Sauna

Pravidelně jsem se začal saunovat asi před rokem a od té doby jsem v sauně častěji než v hospodě. A jistě nemusím podotýkat, že hospoda je jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě.

Chci tím říct, že jsem vlastně něco jako saunový profesionál.

A jestli existuje někdo, kdo o sauně v životě neslyšel, případně někdo, kdo absolutně nechápe, co je na tom zajímavého, sedět s bandou zpocených chlapů v dřevěné boudě, tak následující řádky jsou právě pro něj.

Sauna je báječný vynález.

Dokonalý restart pro tělo i mysl.

Saunovat se můžete různými způsoby, různě dlouho, na různých místech…

Já se třeba saunuju buď jako lenochod, nebo jako Iron Man. Hned vám to vysvětlím.

Verze číslo jedna: přicházím do sauny a buď jsem unavenej, nebo mám tak trochu kocovinu. Dám si jedno kratší kolo a pak se jen tak narychlo zchladím a vtom mi dojde, že mám hlad, a tak si na baru dám takový ty lupínky načos se sýrovou omáčkou. Pak dám ještě jedno kolo a tak mě to příjemně unaví, že se cítím jako lenochod.

Verze číslo dva: nejdříve se brutálně napumpuju v posilovně a po tomhle heroickém výkonu vstupuju do saunového světa a představuju si, že jsem něco jako Lví král. Hned první kolo dám zvostra dvacet minut a v žádném případě nevylézám dřív, než začne reálně hrozit, že to se mnou šlehne. Pak ponořím svoje tělo do ledové vody, stejně jako když kovář kuje železo, a když pak vylezu, tak se logicky cítím jako Iron Man.

Konkrétně v Praze je několik desítek saunových světů a wellnessů, kde se provozovatelé více či méně úspěšně předhání v tom, kdo vytvoří lepší prostředí, takže člověk může navštívit tropickou saunu, solnou saunu, finskou saunu, bylinkovou saunu, parní lázeň… a hlavní kumšt saunových světů je něco, čemu se říká „saunový rituál“.

Živě si pamatuji, jaké to bylo, když jsem se na jeden takový rituál dostal poprvé.

Saunový mistr nejdříve připravil prostor a pak řekl: „Dámy a pánové, můžete vstoupit do sauny.“

Bylo nás opravdu mnoho a nebylo náhodou, že jsme vstoupili do té největší sauny, která byla v saunovém světě k dispozici. Nejdříve se říkaly nějaké věci ohledně hygieny a pak se rozsvítila barevná světla, začal blikat stroboskop a z přenosného repráku značky JBL se ozval Phil Collins. Přišlo mi to docela srandovní, ale zároveň se mi líbilo, jak jsme tam byli všichni pohromadě. Uprostřed sauny byl hlavní saunový mistr, který nonšalantně poléval rozpálené kameny a pro dobrý efekt měl ještě připravené takové ledové koule s vonnými esencemi, takže to uvnitř brzy vonělo jako máta, pak jako cedr a za chvíli zase jako nějaký exotický citrus. Místo Phila Collinse teď hrála kapela Imagine Dragons a saunový mistr předváděl různé kousky s ručníkem, čímž zároveň vířil a rozháněl vařící vzduch. Vedle mě seděli dva děsně nařachaný chlápci s drsňáckýma kérkama, oba dva hlasitě oddechovali a vypadalo to, jako by právě prožívali velmi intenzivní transcendentální zážitek. A já už to cítil taky. Všechno kolem se rozmazalo v jednu šmouhu a najednou bylo úplně jedno, jestli jsme v šamanské potní chýši, nebo v komerčním saunovém světě na střeše obchodního střediska Nové Butovice.

Fenerbachče laj laj laj

Na recepci té nejzoufalejší barabizny s nápisem Otel vysedávala paní ve středních letech. Na sobě měla decentní šaty a byla silně nalíčená.

„Vítejte v náš Hotel! Odkud jste?“ zeptala se mě velmi seriózním tónem, přestože neuměla dobře anglicky.

„Z České republiky,“ odvětil jsem já.

„Prominout, ale o té zemi já nikdy neslyšela.“

„Československo.“

„Ah. To já znám.“

„Jaká je cena za pokoj?“

„Momento! Vy povědět mi něco o sobě. Víte, já hrozně zvědavá žena. A tady náš Hotel Guleryus ne turist.“

„A co by vás tak zajímalo?“

„Co vy práce?“

„To je různý, ale konkrétně na tuhle výpravu jsem si vydělal sběrem jablek.“

„Za jablka dobrá peníze?“

„Ano. V Anglii se tím dá dokonce vydělat spousta peněz.“

„Kolik peníze?“

„Moc.“

„Aha. To kolik moc?“

„Moc moc.“

„Aháá… moc moc. To dobré. Kde vy jedete?

„Jedu stopem do Indie.“

„To ne!“

„Ale ano.“

„To vy mít jen tenhle malá batoh?“

„Mně se zdá velikostně akorát. Dokonce se mi do něj vešel i ultralehký stan pro jednu osobu značky Jurek. Ještě jsem v něm teda nespal, ale už teď mám takové tušení, že je to ten nejlepší stan na celém světě.“

Paní zpod pultu vytáhla konvičku s čajem a dva buclaté šálky. Zvysoka a velmi efektivně je naplnila, celou dobu mi hleděla do očí a hltala každé mé slovo.

„A co ještě vy mít?“

„Já vlastně ani nevím. Řekl bych, že hromadu nepotřebných věcí. Hlavně mám ale kreditku a s tou můžu cokoliv. To mi připomíná, že jsem se chtěl zeptat na cenu vašeho pokoje.“

„Ale vy čaj. V Turecko nejdřív čaj.“

„Aha. Tak dobře,“ řekl jsem a napil se čaje, abych jí tak vyjádřil úctu.

„A vy sám na cesta?“

Ta ženská byla jako generátor náhodných otázek.

„Ne. Zítra mám sraz s jedním místňákem a den nato ještě přijede jedna dívka a společně s ní budeme cestovat.“

„A ona vaše manželka?“

„Ne. To není moje manželka.“

„Takže vy cesta s ne manželka?“

„Přesně tak.“

„To ne!“

„Ale ano. Co bude s tím pokojem? Dostanu ho?“

„Třicet turecká lira. Ale lepší vy šla jinam. Tady moc zima.“

„Vážně? Ani mi nepřijde.“

„Opravdu. Tady na recepce to dobré, ale na pokoj moc moc zima.“

„Já mám zimu rád.“

„Vy nechápala. Tady ne majitel, a když tady ne majitel, tak mi ne úklid.“

„Víte, já ale nemám zas tak moc peněz, jak to možná vypadá, a u vás je to levné.“

„V hotel Barbados to moc lepší.“

„Ale já chci pokoj tady,“ stál jsem si tvrdě za svým.

„Vy Barbados. Tady pro turkiš člověk ne tourist.“

„Takže mi ten pokoj prostě nedáte?“

„Ne. Vy hotel Barbados.“

Nakonec musím uznat, že měla ta ženská pravdu. V hotelu Barbados to měli vážně moc moc hezké, přestože o dalších třicet lir dražší.

Prvního večera jsem byl sám. Pěšky jsem se vydal na procházku kolem pobřeží a do centra města Antalya. Bylo to velmi zvláštní. Asi tak jako když se po dvou letech vrátíš na místo, které máš rád, a čekáš, že všechno bude stejné, jak si to pamatuješ. Tak to ale nikdy není. Pofidérní promenáda na profláklých ulicích sice byla stále stejná a otravní naháněči před podniky všeho druhu byly také otravní pořád stejně, ale pryč byla ta parta lidí, co jsem je poznal před dvěma lety, a bez nich to místo vůbec nemělo šťávu.

Dal jsem si pivo značky Efes, které bylo dražší než krabička cigaret, k tomu jeden velký jehněčí kebab a pořád mi nešlo do hlavy, jak je to možné, že v Plzni na Americké chutná lépe.

Svých pár švestek jsem si sbalil hned dalšího dne a toulal jsem se městem s batohem na zádech. Byl konec listopadu a na jižním pobřeží Turecka příjemných dvacet stupňů.

Frenk dorazil ve své staré hranaté káře značky Tofas. Na očích měl letecké sluneční brýle a gestem mi naznačil, abych se posadil na místo spolujezdce. Interiér auta nepřipomínal nic, co jsem dosud spatřil. Z hranaté palubní desky všude trčely různé dráty a místo řadicí páky tu byl jen železný pahýl. Z předpotopního rádia hrála nějaká turecká rocková kapela, ale největším překvapením pro mě byl kýbl plný ledu, flašek tvrdého alkoholu a limonád, který byl na místě spolujezdce, takže jsem ho měl přímo mezi svýma nohama. Frenk kouřil minidoutník a na tváři měl grimasu nepředvídatelného muže.

„Salám alejkum, Kryštof,“ prohodil směrem ke mně.

„Salám, Frenk,“ odvětil jsem já. On na to šlápl a začal vysvětlovat, jak se věci mají.

„Dneska je velmi důležitý den. Dorazil jsi akorát. Hned mi můžeš namíchat drink a namíchej jeden i pro sebe. Dám si whisky s limonádou. Dej si taky. Ještě že tě tu mám. Budeš takový můj osobní barman. Co říkáš? Víš, já mám jen dvě ruce a sotva stíhám řídit, kouřit a jíst brambůrky.“ Podal jsem mu vizoura s citronovou limonádou a on pořád žvanil. „Uděláme si takový malý výlet po okolí. Vyhlídkovou jízdu. Cestou vyzvedneme jednoho kumpána a pak jedeme do baru koukat na fotbal. Máš rád fotbal? Dneska je totiž hodně významný den. Hraje Galatasaraj proti Fenerbachče. Komu fandíš?“

„Já fandím Viktorii Plzeň.“

„Ale já myslím, jestli Galatasaraj, nebo Fenerbachče.“

Otázka visela ve vzduchu a já měl pocit, že jestli odpovím špatně, tak pro mě výlet končí. Naštěstí jsem si ale všiml šály Fenerbachče, která se válela na zadních sedačkách.

„Samozřejmě že Fenerbachče!“ odpověděl jsem sebejistě.

„Tak se mi líbíš! Já věděl, že seš dobrej kluk. Teď jedeme vyzvednout toho kámoše. Jmenuje se Ekrem,“ řekl Frenk, dopil svůj drink a podal mi prázdný pohár. Namíchal jsem pro něj další a on zatím pořád mluvil o fotbale. Vůbec jsem netušil, že je tak zapálený fanoušek. Během svého vášnivého vypravování různých historek kouřil další a další doutníky, cpal se brambůrkami a svůj drink měl zpravidla mezi stehny. Byl jsem zvědavý hlavně na to, jak dopadl jeho vztah s Džuliet, ale když jsem se ho na to zeptal, tak mé otázce nevěnoval ani špetku pozornosti a stále pokračoval ve svém bla bla bla.

Jeho kámoš Ekrem byl skutečný pořízek. Musel mít nejmíň metrák a jeho hlas zněl jako motorová pila. Rozvaloval se na zadních sedačkách a vyprávěl Frenkovi o své manželce, kterou podle kontextu podezříval z nevěry. Mou přítomnost dlouho ignoroval, a tak jsem pro něj také namíchal drink a on se v reakci na to zeptal, jestli fandím Fenerbachče. Odpověděl jsem přesně podle očekávání.

V baru se k naší skvadře přidali ještě Emek a Haluk. Emek byl drobné postavy a měl krátký sestřih. Haluk vypadal skoro stejně, takže jsem měl problémy rozeznat jednoho od druhého. Jejich jména jsem si zapamatoval, protože Haluk zní jako nanuk a Emek, to je jako Přemek.

V baru s názvem Café Ali Baba bylo tak narváno, že velká část zákazníků pila pivo na stojáka. Všichni pili efes z buclatých třetinkových lahváčů. My jsme měli na stole misku s burákama a tím gastronomický zážitek končil. To důležité se ale odehrávalo na celkem pěti placatých televizích. Hráči nastupovali na hřiště a celá hospoda sborově pěla: „GI FORMANI, CIK SHAYA, YUREGINI KOY ORTAYA… KOY YUREGINI, GOSTER OFKENI… FENERBACHČE JÉÉ… LAJ LAJ LAJ LAJ LAJ LAJ…“ a tak dále. Snažil jsem se vypadat, že rozumím, ale asi mi to moc nešlo, a tak se Ekrem rozhodl, že mě prostě musí naučit alespoň jeden chorál. Trvalo to jen celou první polovinu zápasu. Myslím, že to bylo něco o tom, že ošukáme vaše matky a Galatasaraj smrdí jako psí lejno nebo tak nějak. Jisté je, že jsem se to alespoň na malou chvíli naučil slovo od slova a Ekrem byl tak dojatý, že mi věnoval svou kšiltovku s logem Fenerbachče.

První a poslední gól ve prospěch Fenerbachče padl asi v osmdesáté minutě a počínaje tím momentem nastal chaos. Nikdo nezůstal na svém místě, a naopak všichni buď stáli, nebo skákali a zpívali oslavné písně. Vzduchem lítaly různé předměty a já si připadal, jako bych byl přímo na stadionu nebo lépe řečeno, jako bych byl v úplně jiném vesmíru.

Po skončení zápasu to začalo v ulicích vřít. Ze všech hospod a barů přicházel hrozný virvál, ale to už jsme společně křižovali zpátky k vozidlu. Já, Frenk, Ekrem a ta dvojice Haluk a Emek. V jednom baru očividně došlo ke rvačce a najednou byli všude kolem policajti.

Nasedli jsme zpátky do starého tofasu a já hned začal míchat drinky, zatímco se Frenk snažil nastartovat. Ukázalo se, že je to mnohem větší výzva, než jsem si myslel, protože klasické zapalování vůbec nefungovalo. Hned pod volantem ale byla změť zašmodrchaných drátů a Frenk se s jejich pomocí snažil auto nastartovat. Házelo to takové jiskry, že celý interiér našeho vozidla blikal jako vánoční stromeček, což přitahovalo pozornost policie. Nikdo z nás ani nedutal. Vtom se dílo podařilo, motor naskočil a Frenk na to šlápnul tak, že se protočila kola. Z výfuku dvakrát vystřelilo, a už jsme svištěli jako o závod. Každý měl svůj drink a všichni zpívali: „KENDIMI ESIR ALDIM FENERBACHČE BENIM!“ a tak pořád dokola.

Vůbec jsem netušil, kam jedeme, a ani mě nenapadlo se zeptat. Dramatické to začalo být, jen co jsme opustili světla moderní metropole, neboť se Haluk rozhodl za jízdy vylézt z okýnka a vyškrábat se na střechu, přičemž ho všichni podporovali a skandovali jeho jméno. Frenk se díky bohu alespoň rozhodl trochu zpomalit, a přesto se ten kaskadérský kousek nezdál o nic méně šílený. Celá sebranka běsnila a hulákala: „KENDIMI ESIR ALDIM FENERBACHČE BENIM!“

Střecha se prohýbala a já byl rád, že se pro něco podobného nerozhodl Ekrem, protože by tím ze starého tofasu nejspíše udělal kabriolet.

V kýblu mezi mýma nohama posměšně šplouchla voda z rozpuštěného ledu a já si chvíli naivně myslel, že tím večírek končí, ale Frenk se dušoval, že má v kufru rezervu. Nekecal.

Skoro bezpečně jsme zastavili na vyhlídce, kde byla kromě nás ještě další dvě vozidla. Dojatě jsem se kochal epickým výhledem na kouzelné pobřeží, které osvětlovaly miliony žlutých světýlek. Frenk neváhal ani vteřinu a hned se vytasil s flaškou tequily. Začala rychlá kolovačka. Chlapi to do sebe klopili vskutku statečně a já stejně tak. Vtom ale Ekrem zaregistroval samolepku Galatasaraj na autě jednoho z dalších návštěvníků a popadl ho amok. Rozeběhl se proti autu jako býk proti toreadorovi. Cestou ještě ze země stačil vzít šutr, a ještě než jsme ho stačili zpacifikovat, rozmlátil zadní okno starého golfu. Naštěstí se zas tak moc nevzpouzel, protože kdyby jo, tak nikdo z nás nemá šanci. Byl jako největší gorila ragbyového zápasu, což si dobře uvědomoval i majitel auta se samolepkou Galatasaraj, který celou taškařici pokorně sledoval zdálky a na scéně se raději ani neukázal. Pak někdo otevřel další flašku a od té doby si už nic nepamatuji.

Byla ještě tma, když jsem se probral ve svém ultralehkém stanu pro jednu osobu značky Jurek. Jako první mě napadlo, že jsem vážně frajer, když jsem ho v takovém stavu dokázal postavit, a hned nato jsem si uvědomil, že je uvnitř nablito, a vylučovací metodou jsem došel k závěru, že je to moje vina. Široko daleko byl podezřelý klid a já měl smrtící žízeň. Byl to takový ten moment, kdy se probereš zvadlý jako švestka na konci podzimu a vážně vážně se potřebuješ napít, jenže sakra není čeho. Podíval jsem se ze stanu ven a tam bylo jen pár stromů a tma. To nebyly moc optimistické vyhlídky, ale nezbylo mi nic jiného než opustit útroby stanu s jasným cílem – neumřít na dehydrataci. A vtom mi to teprve došlo. Bivakoval jsem v pomerančovém sadu. Všude kolem se válely přezrálé pomeranče plné sladké šťávy. Začal jsem hltat jeden pomeranč za druhým a liboval jsem si, že tentokrát mi to zase vyšlo.