Milí čtenáři, milé čtenářky,

autofikční deníček Olgy Słowik s názvem „Jak jsem byla v porotě Magnesia Litery za poezii“ vzbudil mnohem větší furor, než jsme očekávali, zejména na sociálních sítích. Většina ohlasů vyjadřovala autorce podporu, našlo se však i dost hlasů k jejímu textu kritických.

V rytmu obtýdeníku se na pěnu dní na sítích reaguje obtížně. V tomto čísle Tvaru se k tématu vracíme třemi texty, u nichž, právě kvůli odlišným rytmům, pokládám za potřebné konkretizovat jejich Sitz im Leben: básnířka Pavlína Štěpánka Borská shrnuje, co je na Liteře kritizovatelné z jejího pohledu, bez předporozumění plynoucího z textu Olgy Słowik – paralely si laskavý čtenář najde sám, zas tolik práce mu to nedá. Na Olgu Słowik reaguje Markéta Hejkalová jakožto bývalá porotkyně a upozorňuje na důležitý aspekt: na základě jakých kritérií vlastně poroty rozhodují a kde se s tím lze seznámit? A konečně Pavel Janoušek odpovídá Evě Klíčové na její závěry z celé diskuse publikované na webu Alarm.

Přemýšlím, co z debaty, kterou Tvar textem Olgy Słowik inicioval, bych měl případně rozvíjet dál. Napadají mě dva motivy, u nichž to snad stojí za to. Prvním z nich je právě ona transparentnost rozhodování. Jeden příklad mě obzvláště pálí: na veřejné debatě zaznělo, že se do nominací na prozaickou Literu nedostala Sevrukova Evropanka mimo jiné proto, že už se tam probojovala Hella Aleny Machoninové a dvě „východoevropské knihy“ by už byly příliš. Tan argument mě zanechal v tichém stuporu: Prosím? Co tak strašného by se stalo, kdyby se obě „východoevropské knihy“ – všimněme si, oč by se posunul akcent, kdybychom místo toho napsali prostě „špičkové prózy“ – v užším výběru ocitly? Zhroutil by se snad Západ?

Druhým motivem je hněv, který si vysloužila věta z autofikčního deníčku, že totiž porotci velké literovské poroty „… většinou hodí hlas knize, kterou zrovna četli. Nebo kterou napsal jejich kámoš. Tohle zjištění bylo pro mě před pár lety šokem.“ Snažím se číst ta slova pozorně a žádné nactiutrhání porotcům v ní nevidím. Vidím tam opět hlavně poukázání na nedostatek transparentnosti a vypovídající hodnoty tohoto typu hlasování, které se svým anketním či plebiscitním mechanismem blíží spíše blahé paměti Zlatému slavíkovi. Opravdu si budeme předstírat, že hlasování v takto nastaveném systému je vždy striktně objektivní? Že každý jeden oslovený člen dvousethlavého tělesa hlasuje na základě dobré a čerstvé znalosti nominovaných titulů a pečlivě svou volbu zvažuje a poměřuje autoritou svého dobrého jména? Inu, krčím ramenoma: tak to potom jo.

V přítomném čísle vám nabízíme mimo jiné rozhovor s prozaikem Miroslavem Hlaučem, autorem skvělého románu Letnice. Zpovídat spisovatele, který stojí tak trochu mimo literární každodennost (a píše úplně jinak než všichni ostatní!, jak si trefně všímá i kritická obec), a přitom má velmi dobře v hlavě srovnané, jak to s tím psaním, obrazy, příběhy a velkými abstrakty má, mi přinášelo obzvláštní potěšení, o něž se s radostí dělím. Stejně jsem rád, že se s námi naopak autor podělil o některé svoje nepublikované texty. Z nich jsem vybral jednu takovou něžně toxicky maskulinní povídku, aby si naše prozaičky nemyslely, že vědí nejlíp, „o čem bílí muži sní“. (Pro ty z vás, kdo nečetli mou recenzi v předchozím čísle: Tohle je samozřejmě žert. Iva Hadj Moussa to ví a napsala o tom dost výstižně.)

Miroslavu Hlaučovi bych nějakou tu literární cenu přál. A Ivě Hadj Mousse vlastně taky. A to i přesto – přiznávám – že nejsem objektivní.

Přeji vám, vážení čtenáři a čtenářky, něžné čtení.