Kdysi jsem bydlel na okraji Malé Strany, v domě, který měl v přízemí vinárničku. Malinkatou, ale příjemnou. Chodívala do ní zábavná klientela – takový divnokrásný mix lidí bydlících v okolí, jejich přátel a známých, těch, co do ní omylem zabloudili, a těch, co pracovali někde poblíž. Naneštěstí jsem jen hodně podprůměrný vínopitec, dávám si ho pouze na chuť v míře spíše menší a obvykle mi chutnají více vína, o nichž se říká, že jsou podřadná, než ta, o nichž všichni tvrdí, že jsou vzácná, mám raději ta lehká stolní než archivní, možná proto, že nedovedu ocenit a vychutnat si ty drobné nuance, které znalcům onen mok jistě nabízí a které mi navždy zůstanou skryté (znám ovšem tisíc chutí pramenité vody a milion chutí klobás). Když si otevřu doma sedmičku, dopíjím ji ještě tři dny, pokud se o ni nemám s kým podělit. Přiznám se, že jsem asi jediný občan České republiky, který se necítí být znalcem piv a vín (a jídel obecně), rád ale poznávám lidi, co je pijí – myslím, že od toho tu ty nápoje jsou, ať už nám chutnají, či nechutnají: dovedou vytvářet situace, zejména po přesažení hranice kritického množství.

Tak jak si jiní do oné vinárny chodívali vychutnávat vína, tak jsem si tam já chodíval vychutnávat situace! A za těch pár let, co jsem tam bydlel, vychutnal jsem si jich bezpočet, určitě víc, než je na světě odrůd vín… a jednou jedna situace přišla z té vinárny až ke mně domů. Michala, majitele vinárničky, someliéra, kuchaře, řidiče, uklízeče a číšníka v jedné osobě, jsem znal už dávno – jako každý moudrý vinárník respektoval můj podivný vkus a podle hesla „pro každého něco mám“ mi umně nabízel lehčí, nasládlejší vína a neštítil se v parných dnech udělat mi střik, a časem se dokonce odnaučil kroutit hlavou, když jsem si poručil „Barbarský mix“ (libovolné červené s kolou v poměru jedna k jedné).

„Když jsem byl posledně pro víno na Moravě, vnutili mi, jako Pražákovi, pár lahví obzvláště hnusného cabernetu, je tak nechutně odporný, že se dá pít pouze s kolou, chceš?“ říkal mi, když jsem se rozmýšlel nad tím, co si dám. Věděl, že takové lákavé nabídce nikdy neodolám. Zvláště si vážím toho, že o této mé úchylce nikdy nikomu ze stálých štamgastů neřekl, a tak jsem se nikdy nestal terčem opovržení těch, co svůj vztah k vínu cítí puristicky a vyjadřují militantně (a takových znalců je v této zemi opravdu nepočítaně – ačkoli v této nesnobské vinárničce, která měla kuřárnu na dvorku u popelnic, se jich vyskytovalo poskromnu). Jak říkal Michal: „Lidi s rodokmenem a neomylní znalci chodívají do jiných vináren – sem chodí ti ‚oříšci‘.“ Možná právě proto tu nikdy nebyla nouze o zážitky.

Jednoho srpnového pátečního večera jsem se po čtvrthodinovém hledání parkovacího místa a po úspěšném napasování mého vozu do štěrbiny uvolněné pidivozítkem Smart (které angličtí inženýři vymysleli proto, aby narušovalo přirozené parkovací řády) vracel domů. Michal stál ve dveřích své vinárny, a jelikož zrovna končil opravdu horký den, pokynul na mne s otázkou: „Už jsi zaparkoval?… Tak stříček na oslavu?“ Nečekal na odpověď a rovnou mi ho šel nalít.

Vstoupil jsem dovnitř za ním. Na to, že byl pátek večer, měl podezřele prázdno. Jednou za čas se stalo, že všichni stálí návštěvníci byli na dovolených a na chalupách či koupalištích, turisté byli horkem tak unaveni, že večer už neměli dost sil na brouzdání po městě, náhodní návštěvníci se náhodou pohybovali někde jinde a zaměstnanci okolních institucí v takový pátek obvykle prchli brzo do svých vzdálených domovů. Toto byl zrovna takový pátek. U jednoho stolku seděla dvojice, co vypadala na to, že se po dopití kávy zvedne a odejde se toulat po nábřeží, a na lavici v rohu místnosti popíjely tři už docela rozjařené dívky. Než jsem došel k pultu, na kterém mne už čekala sklenička se střikem, stihl jsem si je nenápadným periferním pohledem prohlédnout, jde-li o hezká děvčata, nikdy na to nezapomenu. Byly roztomile hlučné a soudě dle dosti nekoordinovaných pohybů zjevně nedopíjely svou první láhev. Blondýnce, co vypadala jako prvoplánová kráska, jsem dal pracovní jméno Pamela (my muži dáváme neznámým ženám pracovní jména, aby se nám ve snech a ve vzpomínkách nepletly). Sebevědomě zdůrazňovala výrazným výstřihem své značně vyvinuté poprsí, díky čemuž jsem nabyl dojmu, že nemá, co jiného by zdůraznila. Snědá černovláska s dlouhým tlustým copem à la Pocahontas měla ostře řezané rysy tváře a výrazné lícní kosti, prozrazující ráznost a rozhodnost, což podtrhovala její táhlá, ale rychlá gesta a hluboký zvučný hlas. Třetí, na první pohled nejméně výrazná (ale na všechny další pohledy ne nezajímavá), byla brunetka s odrostlejším mikádem, kterému se údajně říká „long bob“, a čelenkou ve tvaru mašle ve vlasech ve stylu Disneyho Sněhurky – jedinou odlišností od oné kreslené postavy byla snad pouze barva stuhy. V jejím případě byla modrá, aby jí ladila k očím, náušnicím a blůzce. Ze všech tří měla nejupjatější černý kostýmek se středně dlouhou úzkou sukýnkou, seděla s koleny u sebe a s rukama sepjatýma v klíně, mírně stranou od svých dvou společnic (ne že by chtěla dávat najevo, že k nim nepatří – to spíše naopak, jen si intuitivně držela odstup). Pokaždé když si to uvědomila, přitáhla se blíže, ale než třikrát upila ze své sklenky vína, instinkt a tělo ji zas posunuly o pár centimetrů stranou – miluji tenhle diplomatický tanec na hraně interpersonálních bublin. Hleděla na své kolegyně pomněnkovýma očima a spíše naslouchala, než mluvila – lépe řečeno, k mluvě se vždy pouze připravovala, než se stihla nadechnout, Pamela dokázala nasázet do prostoru několik desítek vět a Pocahontas každou druhou stihla glosovat. Sněhurce nezbylo než zas vydechnout, aby se neudusila, a srknout si bílého chardonnay. Přestože jsem zkušeným pozorovatelem, víc jsem si za těch pět vteřin, které mi trvala cesta k baru, všimnout nestihl – vinárnička byla přece jen dost malá.

„Co to máš tam v koutě, Michale?“ zeptal jsem se, bera do rukou skleničku.

„Koncipientky odvedle,“ pokynul rukou směrem k budově soudu, který stál přes ulici, „tenhle týden jsou tu už podruhé.“

„Docela hezké, ne?“

„No před chvílí jsem je musel vykázat ze záchodku k popelnicím, pokoušely se mi tam kouřit trávu.“

„Na tvém malém koedukovaném záchodku?“ zeptal jsem se s údivem, protože jako všechny restaurace ve staré části města i tato krutě zápasila s nedostatkem místa a velikost její toalety byla opravdu na hraně stavebních norem.

„Jo, všechny tři najednou plus obě prsa té blondýnky!“

„Strážkyně zákona?“

„No nejspíš v rozsahu osobní potřeby, ale vysvětluj to strážníkům, kdyby se tu před zavíračkou stavili – a dnes se možná staví, je horko, budou vyprahlí… Zavřu už v deset. Cítím v kostech, že se sem už nikdo nedoloudá, a tyhle tři dají ještě jednu, dvě dvoudecky a budou na šrot… Pokud si dají u popelnic ještě jednoho jointa, budou hotové už z toho, co mají v sobě – dnes chci stáhnout roletu v klidu.“

„Jo, chápu, taky mám toho dneska dost.“

„Nechceš s sebou takové nasládlé nic moc rosé? To by ti mohlo chutnat – včera jsem dovezl na zkoušku…“

„No vlastně proč ne? Udělám si nostalgický večer se starým gramofonem, na to je rosé jako stvořené.“

Ještě chvíli jsem se díval na tři rozverné Grácie – jejich komunikace se nějak vyostřila, přestože koordinace pohybů a artikulace už vzaly za své… Pamela s Pocahontas se dostaly do sporu. Miluji dámské spory vyjádřené řečí jejich těl. Zápasy v bahně či v naolejovaném ringu jsou v podstatě nechutné a nudné, ale hádka u vinárenského stolku s vypnutým zvukem je vždy zážitkem: Pamela pohazovala hlavou a pravou rukou si u toho nacvičeně zasouvala prameny svých vlasů za ucho, současně vystrkovala před sebe svůj obranný prsní val ve snaze dostat pohrudně méně vybavenou Pocahontas do fyzické i psychické defenzivy.

Zkušená a rázná Pocahontas ovšem šermovala vztyčeným ukazováčkem pravé ruky, zatímco levou měla zaťatou v pěst a poklepávala jí výhružně na okraj stolu. Když v jistém momentu švihla hlavou, efektně se najednou zúročila délka jejího krku násobená délkou jejího obřího copu, který opsal ve vzduchu půlkruh a narazil do sklenice s vínem, čímž ho vylila blonďaté kamarádce do klína! Po tomto vyvrcholení nastalo mezi bojovnicemi napjaté štronzo. Jen mírumilovná Sněhurka, nacházející se evidentně mimo spor, ho narušovala úpornou snahou odfouknout si z čela proužek vlasů, co se uvolnil spod čelenky a smyslně se jí houpal před očima. Zjevně nemohla použít k úpravě účesu ruce, protože oběma něžně a křečovitě svírala skleničku vína, z níž si v pravidelných intervalech, vždy po čtyřech marných foukacích pokusech, jeden doušek upila. Tato cyklicky se opakující snaha upoutala pozornost zápasící dvojice. Každého člověka, koncipientky nevyjímaje, potěší, když vidí někoho, kdo se chová ještě absurdněji než on sám. I Pocahontas a Pamelu to potěšilo. Odsunuly spor do pozadí, možná ho dokonce zapomněly, a s okouzlením chvíli zíraly na Sněhurku zápasící s pramenem vlasů. Ta zvládla celou sérii zopakovat ještě asi pětkrát, než jí její opožděné periferní vnímání napovědělo, že je momentálně středobodem pozornosti. Jakmile pochopila, že onen pocit se zakládá na pravdě, objevila obě ruce, rozpomněla se na jejich běžné funkce, položila skleničku a zapravila si nepovedený trs vlasů pod čelenku, což považovala, soudě z jejího hrdého úsměvu, za opravdové vítězství. Všem třem se ve chvíli zkřížily pohledy, vzduchem jako by prolítla nevyřčená věta: „Jsme my ale krávy!“ a v rukou blondýnky se bez jakýchkoli slov objevila již předem ubalená papírová trubička s předpokládatelným obsahem. Pamela kývla hlavou směrem ke dvorku a všechny tři se jedna po druhé s nápadně předstíraným nenápadnem, nápadně nabourávaným vratkou chůzí, vydaly směrem „k popelnicím“.

Sněhurka, když mne míjela u baru, přiložila si ukazováček ke rtům, udělala spiklenecké „pst“ a dodala: „Musíme se přečísnout, protože ty vlasy si dnes dělají fakt, co chtějí!“

„Koukám, že budeš muset uklidit u popelnic,“ řekl jsem Michalovi, když odcupitala do zadního traktu za svými družkami.

„Raději u popelnic než na záchodě!“ poznamenal Michal, podávaje mi lahev rosé.

Když mne Sněhurka míjela, nemohl jsem si nepovšimnout, že se mi líbí. Nám běžným mužům vizuální kategorizace trvá jen několik setin vteřiny. Měla souměrnou tvář s velikýma, temně modrýma očima, s malilinkou, sotva viditelnou jizvičkou pod okem, na místě, kde lícní kost přechází v kost klínovou, která se změnila v zajímavou vrásku pokaždé, když se usmála. Pár vteřin jsem uvažoval nad tím, jestli by nestálo za to zůstat, ale jelikož vzhledem jsem už tenkrát moc neoslňoval a v jejím stavu jsem na oslňování duchem nemohl ani pomyslet, zvítězil ve mně pocit střízlivé sebeznalosti, podpořený představou sprchy po horkém upatlaném dnu a popíjení rosé při usínání u starých desek. Zaplatil jsem tedy za víno a ohlížeje se přes rameno ke dveřím vedoucím na dvorek, opustil vinárnu. Při odchodu jsem ještě stihl zaregistrovat zvuk padajících popelnic, nadšené ženské hlasy připomínající výkřiky basketbalistek po dobře hozené trojce a Michala kroutícího hlavou a zvedajícího oči v sloup.

Občas jsem takhle příležitosti zahazoval. Pokaždé jsem už ve chvíli, kdy jsem tak činil, věděl, že jsou potenciálně ukryté v jiné alternativě mé budoucnosti, ale jsou dny, kdy ani svobodný muž nemá na jinou budoucnost chuť (jistě, dalo by se to pojmenovat i slovy jako pohodlí a lenost, ale nevystihovalo by to pravou podstatu). Ještě při odemykání dveří svého bytu jsem si říkal, že bych se tam mohl jakoby náhodou vrátit, dokonce jsem se z okna své kuchyně pokoušel dohlédnout na tu část vnitřního dvorku, ve které se obvykle ukrývaly popelnice a vinárenští kuřáci, přestože jsem zcela spolehlivě věděl, že tato část vnitrobloku je mimo můj zorný úhel. Ovšem co oko nevidí, to za vhodných okolností zprostředkuje sluch a v tomto případě bylo „zprostředkováno“ víc než dost. Zezdola se ozývaly zvuky dalšího kola vnitrodruhové, genderově nevyvážené hádky, z níž ke mně doléhaly pouze úryvky slov označujících různá zvířata, jako například kráva a svině, ženských pohlavních orgánů začínajících na „p“ a celé to bylo ukončeno jednoznačným slovním spojením „Seru na tebe!“, které cituji proto, že jako jediné odeznělo až po desáté hodině s něžným podkresem vzdáleného odbíjení zvonů malostranských kostelů… Pak bylo slyšet pouze zabouchnutí těžkých kovových dveří a v nastalém tichu se vzduchem nesla pouze směs velice tlumených reklamních spotů z televize umístěné příliš blízko okna v některém z bytů protějšího bloku. V duchu jsem si gratuloval, že jsem nezůstal zbytečně čekat ve vinárně, a těšil se z toho, že mi mého rozhodnutí nemusí být líto. Epizoda byla ukončena bez potenciální budoucnosti. Otevřel jsem tedy ono rosé, usrkl si z něj, abych věděl, na jakou chuť se mám dnes večer připravit, a odnesl si láhev do koupelny, kde jsem si hodlal napustit vanu.

[…]

Ráno jsem vstal brzo. O víkendu vždy vstávám brzo, už od dětství nemám rád pocit, že mrhám časem volného dne. V tuto sobotu jsem byl ke všemu ještě zvědavý, jestli se mi vše, co bylo výše popsáno, jenom nezdálo. Nedivil bych se, protože se mi včerejší realita jevila jako hodně nepravděpodobná. Natolik nepravděpodobná, že mne překvapilo, že na mé pohovce v kvítečkovaném povlečení spí dívka s téměř nepozorovatelnou jizvičkou na okraji lícní kosti, která měla na konferenčním stolku, hned vedle černé kabelky, do úhledné rovné řady naskládané a podle velikosti seřazené různé předměty: plyšovou veverku, svazek klíčů s přívěškem ve tvaru baterky, hřeben, sluneční brýle, čtverečkovaný zápisníček velikosti A6, balíček papírových kapesníků, lak na nehty, řasenku, rtěnku, nůžtičky na nehty, pilník, balíček žvýkaček Orbit, blistr růžových pilulek ibuprofenu… Tampony OB ProComfort, hotelové šitíčko a jeden „electronically tested“ kondom v plastovém obalu v řadě chyběly, což mne ujistilo o tom, že když se v noci probudila, uvědomovala si patrně, kde je.

Sedl jsem si na židli, na které jsem před pouhými pár hodinami povídal pohádku o Sněhurce, a díval se na to, jak krásně spí na levém boku, s levou rukou schovanou pod polštářem a pokrčenýma nohama, jak tiše a spokojeně dýchá. Patřila zřejmě k těm plachým bytostem, které i ve spánku na sobě ucítí pohled jiných lidí, protože netrvalo dlouho a její oči se otevřely, ústa pousmála, jizvička se schovala do záhybu zajímavé vrásky a nenápadný důlek na bradě se trošičku prohloubil. Nelekla se nového dne ani muže, co se na ni dívá, a ještě trochu ospalým hlasem řekla:

„Dobré ráno!“

Nemívám „špatná rána“, ale dlouho jsem se nevzbudil do rána tak hezkého, tak přesyceného něčím novým, nezvyklým a plným naděje.

„Uvařím vám kafe?“ zeptal jsem se a vstal ze židle.

„Nezlobíte se na mne?“

„Ne. A vy už se nestydíte?“ Pousmála se. Ale neodpověděla.

„Klidně ležte, podívám se, jestli vám už vyschla sukně, a udělám snídani, dáte si třeba míchaná vajíčka? Ta by mohla v tuto chvíli pomoct. Donesu vám to do postele.“

„Vajíčka? … No vlastně možná ano… Ale do postele ne! To určitě ne! Hned vstanu!“

„Jsem Miroslav.“

„Monika.“ Sedíc na posteli, natáhla ruku. Bylo trochu zvláštní podávat si po všem, co jsme prožili, téměř formálně nabídnutou ruku, ale jelikož k podání ruky při představování patří i takové to vlažné políbení na tvář, rád jsem tu ruku přijal. Měla ji hebkou, trochu suchou, ale teplou, což bylo cítit i přes vlažnost jejího stisku. Naklonil jsem se k ní a dotkl se svou tváří její tváře, nejdřív vlevo, pak vpravo, jak se to obvykle dělá (bůhvíproč i tento úkon spadá pod kategorii polibek). Na rozdíl od ruky měla tváře chladné. Trochu jsem si v duchu vynadal, že jsem se ráno, než jsem vstoupil do pokoje, neoholil, takže onen dotek byl pouze letmý, naplněný strachem, abych nepoškrábal její přes všechny okolnosti předešlé noci pořád jemnou pleť. Nakonec jsem byl ovšem rád, protože jsem si uvědomil, že ji alespoň nepřivádím do rozpaků.

„Jdu se kouknout na tu sukni. Můžete se vysprchovat, než udělám snídani, Moniko.“

„Miroslave?“ zastavila mne ve dveřích, „proč jste na mne tak hodný?“

„Protože je normální být hodný, ne?“

„A nemohl byste mi vynadat, zasloužím si to… asi.“

„Ne… asi ne.“ Nedodal jsem, že jsem rád, že je tu, že je mi to vlastně zvláštním způsobem milé, že tu vlastně hodně dlouho nebyl někdo jako ona, že to, co se stalo, ji neučinilo v mých očích méně krásnou a že vím, že ve skutečnosti je slušná a trochu nesmělá dívka… Zdálo se mi, že na to vše je příliš brzo, a možná opravdu příliš brzo bylo. Nenapadlo mne, že některé věci je lépe vyslovit příliš brzo, protože než přijde jejich „správný čas“, může být už pozdě, že alternativou slova „brzo“ může být i slovo „nikdy“.

Až po otevření lednice mi došlo, že jsem pravidelný velký nákup odložil až na dnešní sobotu a že z posledního vajíčka, dvou plátků šunky, dvou třídenních rohlíků a jednoho rajčete moc velkou parádu nenadělám, ale naštěstí bylo už půl deváté a já věděl, že čínský obchůdek na rohu ulice má otevřeno. Sněhurka Monika mezitím procupitala v mém dlouhém triku s výšivkou krokodýla na hrudi do koupelny.

„Čistý ručník máte na poličce… Mýdlo je na vaně, a kde je šampón, už vlastně asi víte… Mám jen ten Head and Shoulders, jestli si pamatujete.“

Zdálo se mi, že slyším z koupelny její smích, ale jist si tím nejsem…

„Než se vysprchujete, skočím do obchodu naproti pro vajíčka a rohlíky – přejete si ke snídani ještě něco?“

„Ne, nic! Stejně si to nezasloužím,“ ozvala se už mnohem pokojnějším hlasem z koupelny. Rychle jsem si nazul staré tenisky, vzal peněženku a klíče a zabouchl za sebou dveře. Cestou k čínské večerce, co fungovala vždy už od rána, jsem si představoval, na co všechno se Moniky zeptám a co všechno jí řeknu. Chtěl jsem vědět, co čte, co jí (co pije, bych zatím vynechal), co dělá, když nedělá zrovna právničku a nevytrhává ze zdí žaluzie, a jak přišla ke své malé jizvičce na tváři…

Večerka nebyla daleko a deset vajíček, veku, pět rohlíků, třicet deka šunky, kus ementálského sýra, dvě papriky, pár rajčat, vanilkovou zmrzlinu, čokoládu s lískovými oříšky a marcipánem, višně v čokoládě, dva pomeranče, mango, pět jablek, jablečnou šťávu, pomerančový džus a červenou růži jsem pořídil ani ne za patnáct minut. Když jsem vstoupil do bytu, voda ve sprše už netekla. Mokrý ručník visel na háčku nad vanou, v obývacím pokoji byla na pohovce úhledně poskládaná deka a v kuchyni na stole ležel papírek vytržený z malého čtverečkovaného bločku velikosti A6, na němž byla úhledným písmem napsána odpověď na jednu z mých ranních nezodpovězených otázek:

„Stydím se! Promiňte!“

Vedle papírku ležel vysypaný asi celý obsah její peněženky: sto šestnáct korun, sponka na spisy, žeton do nákupního vozíku a černý knoflík, co jí kdysi dávno musel upadnout ze zimního kabátu, to vše míněno snad jako kompenzace domnělých nesnází, co mi způsobila. Až později odpoledne jsem pod konferenčním stolkem nalezl zapomenutou modrou čelenku ve tvaru stuhy, co tolik připomínala Disneyho Sněhurku. Vyběhl jsem ven, obešel celý blok a zkontroloval všechny tramvajové a autobusové zastávky, co byly v jeho okolí, ale v zemi, co není za devatero horami a devatero řekami, jezdívaly tramvaje, taxíky a autobusy i v sobotu.

Hned v pondělí jsem modrou čelenku v průhledném igelitovém pytlíku odnesl na vrátnici soudní budovy. Vrátná netušila, komu by mohla patřit, protože soud byl veliký, obvodní a praxující koncipientky se v něm střídaly, ale poradila mi, abych ji pověsil na nástěnku naproti vchodu, kolem které musel projít každý, kdo justiční palác navštíví. Několik týdnů jsem všechny své procházky a cesty do práce začínal obchůzkou oné klasicistní budovy s tisíci okny a rozsáhlým dvorem a čas od času jsem nahlédl přes pootevřenou bránu i na nástěnku s úředními oznamy. Modrá čelenka tam visela dlouho. Až když pominuly letní dny a opadlo listí ze stromů, nevím přesně jak, nevím přesně kam, zmizela.