Mám tento autofikční deníček opravdu poslat do světa? Chci na sebe vzít risk, že se někoho dotkne? Nebude čtený jako osobní útok na Organizátora? Jak ale jinak začít měnit fungování nejviditelnější literární ceny v Česku? Mnoho lidí z literárního provozu si o tom šušká, ale ve veřejné debatě spíš mlčí.
Volá mi Spisovatelka, že mě chce Asociace spisovatelů doporučit do poroty Magnesia Litery za poezii. Leknu se. Odmítám. Pochybuju o sobě. Doporučuju někoho jiného. Domluvíme se, že Spisovatelka osloví ještě Jednu Úžasnou Básnířku (můj tajný crush) a případně doporučí nás obě.
Jedna Úžasná Básnířka nemůže, nestíhá, je už v mnoha porotách. Budu navržena já, ale nemám si od toho ještě nic slibovat, finální rozhodnutí je na organizátorech.
Holt zvolili někoho jiného. Úleva?
E-mail od Organizátora: „Vážení a milí porotci a porotkyně cen Magnesia Litera…“ Nechápu. Odpovídám. Je to pro mě první informace o tom, že budu v porotě, nikdo mě o tom neinformoval. Netuším, co, kde, kdy a jak mám dělat. Jaké je složení poroty? Jak vypadá celý proces hodnocení? Mám nárok na honorář? Otázky, otázky, otázky. Odpověď začíná slovy: „Spisovatelka mi psala, že o svém členství v porotě včetně dalších podrobností víte a souhlasíte s ním…?“ Aha. Každopádně mám z toho radost. Vážím si té důvěry. Líbí se mi také složení poroty (akorát přemýšlím, jestli by generačně neměla být mnohem pestřejší).
Setkání všech porot v Městské knihovně. Čtvrt hodiny jsem tam za poezii sama, nevím, co mám dělat. Jdu za Organizátorem. Dozvídám se, kde jsou básnické sbírky a kde mám smlouvu. Po chvíli přichází další porotce, jsme si představeni, je to milé setkání. Oba jsme v porotě poprvé. Porotce říká, že netušil, že ho někdo navrhl, e-mail z 2. 1. byl pro něj ještě větším překvapením než pro mě. Ptáme se, kde jsou ostatní porotci a porotkyně. Nejspíš nepřijdou. Organizátor říká: „Můžu vás s nimi spojit.“ Může?
V dlouhém excelovém dokumentu je cca 90 knih označených jako poezie. Máme si zkontrolovat, jestli něco nechybí, nebo nepřebývá. Práce porotkyň a porotců literární ceny je zjevně mnohem pestřejší, než jsem si naivně myslela. Některé přihlášené knihy nakladatelé nejspíš neposlali. Co s tím? Nemáme je brát v potaz? I když jsou to opravdu dobré sbírky?
Ukazuje se, že propojení porot Organizátorem samozřejmostí není. Najdu všechny na Facebooku a vytvořím společný chat. Dvě osoby z poroty bydlí mimo Prahu, jedna je hospitalizovaná. Potřebujeme elektronické verze všech přihlášených knih. Píšeme e-mail Organizátorovi s prosbou o zaslání všech knih v PDF.
Zkušenější porotci a porotkyně mi vysvětlují, jak všechno funguje. Co by se stalo, kdyby všichni rezignovali a jeden rok by v porotě bylo pět nováčků? Kdo by jim to vysvětlil?
První on-line setkání naší poroty. Velmi milé. Probíráme i další organizační věci.
Organizátor reaguje na naši prosbu o PDF sbírek – ptá se, jestli bychom mohli „vytipovat alespoň nějaký užší výběr“, aby nemusel obepisovat všechny nakladatele. Vážně? Máme hodnotit jen část knih, apriorně předpokládat, že v malých neznámých nakladatelstvích nic výjimečného vyjít nemohlo? (Je problém ve mně? Jsem příliš idealistická?)
Takže sami píšeme nakladatelům o elektronické verze knih. Nahráváme je do společné složky. Co máme doma, fotíme, skenujeme, sdílíme. Ano, práce porotkyň a porotců literární ceny je mnohem pestřejší, než jsem si naivně myslela.
Jsem ráda, že jsem onemocněla, ležím doma s angínou na neschopence. Nemusím chodit do práce, a tak mám čas na čtení a hodnocení knih. Jak to zvládají porotci a porotkyně, kteří pracují na celý úvazek, mají děti a hodnotí nikoliv útlé básnické sbírky, ale bichle z jiných kategorií?
Porotce, který má zkušenosti ze slovenské Anasoft litery, píše, že díky Magnesii si uvědomil, jak profesionální je její slovenská obdoba. Mají tam prý tři zaměstnankyně na plný úvazek.
Hodnotíme, diskutujeme. Diskutujeme, hodnotíme. Do 27. 2. je potřeba interně oznámit longlist a shortlist.
Debatujeme o kategorii DILIA Litera za debut roku. Přijde nám nešťastné, že je to společná kategorie pro žánrově velmi odlišné knihy. Navíc o nich hlasuje „široká odborná porota“, což je cca 200 lidí, kteří „dělají něco s literaturou“ a většinou hodí hlas knize, kterou zrovna četli. Nebo kterou napsal jejich kámoš. Tohle zjištění bylo pro mě před pár lety šokem. Když jsem byla v oné široké porotě poprvé, svědomitě jsem všechno načítala. Pak jsem se dozvěděla, „jak se to dělá“, a loni jsem už svůj hlas neodeslala. Pořád nechápu, že takový systém skoro nikdo nebojkotuje. Každopádně básnický debut velké šance na vítězství nemá, protože i v rámci „odborné poroty“ jen zlomek čte poezii.
Organizátor si vzpomněl, že jsme žádali o „pdfka některých sbírek“. Ptá se, kterých přesně. Všechno jsme si mezitím zařídili svépomocně. Co nám zbývalo?
Píšeme anotace k nominovaným knihám. Posíláme.
Vyhlášení longlistu Litery probíhá tak, že se na jejím facebookovém profilu objeví příspěvek uvedený větou: „Poroty cen Magnesia Litera se letos rozhodly vyhlásit ještě před vlastními nominacemi cosi jako longlist.“ Wtf? „Cosi jako longlist“? Poroty „se letos rozhodly“? A to ještě není všechno. Aby člověk zjistil, které knihy jsou na „čemsi jako longlistu“, musí si otevřít PDF dokument a přelouskat 21 stran textu. PDF je umístěno na stránce, kterou nějaká vtipná ajťačka pojmenovala „Návrat idiota“. Opravdu nejznámější literární cena v této zemi nemůže mít důstojnou komunikaci a prezentaci?
Kolega z poroty vytvořil spolu se svou sestrou grafiku s fotkami knih, které jsme nominovali na longlist. Tak si aspoň hodíme důstojnější prezentaci na soukromé profily. Subverze, level Návrat idiota.
Píšu Organizátorovi, že to PDF není důstojná prezentace, že nezveřejnit složení porot taky není v pořádku. A že by mohl zaměstnat někoho na správu webu, sociálních sítí a PR obecně. Odpovídá, že s webem jsou letos problémy, protože firma, která jej spravuje, „má zároveň i nějakou další práci“. Že porota je vždy zveřejňována až na poslední chvíli, protože se občas stane, že někdo pro střet zájmů musí odstoupit. Neuspokojuje mě taková argumentace, ale nemám sílu to dál řešit. Odpovídám pouze na poslední část zprávy, kde Organizátor píše, že někdo na sociální sítě by se jistě hodil a letos by na něj prý díky novým sponzorům byly i peníze. Ptá se, jestli neznám někoho, kdo by to zvládnul a vyzná se v českém literárním provozu. Já: „Myslím si, že je v literárním prostředí mnoho lidí, kteří mají zkušenosti se správou sociálních sítí. Určitě by se do výběrového řízení přihlásily kompetentní osoby.“
Vzpomněla jsem si, že můj víkendový Tinder Date se poohlíží po nové práci a dělá už nějakou dobu PR a fundraising v jedné organizaci, spravuje sociální sítě. Říkám mu o Liteře. Kontaktuje Organizátora. Jak začít spravovat sociální sítě nejznámější literární ceny v Česku? Stačí správně swipovat na Tinderu! (To přece nemůže takhle fungovat, že ne?)
O víkendu se na webu Litery objevilo složení všech porot. Jen moje jméno tam figuruje v podobě Slówik. Ach jo. Píšu Organizátorovi, jestli by to laskavě mohl opravit.
Kolegyně z poroty píše v chatu: „Minulý rok měli všichni muži asi tři až čtyři profesní položky u jména. Já jsem byla jenom básnířka, no. Nic proti vám, pánové, samozřejmě!“ I letos jsme my dvě „básnířky“ a pánové jsou „dramaturg a překladatel“, „básník a publicista“, „editor a překladatel“. Píšu Organizátorovi, jestli by mohl u nás obou doplnit třeba i odbornost. (Kolegyně mu to prý psala už loni.)
Organizátor ke kolegyni: „A psala mi Olga Slowik, že bychom u vás měli uvádět také profesní odbornost: zatím je u vašeho jména ‚básnířka‘, což mi přijde ke kategorii Litera za poezii dostačující, ale jestli chcete, můžeme tam přidat překladatelku a/nebo literární vědkyni nebo cokoliv si budete přát.“
Kolegyně píše: „ ‚Ke kategorii Litera za poezii dostačující‘ aha ok. Že já jsem vůbec studovala tu literaturu! Mě to normálně láká napsat nějaké absurdní drama o interním ‚fungování‘ Litery…“ Kolega reaguje: „Vlastne nech tam celej porote napíše len ‚dělá něco s poezií ‘. To je dostačující, veď predsa nehodnotíme prózu ani žiadne iné skutočne podstatné kategórie!“
Přemýšlím, jestli někdo kromě Kláry a mě má v naší porotě Ph.D. z literatury. Není to sice podstatné, ale kdyby se ukázalo, že jsme jediné s takovým titulem a také jako jediné nemáme na stránkách Litery uvedenou žádnou odbornost, level absurdity této situace by překračoval meze únosnosti. Snažím se v tom nevidět genderový rozměr. Moc mi to nejde.
Tinder Date se prý s Organizátorem domluvil na výpomoci s Facebookem. Bohužel naprostou většinu sociálních sítí chce nadále obstarávat Organizátor. Zmiňované extra prostředky na PR totiž mnoho nečiní… Takže rozsah práce Tinder Date je podobně velmi omezený.
Píše mi kamarádka, že na stránkách Litery jsem „Olgy Słowik“. Kontaktuju Organizátora, že moje jméno je už zase s chybou.
Galavečer Magnesia Litery byl prazvláštní. Co mě potěšilo: hudba, proslov Marka Torčíka, proslov Aleny Machoninové. Osoba z publika, která před začátkem nahrávání okřikla režiséra televizního přenosu Michaela Čecha, že je moc dlouhý a měl by nám už přestat vysvětlovat, co se bude dít během přenosu.
Nepotěšilo mě toho víc. Ceny předávali z naprosté většiny muži v oblecích. Mezi předávajícími byli i takoví, kteří netušili nic o současné literatuře a s knihami měli pramálo společného. Proč to tak musí vypadat? Stejně tak mě pobouřila výše finančních odměn v jednotlivých kategoriích. Někdo píše knihu léta, dostane za ni špatně zaplaceno, a když je kniha uznána za nejlepší v rámci daného žánru, získá odměnu 30 000 Kč. Vážně? V roce 2024? Kdy je výše minimální důstojné mzdy něco přes 45 000 Kč? Litera potřebuje nejen lepší PR, lepší interní komunikaci, ale také lepší fundraising. K tomu všemu se večer neobešel bez trapného vtipkování na scéně. Obešel se ale bez veganského jídla.
Mám tento autofikční deníček opravdu poslat do světa? Chci na sebe vzít risk, že se někoho dotkne? Nebude čtený jako osobní útok na Organizátora? Jak ale jinak začít měnit fungování nejviditelnější literární ceny v Česku? Mnoho lidí z literárního provozu si o tom šušká, ale ve veřejné debatě spíš mlčí. Před několika lety se otevřel problém nepoměru žen a mužů v porotách a mezi oceňovanými, což bylo skvělé. Co ale ostatní aspekty? Přece tato cena nemůže stát na jednom člověku. Takhle to nejde dělat dobře, natož profesionálně. Komunikace s nakladatelstvími, komunikace s porotami, nastavování pravidel, přehledný popis postupů, důstojná propagace, účinný marketing… Už jen z tohoto zkráceného výčtu, co všechno Liteře chybí, je vidět, že by potřebovala tým profesionálů na celý úvazek.
(Autorka je básnířka a literární kritička)
Přestože je střet těchto dvou rozdílných pohledů na morálku a na smysl života nesmírně zajímavý, je rozehrán příliš povrchně, na příliš malé ploše. A nevnáší do literatury nic, co bychom v ní nenašli už před sto padesáti lety.
Přese všechny výhrady, které zde zazněly (věřím, že čtenářstvo pozná, které z nich jsou myšleny vážně a které s nadsázkou), jsem přesvědčená, že Kamil Bouška představuje výjimečný hlas současné české poezie. Dokazuje, že „intimní“ a „angažované“ nemusí být v rozporu; že angažované nemusí znamenat didaktické, prvoplánové, apelativní; že intimní nemusí znamenat sebestředné nebo trapné.
Vina samozřejmě neleží na bedrech oné hrstky současných členů týmu ČLC, kteří dle mého soudu opravdu dělají pro propagaci české literatury vše, co je v jejich silách. Příčina
tkví hlouběji, podkopává úsilí ČLC od samého začátku a není žádným tajemstvím.