Se zájmem a s trochu hořkým pousmáním jsem si v Tvaru 10/2024 přečetla autofikční deník Olgy Słowik, porotkyně Magnesia Litery za poezii. Jsem ráda, že otevřela diskusi, a jako bývalá porotkyně prózy bych v této diskusi ráda pokračovala.

Naprosto souhlasím s tím, že způsob, jak si porotci předávají knihy, je zbytečně složitý, ustrnul někdy v roce 2002, kdy Magnesia Litera začínala. Nakladatelé pošlou knihy do organizátorovi, ten je dopraví do knihovny, tam si je porotci vyzvedávají, odvážejí do svých domovů třeba na druhý konec země, pak si je mají vyměňovat, protože, pokud se to nezměnilo, nakladatelé posílají pouze dva výtisky a porotců je pět. To by se dalo snadno změnit: nakladatelé by mohli posílat knihy rovnou ve formátu pdf, případně tištěné knihy přímo jednotlivým porotcům.

Podstatnější problém je podle mě čas. Uzávěrka soutěže je v druhé polovině ledna a nominace se vyhlašují začátkem března. Tak to aspoň bylo v době, kdy jsem byla porotkyní já, teď se možná začátkem března vyhlašují longlisty a nominace o něco později. To nemění nic na tom, že za přibližně 40 dnů by každý porotce (prózy) měl přečíst zhruba 100 knih, mezi nimiž mohou být jak útlé novely, tak mnohasetstránkové romány. To vše za velmi symbolický honorář, ale ten teď řešit nechci.

Jistě, předpokládá se, že porotci českou prózu sledují průběžně, nakladatelé se navíc do soutěže hlásí již od října, ale i kdyby měl porotce za necelý měsíc a půl přečíst jen polovinu, tedy kolem 50 knih, ani tak to téměř nemůže stihnout. Některé knihy může vyřadit po přečtení několika stránek, některé dokonce podle obálky či jména nakladatelství, které je mu neznámé a třeba podezřelé – a to je právě chyba, pozornosti poroty tak můžou uniknout knihy, které by si zasloužily přinejmenším zmínku v longlistech.

Také tento systém by se dal změnit, byť by to byla změna větší: kdyby byla uzávěrka koncem října, porotci by měli na čtení a hodnocení aspoň čtyři měsíce, takže by měli přečíst 25 knih za měsíc – to je pořád dost obtížné, ale ne už úplně nereálné.

Na práci porotkyně mě nejvíc bavilo to, že mohu s ostatními porotci diskutovat o literatuře, hádat se (v dobrém) o jednotlivé tituly, vysvětlovat, proč je chci nominovat, a pokusit se pochopit, proč je jiní porotci nechtějí. Tak to bylo v prvním roce. Ve druhém a třetím mi začalo připadat, že lásku k literatuře vytěsňuje snaha „poučovat“ autory, jak by měli psát, kterým tématům se věnovat a kterým naopak vyhýbat… zkrátka a dobře dělat to, co podle mého názoru úkolem poroty ani literární kritiky není a být nemá.

Chápu, že porotci chtějí upozorňovat na knihy, které by jinak neprávem zapadly, a do jisté míry mohu souhlasit i s tím, že je zbytečné zvyšovat popularitu knih, které už populární jsou. Přihlášených knih je 100, v longlistu 10, v nominacích tři a vyhrát může jenom jedna – nějakým hlediskem se porota řídit musí.

V poslední době se mi ale zdá, že v nominacích a na stupních vítězů se čím dál častěji objevují knihy, které jistě jsou literárně velmi kvalitní a náročné, ale přesto hodně výlučné, mají šanci oslovit jen poměrně úzkou či vyhraněnou skupinu čtenářů. Naopak čtenářsky vstřícnější tituly se z nich téměř vytrácejí, což dost výrazně zkresluje obraz současné české prózy. Zdůrazňuju, že mluvím jenom o próze.

V čem vidím řešení? Možná v pestřejším složení porot – se mnou v ní byli spisovatelé, literární vědci, ale žádný knihkupec či knihovník. Nebo možná v tom, že by porotci byli vybíráni nikoliv podle takzvané odborné způsobilosti (která je těžko měřitelná), nýbrž podle upřímné lásky k literatuře – která je ovšem měřitelná ještě mnohem hůř.