Inu, to bylo tak. Ve čtvrtek jedenáctého listopadu kolem poledne jsem se krátce viděl s fotrýskem v nemocnici, kde ležel už skoro měsíc se selháváním srdce a jemuž se dařilo už mnohem líp, takže by ho prý brzy mohli pustit domů, což byla dobrá zpráva. Přes den jsem smolil nějaké články. Večer jsem pak navštívil Galerii Pštrossova 23 ve stejnojmenné ulici a čísle popisném, poněvadž tam měla být surrealistická vernisáž, tak že bych o tom mohl napsat nějakou recenzi, abych si zase vydělal aspoň na chleba. A opravdu, došlo na zahájení výstavy fotografií Markéty Lazarové. Ano, ona obživla, přišla z knihy a z filmu, prostě úplný surrealismus! Tedy až na to, že to nebyla Markéta, ale Zuzana Lazarová, mladá básnířka a členka Surrealistické skupiny, jejíž cyklus vskutku enigmatických, digitálně manipulovaných fotografií Zkamenělé slunce II obsadil prostor v přízemí. Suterén suverénně ovládl zkušený matador a žijící klasik Martin Stejskal s cyklem konturáží Obydlený sen. V galerii bylo asi padesát lidí, z toho mnoho známých tváří. Záhy mě chytil za flígr malíř, kolážista, spisovatel, všeuměl a můj kamarád Ivo Medek Kopaninský, ve svých téměř pětaosmdesáti letech asi nejstarší člověk v místnosti, a odtáhl mě představit do kumbálu galeristovi Milanu Hofmanovi, což je jeho soused z Přední Kopaniny. Ten do mě v rámci seznamovacího rituálu ihned nalil dva panáky whisky a poté mi vrazil do ruky dvojku bílého vína, čemuž jsem se příliš nebránil.

Do výstavního prostoru jsem se tak vrátil vnitřně zahřátý a dobře naložen s Ivem po boku, přičemž sklenice s vínem v mé ruce budila zvědavé pohledy a také dotazy, kde jsem k tomu přišel a zda je již povoleno se hromadně opít. Tak to zase prrrr, přátelé! Před úvodním slovem se přece nekonzumuje, informoval jsem je a snažil se obrátit jejich pozornost k archandělu Gabrielovi, který právě započal úvodní řeč k vystavenému cyklu Martina Stejskala, přičemž z jeho projevu bylo cítit, že i on už nějaký alkohol požil. Vlastně to nebyl archanděl, nýbrž prostě jen Jan Gabriel, básník, překladatel, spoluvydavatel samizdatového sborníku Doutník a rovněž jediný člověk mimo rodinu, jenž byl přizván na pohřeb Pavla Řezníčka. Po skončení jeho laudatia se již část lidí snažila dostat do kumbálu s alkoholem, neboť pohled, kterak labužnicky si jako jediný v celé místnosti pomalu ucucávám a vychutnávám víno, je iritoval, jenže k jejich smůle byli nuceni polykat dále nasucho, neboť slova se chopil druhý řečník. Tím nebyl nikdo jiný nežli slovutný šéfredaktor surrealistické revue Analogon František „Mrdat“ Dryje, jenž počal se svou werichovskou dikcí opěvovat díla Markéty, totiž Zuzany Lazarové. Pokud někdo dosud nevěděl, že František Dryje vydal před lety básnickou sbírku s názvem Mrdat, nyní to již ví a naprosto chápe, jak vznikla jeho nezvyklá přezdívka.

Do toho mě Ivo stále tahal za flígr a polohlasně trousil uštěpačné komentáře, na což měl jakožto už půlstoletí exkomunikovaný surrealista pochopitelně plné právo, akorát se po nás otáčeli lidé, tak jsem ho usměrnil, aby s tím posečkal. Konečně domluvil i druhý řečník a dav se zběsile vrhl do kumbálu pro víno a sušenky. Málokdo si povšiml, že u toalety seděl sám Mistr Stejskal, s nímž jsem zapředl řeč o jeho obrazu, který kdysi věnoval Pavlu Řezníčkovi. Tedy vlastně mu věnoval obrazy dva, ale jen jeden z nich, docela hodně velký, měl Řezníček v obýváku, a když jsem ho onehdy navštívil, obraz byl na zemi. Řezníček mi vysvětlil, že mu jej nechtěně shodila vnoučata, když poskakovala po pohovce pod ním, a jejich neschopný otec, povoláním lesník a Pavlův zeť, ho nedokázal pověsit zpátky, a jestli prý bych to nezvládl já. Tak jsem ho tedy zvedl a pověsil (nikoli lesníka ani Řezníčka, nýbrž ten obraz, aby bylo jasno), šlo mi to úplně snadno. Mistr Stejskal se optal, co se s tím dílem po Řezníčkově skonu stalo, načež jsem popravdě odpověděl, že o tom už ale nevím pranic, a s tím jsme se rozloučili. Poté jsem po schodech sestoupil do suterénu, kde jsem obdivoval Stejskalova díla.

Když jsem se vrátil nahoru, galerista Milan mě upozornil na obrazovku počítače v kumbále, na níž běžela animovaná sekvence dole vystavených obrazů, což mě úplně nadchlo. Navrhl jsem, aby byl počítač s animací přesunut do suterénu, případně aby byli návštěvníci informováni, že v kumbále naleznou pokračování výstavy. Nato mi galerista odvětil, že Mistr Stejskal si nepřeje, aby tu animaci kdokoli viděl. To mě trochu zarazilo. Po jeho dalším ujištění, že výstava bude trvat pouhých čtrnáct dnů, jsem byl vyloženě perplex. Tak skvělá výstava, a tak málo dní? Čert aby se v těch surrealistech vyznal! Pak jsem jen pokrčil rameny a galeristu na oplátku ujistil, že v takovém případě na ni ani nemusím psát recenzi, neboť by vyšla nejdřív měsíc po jejím skončení, takže návštěvnost bych mu tím už nezvýšil. Chopil jsem se další dvojky vína a odkráčel do centra dění. V něm byl pochopitelně Ivo Medek, který se právě snažil zmermomocnit vystudovanou germanistku a básnířku Wandu Heinrichovou, aby se ujala role kurátorky jeho výstavy kdesi v reichu. Wanda mu poděkovala za tu velkou čest a zdvořile ji odmítla, protože, jak pravila, už tak nic nestíhá. Nicméně mě ale stihla upozornit, že Majcherovi v Chermu právě vydali knihu korespondence jejího zesnulého manžela Petra Krále a zmizelého Karla Šebka, abych si jim řekl o recenzní výtisk, což jsem kvitoval, jak se říká, s povděkem. Pak jsem potkal Zdeňka Hmyzáka Nováka z legendární skupiny Ženy, jenž nyní působí v Kolně, na jejíž debutové CD jsem napsal pozitivní recenzi. Tu si Hmyzák pochvaloval a sliboval, že mi věnuje i druhé album, které vyjde v limitovaném počtu 100 kusů pouze na LP a každý obal bude originál od jednoho ze špičkových současných malířů. V duchu jsem si pomyslel, že je to škoda, protože já, a to je moje zvláštnost, navzdory současné módě od vynálezu kompaktního disku nenávidím vinyly a gramofon už doma nemám čtvrtstoletí, ale recenzi na to určitě napíšu, to dá přece rozum. A ten obal desky si místo obrazu pověsím doma na zeď.

Odskočil jsem si do kumbálu pro další dvojku vína, cestou potkal asi dvacet pět lidí a s každým ztratil slůvko, a když jsem se opět vrátil k Hmyzákovi, stál u něj Jakub Hlaváček z nakladatelství Malvern s manželkou a bavili se s Hmyzákem o tom, že recenze píšu opravdu moc pěkné. A dokonce se panu nakladateli líbil i rukopis snů, co si je syslím už čtvrtstoletí, a prý by je snad mohl i vydat, když Bůh dá a covid do toho nehodí vidle. Zrovna jsem si běžel pro další dvojku vína, když mi zazvonil telefon. Volal fotrýsek, tak jsem myslel, že mi chce sdělit radostnou zprávu, že ho zítra pustí domů. Vyšel jsem tedy před galerii, kde pro tlupu tlučbuhubů nebylo pořádně slyšet, a přijal hovor, načež mi fotrýsek pravil: „Je to v prdeli, mám covid. A protože jsme se dneska viděli, tak bys měl jít na test, jestli taky nejseš pozitivní.“

V tu chvíli mi docela zatrnulo, ačkoli fotrýsek upřesnil, že sice je covid pozitivní, ale nemá žádné příznaky, tedy alespoň prozatím. Vrátil jsem se do galerie s notně zamotanou šiškou. Většina lidí, které jsem možná právě nakazil covidem, byla pomalu na odchodu. Mé momentální dezorientace využil Ivo Medek, který mě odtáhl do blízké hospody U Zpěváčků. Když jsem mu sdělil, že mám možná covid a asi bych s ním neměl být v kontaktu, jen nad tím mávl rukou a objednal dvě tequily, a sice bez citronu a bez soli. Byl totiž kdysi v Mexiku, kde mu tamní domorodci, s nimiž tento nápoj popíjel, vysvětlili, že oni tyto přísady nepoužívají. Prý to schválně nakukali bělochům, aby si ti přihlouplí gringové před nimi lízali ruce. Tak jsem to zkusil jako ti Mexičani a bylo to v pohodě, takže Ivo objednal ještě jednu rundu a taky pivo, to dá rozum. Pak se Ivo rozmluvil o své výstavě koláží, kterou mu chystá Pražská plynárenská v Galerii Smečky, kde jsem díky němu kdysi také vystavoval. Prý to bude na přelomu listopadu a prosince, tedy když Bůh dá a covid dovolí. V prosinci mu bude 85 let, tak by to byl pěkný dárek k narozeninám. Přišla taky řeč na pasáže jisté knihy, v níž autor o Ivovi na dvou místech píše mimo jiné to, že byl na střední škole spolužákem jeho budoucí manželky, o kterou prý jevil sexuální zájem. Čemuž se Ivo vysmál s tím, že Eva byla o čtyři roky mladší a vypadala v té době jako dítě, navíc měla ve třídě příznačnou přezdívku Puchejř, takže Švankmajerův názor na věc je mimo mísu. A tak jsem s Ivem na covid zapomněl a docela se rozchlastal a na závěr si dal ještě cigáro, což je pro astmatika jako já taková třešinka na dortu.

Ráno mi bylo jasné, že jsem chytil covid, protože mi nebylo moc dobře. Zatelefonoval jsem svému lékaři a optal se ho, co mám dělat. Doporučil mi, abych nedělal vůbec nic, a sice sám doma, a to alespoň pět dní, což je inkubační doba covidu. Takže na test mám jít prý nejdřív až v úterý. Po telefonátu s otcem, který pravil, že je stále bez příznaků, a po vydatném obědě a odpoledním spánku, kdy mě přestala bolet hlava, jsem si uvědomil, že příznaky, které jsem považoval za covid, byly pravděpodobně jen pouhou kocovinou. A jelikož dle písničky Moniky Načevy udržuju svou ledničku plnou, zjistil jsem, že mi nic nebrání, abych nevyšel pět dní na ulici mezi lidi. Naopak to bylo velmi přínosné. Dočetl jsem nějaké knihy a napsal na ně recenze, trochu jsem si uklidil v bytě (ba ne, to kecám) a celkově si odpočinul od chlastu.

Akorát v sobotu večer mi zatelefonoval Patrik Linhart, že je v Praze a Malijevský s Kahudou mu předčasně odešli z hospody, kde zůstal sám, tak jestli se nesejdeme. Snažil jsem se mu vysvětlil, že jsem v karanténě, protože mám možná covid, ale z Patrikova hlasu, samolitr už notně posíleného alkoholem, bylo znát, že se covidu rozhodně nebojí. Venku už byla tma a zima, já měl rozepsanou další recenzi, moc se mi do hospody nechtělo, ačkoli ta možnost tam někde vzadu v hlavě byla. Nakonec jsem ale chudáka Patrika nechal na holičkách a nikam nešel. Jen co uplynulo pět dnů, naklusal jsem na nuselskou polikliniku, kde mi slečna udělala výtěr z nosu a projela si moji občanku. Čekal jsem další dva dny a pak to přišlo! Nic, vůbec nic. Jsem covid negativní. Už zase. Asi za to může ta vakcína, kterou jsem se nechal naočkovat v létě, abych využil předplacenou permanentku do bazénu, protože bez očkování mě tam nechtěli pustit. Takže pokud se někdo čirou náhodou vrátil z vernisáže Markéty, totiž Zuzany Lazarové a Martina Stejskala v Galerii Pštrossova 23 nakažený covidem, nebylo to kvůli mně. Tentokrát v tom vážně nejedu, sorry jako…