Debutový román původem slovenské herečky a spisovatelky Jany Karšaiové (1978) vyšel v italštině v roce 2022. Autorka se za svou prvotinu dočkala nominací na italskou literární cenu Strega a cenu Johna Fanteho, v následujícím roce byl román přeložen do češtiny i slovenštiny.

Román Sametový rozvod je popisem zlomového okamžiku jednoho vztahu – manželství Slovenky Kataríny a Čecha Evžena, které spěje ke konci stejně rychle, jako před několika lety vzniklo. Končící manželství hrdinů pak odkazuje k rozpadu mnohem déle trvajícího svazku zemí, k rozdělení Česka a Slovenska v roce 1993. Do děje čtenář vstupuje v situaci, kdy se protagonistka vrací do rodné Bratislavy, aby tam strávila vánoční svátky – čas zasvěcený rodině a přátelům, čas tradic a opakovaných rituálů, čas vzpomínek a návratu ke kořenům.

Nicméně návraty do minulosti nejsou vždy příjemné a právě v období očekávané „sváteční pohody“ mnohdy vystupují na povrch i spodní proudy nevyřešených sporů a traumatických zkušeností. V Katarínině rodině je takových kostlivců dost. S matčinou agresí a potřebou despoticky ovládat životy ostatních členů rodiny a otcovou pasivitou a alkoholismem se každé z jejich dětí vyrovnávalo jinak, i když vlastně vždy na způsob útěku. Nejstarší dcera Dora odjela až do Ameriky, odkud se už nevrátila. Její absence se stala dalším rodinným tabu, tím více přítomným, čím méně se o něm mluvilo.

Jisté nepřítomnosti totiž člověka nepřestanou tížit nikdy.
s. 149

A nyní přijíždí Katarína bez manžela Evžena, s pocitem selhání posíleným očekáváními rodiny a potřebou vysvětlovat další nepřítomnost, za niž se stejně jako za odjezd sestry cítí nějak zodpovědná.

Návštěva hlavní hrdinky v Bratislavě rámuje více než dvě třetiny textu. Z nespojitého proudu vzpomínek čtenář postupně rekonstruuje příběh Katarínina vztahu s Evženem a obraz jejího dětství a dospívání. Mozaikovitá kompozice, v níž se okamžiky z minulosti prolínají do přítomnosti, mnohdy nutí čtenáře se zastavit, aby rozlišil, v jaké časové rovině se nachází. Děje odehrávající se tehdy a teď jsou často asociativně vyvolanými zrcadlovými obrazy. Jsme tak nuceni si neustále klást otázku, jak silně vlastně člověka determinuje minulost a prostředí, z něhož pochází.

Román je z velké části dialogem s úvodním citátem Aleksandara Hemona, autora často reflektujícího exulantskou zkušenost:

Byla, abych tak řekl, beznadějným vězněm svých kořenů.

Hlavní hrdinka i ostatní postavy románu se snaží různými způsoby vymanit ze vzorců určovaných jejich původem. Katarína chce vést život co nejvíce odlišný od života svých rodičů na bratislavském sídlišti, nechat za sebou jejich frustrace ze společenského a politického vývoje za socialismu i po roce 1989. Rozdělení Československa, prosazené bez celospolečenského konsenzu či referenda, posiluje ve starší generaci pocit, že se vlastně nic nezměnilo a že nikdy nebudou pány vlastního osudu. Příslušníci mladší generace v románovém světě často volí jako alternativu úniku odchod do zahraničí; utíkají za novými příležitostmi, snaží se osvobodit od očekávání, že budou dále žít v limitech, které jejich rodiče považují za nepřekročitelné.

Generační konflikt je v románu Sametový rozvod dalším ze silně akcentovaných témat. Životní rozhodnutí nejstarší Dory ani mladší Kataríny se nesetkávají se souhlasem matky, Katarína naopak vnímá snahu rodičů vyrovnat se s posametovými změnami lpěním na neměnné každodennosti a pokusy obnovit poloztracenou tradici víry jako neautentickou a toxickou. Pro Evžena je svatba s Katarínou víceméně projevem vzdoru proti panovačnému otci, ona se nechává unášet láskou a snaží se nebýt jen „slovenskou manželkou“. Katarínina kamarádka Viera odchází z Bratislavy za vidinou lásky k italské lektorce Barbaře, právě skrze příběhovou linku její postavy je výrazně adresována zkušenost imigrantky, touha po začlenění do nového prostředí a problémy, které s sebou tato změna přináší.

Změna jazyka není jen výměnou jedné znakové sady za jinou, zahrnuje proměnu myšlení a jednání a přepis zažitých schémat. V návaznosti na úvodní citát o člověku jako vězni svých kořenů je ohledáván i lingvistický determinismus a relativita interpretace světa v závislosti na (mateřském) jazyce jedince. Viera v rozhovoru se svým italským profesorem příznačně zmiňuje Sapirovu-Whorfovu hypotézu, která uvedené předpoklady zahrnuje:

‚Takže vám učarovala lingvistická relativita.‘ ‚Vlastně bych ji spíš chtěla vyvrátit.‘
s. 104

Postavy románu Sametový rozvod jsou sumou úzkostí, prázdných míst a výzev v životě člověka, kterému se po komunistickém dětství zdánlivě otevřel západní svět – bezdomoví kosmopolitního nomáda, obtíže definovat osobní i národní identitu, vzdor vůči generaci rodičů a jejich hodnotám, pocity vykořenění. Naznačena je tematika menšinové sexuální orientace (i když v textu není explicitně obsaženo, že by Vieřina lesbická orientace byla pro ni zdrojem problémů či nejistot či by mohla být důvodem jejího odchodu ze Slovenska). V postavě Lukáše je načrtnuta úzkost z přetechnizovaného světa a pokus o jakýsi návrat k přírodě.

Katarínina neuróza a do krve rozškrábaný zátylek je fyzickou reprezentací životního pocitu člověka uvězněného v očekávání ostatních a v nejistotě, co vlastně chce sám pro sebe. V okamžiku, kdy hrdinka předpokládané role nenaplní, je křehká, odhalená a zraněná, nakonec však dochází k poznání, že s tíhou zodpovědnosti za vlastní život se lze vyrovnat pouze jejím přijetím.

Při uvažování o románu Jany Karšaiové musí mít recenzent na paměti, že byl napsán pro italské publikum a přizpůsoben jeho předpokládané (spíše nízké) míře znalostí historických souvislostí rozdělení Československa a českých a slovenských reálií. I tak má ale přímočará centrální paralela rozpadu osobního vztahu a svazku dvou zemí charakter jednoduchého klišé. Jeho použití by mohlo být oprávněné v případě hlubší sondy do dynamiky československých vztahů, společenské a politické atmosféry. Analýza niterných pocitů postav, jejich rodinného zázemí a traumat, která si v sobě nesou, je mnohem hlubší než vhled do prostředí, ve kterém žijí, a jeho vlivu na jejich identitu. V podstatě se zdá, že paralela rozvod – rozpad byla využita převážně jako čtenářsky atraktivní ornament pro italské publikum, pro nějž Rivoluzione di velluto, tedy sametová/něžná revoluce, představuje jednu z mála konotací, které si v souvislosti s Československem většinově vybaví.

Vztah Čechů a Slováků je v románu zjednodušen na paralelu vztahu mladíka z dobře situované pražské rodiny a slovenské dívky z chudších poměrů, soužití Čechů a Slováků je popsáno víceméně na základě stereotypních představ a povrchních závěrů. Jak konstatuje Ivana Piptová v doslovu ke knize, Karšaiová si při popisu společenské změny a atmosféry po rozpadu Československa příliš často vystačí s nereflektovanými klišé. Česko zastupuje obraz Prahy jako města ládujícího davy turistů „tradičním“ trdelníkem, v jehož klubech arogantní manažeři vyprávějí rádoby dobromyslné vtipy o Slovácích. Slovensko reprezentuje bratislavské sídliště, kde starší generace zapíjejí bezmoc alkoholem a mladší zkoušejí heroin nebo odcházejí za lepším. Autorka v některém z rozhovorů zmiňuje, že pro zachycení atmosféry jednotlivých románových lokalit využívá popisu jejich gastronomických zvláštností. V bratislavské Dúbravce se jedí bundášiky, v italské Bologni se ochutnávají tortellini a panettone; země jsou představeny v podobě ochutnávkových jednohubek z typických surovin.

Román Sametový rozvod je napsán poměrně úsporným jazykem a je otázkou, do jaké míry souvisí jazyk a styl románu s pozicí autorky píšící v jiném než mateřském jazyce. Počítat samozřejmě musíme i s vlivem překladu z italštiny do češtiny, těžko říct, zda překlad zdůrazňuje některé stylistické neobratnosti autorky či k nim přispívá.

Při každém falešném tónu ji paní učitelka Csaková uhodila pravítkem přes dlaň, odspoda nahoru; ruka se vždy vymrštila do vzduchu jako vystrašený ptáček.
s. 9

V české próze posledních let najdeme podobnou tematiku jako v románu Jany Karšaiové – vliv toxického rodinného prostředí na další život jedince, obraz člověka ve vleku „velkých dějin“, nepřenositelnost generační zkušenosti. Jan Němec v posledním loňském čísle Hosta konstatuje nadvládu „trauma plot“ nad českou literaturou, a zejména převládající důraz na zobrazení traumatického prožitku (historické či jiné) události. V této souvislosti je Karšaiové střídmý styl vyprávění sympatický absencí přehnané snahy vyšroubovat čtenářovo dojetí nad většími i menšími osobními i národními tragédiemi. Přestože však jsou poměrně podrobně popsány determinanty jednání hlavní hrdinky a příčiny ztroskotání jejího vztahu, propletené podhoubí navenek „něžného“ česko-slovenského rozvodu zůstává jen příhodnou kulisou.