O Nebi, druhém do češtiny přeloženém románu japonské spisovatelky Mieko Kawakami (1976), se nejčastěji referuje jako o knize „o šikaně“. Říkat, „o čem kniha je“, je vždy ošemetné a riskantní, a v případě tohoto románu musíme být obzvlášť opatrní, jelikož partikulární je zde do určité míry záminkou k univerzálnímu. V tom spočívá i problém této prózy.

Hlavní dějová linie vypadá takto: čtrnáctiletý vypravěč, jehož jméno nikdy nezjistíme, je ve škole šikanován spolužáky. Ti mu říkají Šilhavec, protože trpí strabismem. Ostrakizace vypravěče sblíží se spolužačkou Kodžimovou, která čelí obdobnému zacházení ze strany spolužaček – a to proto, že se nemyje, její tělo je pokryto špínou a smrdí.

Kodžimová začne vypravěči psát dopisy, následně iniciuje i setkání. Krutost, jíž oba čelí, je v knize popisována velmi věcně a pro citlivější čtenářstvo (k němuž se sama řadím) není po některých pasážích jednoduché v četbě pokračovat. První polovinu knihy jsem četla několik týdnů, právě kvůli pravidelným pauzám, které jsem potřebovala po popisech všeho, čeho se spolužáci na protagonistovi dopouštěli.

Vypravěč velmi věcně zaznamenává události, jejichž je součástí, nebo spíše dějištěm – jeho tělo je koneckonců územím, na kterém se odehrávají a do kterého se vepisují zvěrstva páchaná teenagery. Přestože celý děj je popisován z jeho perspektivy, víme jen velmi málo o jeho názorech a citech – a to nejspíš proto, že se v nich sám nevyzná a nedokáže je pojmenovat. Oproti tomu postava Kodžimové je konstruována tak, že má bohatý vnitřní život a umí ho přetavit do slov. Přemýšlí, analyzuje a vytváří si vlastní svět. Vyniká to především v hovorech obou postav, kterým udává směr právě dívka.

Promluvy Kodžimové jsou zejména v první polovině prózy neokázalým způsobem poetické; i když se týkají obyčejných věcí, tušíme v nich potenciál dalších, skrytých významů: „Když je takhle jasný nebe, je docela těžký se hejbat.“ (s. 56) Enigmatické věty, které naznačují, že se dívčino vnímání liší od toho většinového, jsou u této postavy přesvědčivé, přitahují pozornost a vzbuzují zvědavost. Kodžimová je pro vypravěče zdrojem důležitých impulsů k přemýšlení. Zároveň mu dovoluje zažít blízkost, kterou dosud v životě nepoznal – ve škole se s nikým nekamarádí; ani rodina nefunguje, jak by měla, a neposkytuje oporu.

Podobně (nebo ještě více) bezútěšné je rodinné zázemí dívky. Ta se úplně odevzdává utrpení, jež jí způsobují spolužačky, byť sama nevnímá svůj postoj jako pasivní přijetí, nýbrž jako aktivní rozhodnutí. Je přesvědčena o vyšším smyslu bolesti a ponížení a ke svým trýzním v závěru příběhu přidává ještě odmítání jídla. Postava dívky tak možná symbolicky odkazuje na středověké hladovějící světice nebo filosofku a mystičku Simone Weil, která se vyhladověla ke smrti, pravděpodobně aby se ztotožnila s utlačovanými a chudými na celém světě. Zdá se, že podobný záměr má Kodžimová, když se nejdřív přestává mýt, aby se tímto způsobem přibližovala svému chudému otci, který už s ní a její matkou nežije. Odmítání jídla se následně stává jejím dalším „symbolem“, jak tomu říká, který už ale neodkazuje pouze k otci, ale je mnohem obsáhlejší, až mesianistický.

Takové čtení se stává zřejmější po tom, co se dozvídáme, že zápach a špína, kvůli nimž je dívka šikanována, nevyplývají z chudoby, ale jsou jejím dobrovolným rozhodnutím. Oproti tomu vypravěčovo šilhání je vrozené. Když se ukáže, že jeho oko lze operovat, chlapec se o této možnosti zmíní Kodžimové, což vede ke konci jejich přátelství – dívka si uvědomí, že on její mesianistické přesvědčení nesdílí.

Šikana je tak sice důležitým tématem a leitmotivem celé knihy, ale vede k obecnějšímu zamyšlení jednak nad smyslem toho, co nás v životě potkává, včetně utrpení, jednak nad morálkou. Otevírá otázky, které v literatuře mistrně kladl už Dostojevský. Protipólem názorů Kodžimové se stává jeden ze šikanujících žáků, Momose. Ten v jediném dialogu s vypravěčem formuluje své nihilistické přesvědčení o absenci smyslu života, nemožnosti se vciťovat do druhých, o náhodě a vlastním zájmu jedince jakožto hlavních motorech lidského jednání. Ty, kteří se za sebe nedokážou postavit ani smířit se s nesmyslností existence, nazývá slabochy. Toto rozdělení lidí na slabé a silné připomene Raskolnikovo dělení lidí na obyčejné, kteří musejí dodržovat zákony, a neobyčejné, kteří mohou díky své výjimečnosti páchat zlo.

Nebe tak směřuje od příběhů dvou šikanovaných dospívajících k úvahám nad otázkou dobra, zla a morálky. Bohužel v tomto momentu dosud silný román slábne. Momoseho názory jako by byly k příběhu přilepeny na sílu, jen aby mohly zaznít obě krajně odlišné perspektivy. Jenže v případě postavy, která se celou dobu objevuje pouze někde v pozadí, pak působí dlouhé filosofické pojednání v hovoru s vypravěčem jako deus ex machina.

Přestože je střet těchto dvou rozdílných pohledů na morálku a na smysl života nesmírně zajímavý, je rozehrán příliš povrchně, na příliš malé ploše. A nevnáší do literatury nic, co bychom v ní nenašli už před sto padesáti lety. Je jen škoda, že Kawakami nepokračovala v linii zaměřující se na šikanu a budování vztahu mezi vypravěčem a Kodžimovou, která románově obstojí mnohem lépe než nepovedené uchopení velkých otázek morálky, dobra a zla.