu jsem musela otevřít proto, že turnus, který jsem toho dne měla, se jmenoval La Pausa čili Přestávka. Dotyčného, který dostal tento turnus, jsme v ten den nazývali tímto jménem a ptali jsme se, kdo je dneska Přestávka, a čekali jsme, až Přestávka přijde, protože La Pausa měla jednak zajistit kolegům odpočinek, jednak jim měla přinést drobné.

Můj den v roli Pausy tedy začal tím, že jsem nejdřív vybrala drobné z veřejných toalet, pak jsem je v kontejneru spočítala a nakonec je rozdělila do sáčků po padesáti. Poté jsem nejprve po interních linkách pokladny dómu obvolala ostatní kasy: loď, půjčovnu průvodcovských přístrojů audioguide a kamrlík, který se nacházel pod oltářem, rozměňovací místnůstku, kde se daly koupit nebo odevzdat mince, podle toho, jak moc byla naplněná krabička automatu. Po telefonátech jsem padesátieurové sáčky vložila do tašky a vyrazila jsem. Plně si vědoma své odpovědnosti jsem s důležitým výrazem ve tváři vykročila z kontejneru, zavřela dveře a zamířila k lodi, abych se po chvíli s těžkou taškou, ve které chrastily drobné v hodnotě několika tisíc eur, ztratila ve víru Dómového náměstí, kde jsem obcházela lidi stojící ve frontě, krmící holuby, prodavače náramků a růží, kteří v místě uzavírali výhodné, nebo naopak nevýhodné obchody. Prodavači růží již věděli, že se vyplatí rozložit si stánek vedle fronty proudící ke Svaté bráně, neboť věřící ochotně utratili místo vstupného dvě eura za růže, které pak nechali u některého z oltářů Panny Marie.

V lodi jsem nejprve směnila drobné, výměnou jsem dostala bankovky, pak jsem si poslechla, co se dělo ráno při otvírání, kolik lidí čekalo netrpělivě před pokladnou už v sedm, kolik se jich naštvaně dívalo na kolegy, obzvlášť na Musu, senegalského člena ochranky, který měl za úkol před otevřením a po zavření odhánět lidi od okének pokladny, pak začaly přestávky, posadila jsem se na místo kolegy, který ten den ráno otevíral kontejner, a po třiceti minutách jsem si přesedla k jiné frontě u jiného okénka, aby si mohl odpočinout i další kolega, a pozorovala jsem cvrkot.

Před Pablem, mexickým uměleckým tatérem s beránčí trpělivostí, postávali Číňané, kteří už čtvrt hodiny nedokázali formulovat, co si přejí. Pablo byl zosobněný klid a vlídnost, jen se usmíval a nevzdal to, dokud se nedozvěděl, jestli chtějí Číňané na vrcholek dómu výtahem, nebo pěšky. Pak tu byla Vanessa, čtyřicetiletá italská spisovatelka, která se nesmírně dobře bavila, každému turistovi se věnovala aspoň deset minut, když viděla Brazilce, tančila sambu, když Němce, tak pronesla, že nemá ráda Němce, a každého, kdo měl odhalená ramena nebo kolena, šetrně informovala, že takhle ho do katedrály nepustí, okamžitě se musí zahalit, a vždycky dodala, ať si to nikdo nebere osobně, ona za to nemůže, pro ni za ni by mohli dovnitř klidně i nazí, ale to celé je kvůli Ježíšovi, to on nemůže vystát obnažování. U druhého okénka křičela Gloria na dva Maďary. Gloria byla neustále naštvaná na všechny a na všechno, za útočníka považovala i toho, kdo se k ní přibližoval přívětivě, a ačkoliv bych byla ráda pomohla svým krajanům, obávala jsem se, abych se s Glorií navěky nerozhádala. Maďaři, jak se podle maďarského mravu sluší a patří, zřetelnou a  hezky artikulovanou maďarštinou vyjádřili svou prosbu, že chtějí jen dvě vstupenky do dómu. Glorie napřahovala dlaň, protože, ačkoliv neuměla maďarsky, tušila, co sem ty dva návštěvníky přivádí, Maďaři se zeptali, teď už anglicky, kolik stojí dvě vstupenky, načež Gloria odpověděla, kolik asi, podle tebe, kolik je dvě a dvě, copak jsi blbý, milý návštěvníku? Milý návštěvník odpověděl, nyní už opět maďarsky, tahle ženská je strašná buranka. Mezitím Julio, peruánský student chirurgie, který v těchto dnech složil své poslední zkoušky, zopakoval to, co řekl tady v pokladně už tolikrát, když budeš mít co do činění s krajany, neprozrazuj svůj původ, protože tím pomaleji se jich zbavíš. Tou dobou byl už Julio pokladník s černým páskem, pracoval v lodi už dlouho, a přesto chyboval, protože jakmile svoji poučku vyslovil, vzkřikla jedna peruánská paní, vždyť vy jste Peruánec, no jo, a pak už jí Julio nadarmo vysvětloval, proč si od něho nemůže půjčit kabát, a to ani na tu chvilku, aby se paní mohla obtěžovat do dómu, on nemůže za nic, i když ho moc těší, že je paní Peruánka, ceny neurčuje on, nemůže to být levnější, nemůže to být zadarmo, až nakonec při všech peruánských a mezinárodních svatých odpřisáhl, že za nic nemůže.

Po lodi následovala klícka s audioguidy. Vždycky jsem používala boční VIP vchod, kam mě pustili jen s průkazem opatřeným fotografií, a kdykoli jsem tudy procházela, nikdy jsem neopomněla flirtovat s pohlednými italskými vojáky. Solidně, zdrženlivě, konzervativně, téměř nenápadně, jak se na katolickou dívku z malého města sluší, ale přesto jsem cítila, že jsem povyrostla, znatelně se mi prodloužil krk, můj pohled byl zničehonic tajuplný a chůze ladná, tak jsem se nesla s drobnými v podpaždí směrem k vnitřní pokladně. Valerie vůbec nepotřebovala drobné, protože to dopoledne byl o audioguide mizivý zájem. Nedalo se to předvídat: buď chtěli audioguide všichni, a to pak od rána do večera stála u pokladny šílená fronta, nebo si na něj, jako ten den, nikdo ani nevzpomněl, a proto Valerie celé dopoledne osamoceně četla ve svém kumbálku knihu o Římě, což jen prohloubilo její smutek, protože Valerie přišla do pokladny Milánského dómu z Říma, přímo z vatikánské pokladny, kterou považovala za milejší, hezčí a hlavně finančně lukrativnější, a neměla ráda ani Milán, ani Milánský dóm.

Po půjčovně audioguidů jsem si dala kolečko kolem oltáře, hlavně proto, že tam turisté nesměli, zato já ano. Navštívila jsem místnůstku pod hlavním oltářem, vyměnila jsem si nějaké drobné na odpoledne a pak jsem se šla vyčurat na toalety u sakristie, odkud jsem vypoklonkovala dva Číňany. Přemýšlela jsem, jestli opravdu nerozumějí nápisu no entry, nebo to jen předstírají, aby všude mohli, nechápala jsem, když jim nečiní problémy cestovat několik tisíc kilometrů, někde jíst, pít, spát, co se to vždycky stane u pokladny dómu zpravidla v sedm hodin ráno, už před otevřením, kdy se tam srocují, zoufale ukazují na katedrálu a jeden hlasitěji než druhý vykřikují I want this castle.

La Pausa všechno viděla a všechno slyšela. V lodi jsem řekla, kdo pracuje v hlavním kontejneru, který turista chtěl dotyčného zmlátit a proč, pokladníkovi v hlavním kontejneru jsem vykládala, co ten násilník, který ho chtěl zbít, vyvedl u půjčovny audioguidů, v půjčovně průvodcovských přístrojů jsem pozorovala vojáky hlídající dóm, abych pak v lodi mohla vyprávět, jak jsou fešní.

Po zavírací hodině, když jsem spočítala peníze a stisknutím jediného tlačítka jsem z automatu vygenerovala výpis, který ukázal, kolikrát se předchozí den otevřely dveře, už jsem přesně věděla, kolik drobných v útrobách automatu zůstalo, 19 euro. Zanesla jsem to do tabulky, ve které jsme evidovali dřívější ztráty, a znovu jsem se zamyslela, kdy a jak se to odtamtud dostane. Když jsem s vyhrnutým tričkem šmátrala ve studených kovových kanálcích stroje, nenahmatala jsem bříšky prstů ani jednu minci, ačkoliv se v nitru záchodového automatu už několik měsíců hromadily, už několik měsíců se nedařilo vyndat misku tak, aby z ní nic nepadalo, a přesto jsem tam, kde měly ležet chybějící mince, nic nenašla. Ukazováčkem jsem nahmatala dno strojových útrob, na kterém nebyla žádná skulina, žádný otvor, napadané drobné by tam měly pokojně tlít, mince by tam na mě měly čekat, a místo toho je stroj prázdný, drásala jsem nehty jeho studenou hlubinu a nechtěla jsem se smířit s tím, že to, co spadlo automatu do chřtánu, už bude nadobro jeho.

Po zavření se musel klíč od pokladny odevzdat v dómu. Ráda jsem chodila dovnitř večer. Tehdy odpovídal tomu, co jsem si pod slovem dóm představovala, byl prázdný, vznešený, pokojný, jeho chladné zdi vyzařovaly sílu a klid, tmavé kouty mystiku a lidem nepochopitelná tajemství. Z kaple se linuly intenzivní vůně kadidla a zpěv, melodie večerní mše mě i s rozléhající se ozvěnou mých kroků doprovázela až do sakristie, kde jsem klíč od pokladny uložila do skříně a počkala jsem, až kostelník zabalí do novinového papíru můj obvyklý dárek. Pracoval pomalu, metodicky, balil tak, aby nebylo vidět, co nesu. Na stole ležely dosud prázdné pokladničky, které ještě musí odnést do kaple, aby do nich věřící i během poslední večerní mše mohli vhazovat milodary, pár minut nato mi předal dárek a já jsem se vydala domů, kde jsem vybalila a dala do vázy květiny, které věřící v posledních dnech zanechali u oltářů, když si je předtím, zatímco stáli ve frontě, koupili od pákistánských květinářů, růže, které když odkvetly a už se nehodily na oltář, kostelník posbíral a daroval je pokladníkům dómu.