niha Letnice se objevila jako něco, co se vymyká z proudu současné české prózy. Také se o ní užívá to trochu urážlivé sousloví „pozdní debut“. Jaká je její historie, jsou nějaké zvláštní okolnosti, proč se dostává ke čtenářům právě nyní?

Já si píšu celý život. Píšu si třeba deníky, které mají záznamy v uzavřených tvarech, píšu povídky, fejetonky, básně v podstatě už od gymnaziálních let. Jen jsem se nikdy nedostal k tomu, abych to publikoval. Nepohybuju se v oblasti autorů a vydavatelů a vlastně jsem to necítil jako naléhavou potřebu. Nikdy jsem neměl potřebu živit se psaním. Mě to psaní baví a myslím si, že skládání světa ze slov mě bavilo ještě předtím, než jsem uměl psát. No a co se toho „pozdního debutu“ týče, nikde není psáno, že debut musí přijít ve dvaceti, každá věc pod nebem má svůj čas, jsou jablka, která dozrávají v červenci, a jiná, která musí přejít prvním mrazem. Čas Letnic přišel teď.

Jedním z důvodů „pozdního debutu“ bude taky nedostatečná motivace. Posledních dvacet let jsem spokojen se svou prací, která mne naplňuje i slušně živí. Nepotřeboval jsem si nic dokazovat, neskromně si myslím, že svou vlastní potřebu psaní naplnit dokážu. Vždy jsem si myslel, že pokud to za něco stojí, nějaký nakladatel po tom sáhne, pokud ne, nic se nestane. A stalo se a já jsem za to vděčný nakladatelství Paseka a zejména redaktorce Magdaléně Hennerové.

Námět na Letnice jsem měl v hlavě asi třicet let. Napadl mě někdy na začátku 90. let, když jsem se odstěhoval ze Slovenska do Prahy. Ve velkém městě jsem studoval už předtím, ale Bratislava byla jiným velkým městem, Praha, to bylo jiné prostředí. Z Letnic možná cítíš, že se v nich setkává jeden čas s časem novým, jedno prostředí s druhým, vesnice, která věří na zázraky, se světem, který na ně už zapomněl. Ten nápad mi rezonoval v hlavě i po letech, přestože jsem tady už vlastně doma – ale to Odysseus, hlavní postava, je v té vesnici, do které se vrací, doma taky. Napsal jsem to během necelých dvou let, mimo jiné proto, že jsem potkal někoho, kdo mi připomínal další postavu z té knihy, Julii, a také proto, že mám pocit, že se dnes zas láme čas. Měl jsem pocit, že je to dobré, a tak jsem rukopis poslal do Paseky, kde ještě rok a půl čekal na vydání.

Psaní mi nedělá problém, není pro mne námahou, ale hrou. Myslím stejně, jako bych psal. Vnímám svět skrze obrazy, ale okamžitě si je verbalizuju tak, aby tvořily celek, aby o něčem vypovídaly, aby mi z nich vycházel tentýž pocit jako z toho viděného. To dělám běžně, i když chodím po ulici, když řídím auto, a navíc si s oblibou dohrávám příběhy, které znám v jiné formě odjinud, z filmu, z literatury. Asi to má takhle každý od dětství, ale někteří na to zapomenou nebo nepotřebují převádět jevy a situace do slov.

Narodil jsem se v době, kdy nebylo k dispozici tolik médií, trochu víc se četlo a ta média, která byla, procházela určitým předvýběrem, takže se informace nehrnuly neustále a ze všech stran. Když jsem byl dítě, mohl jsem vidět Vinnetoua v televizi, ale podruhé až za rok nebo za dva, takže jsem se na něj podíval, něco si zapamatoval – a zbytek jsem si musel dohrát v hlavě. Něco se zapomnělo, něco domyslelo. Byl na to čas, protože další program, který byl pro mě zajímavý, byl až třeba za týden. A tohle vypravování příběhů kolem příběhů mi myslím zůstalo. Mám to moc rád, rád si žiju svoje příběhy na bázi něčeho viděného nebo slyšeného a následně domyšleného, či raději vymyšleného.

A samozřejmě s tou dobou souvisí i literatura, která mě ovlivňovala. Ani dobré literatury nebyl žádný velký přetlak, ale byl jí dostatek, i když byla režimem předběžně selektována. Ale velcí básníci a spisovatelé, kteří byli k dispozici, ti zůstávali velkými. Doctorow a Márquez vyšli, Bulgakov se taky dal sehnat, stejně tak ruští klasici a klasici naši, Vančura a Čapek. To jsou tedy zároveň zdroje, ze kterých vycházím.

Dalším důležitým zdrojem mého psaní jsou dobré filmy. To je v mých textech možná také vidět; dobrý film není nic jiného než literatura v trochu jiném formátu a vyprávěná jinými prostředky. Mám na mysli Buñuela, Pasoliniho, Felliniho, Bergmana, Kieślowského, ale i němé filmy, u nichž jsem byl fascinován, jak dovedou beze slov několik hodin vypravovat příběh a funguje to. Pamatuji si, jak mě oslovil Griffith, Murnau nebo méně známý Stroheim – těmi jsem byl uchvácen, protože vyprávěli příběhy o rozsahu Tolstého románů, ovšem beze slov, a já jsem tomu rozuměl! Zvláště jsem měl rád Buñuela, zejména francouzskou část jeho tvorby, a Tarkovského. Tam někde jsem si možná vytvořil strukturu toho, jak píšu. To bylo to, co jsem potom v literatuře našel třeba u Márqueze, Allendové, Carpentiera, ale i u Hrabala, Vančury a Čapka. Vedle struktury jsem si u nich ovšem vybudoval i svůj způsob náhledu na svět – a dohromady se z toho vytvoří styl.

Nesmím opomenout poezii. Měl jsem rád Ferlinghettiho, Préverta, miloval jsem i Miroslava Válka, který možná v české polovině federace nebyl až tolik známý, třebaže je to podle mě nejlepší slovenský básník… Lákalo mě to, co básníci nemusejí doříct. Svět, který je za světem slov. My jsme schopni pojmenovávat jevový svět, ale nikdy ho neuchopíme. Přesto o něm dovedeme mluvit, protože máme k dispozici strukturu, do které slova, co ho popisují, můžeme zasadit. Ta nás dostane za ta slova. Ono to není žádné mystično, ale nepochybně je v tom kouzlo. Od toho je poezie, aby se dokázala dostat jinam, aby zprostředkovala něco, co nikdy nepopíšu, ale když to popíšu správně, ten druhý to v sobě pocítí a nalezne. Místo, kde vzniká výpověď, není na papíře, je ve čtenáři. Podle mne to tak má být, a tak jsem to chtěl i v Letnicích.

Ty ses tedy narodil na Slovensku, ale jsi bezpochyby český autor. Pohybuješ se v obou jazycích stejně?

Ano. Dokonce mám z doby před třiceti lety, kdy mě napadlo téma Letnic, schovaných prvních asi patnáct stránek – ve slovenštině. Ale žiju tady v Praze už řadu let a myslím, že jsem češtinu ovládal vždycky docela dobře. Jednak jsem od dětství četl v češtině, za doby byly federace televize a rádio československé – a tím, že jsem češtinu znal z rádia, televize a knížek, měl jsem ji čistou, spisovnou. Když jsem začal studovat v Praze na DAMU, byly tam hlasovkářky, které byly hrozně citlivé na jemné nářeční nuance a neuměly mě zařadit: nevěděly, jestli jsem z Moravy nebo odkud, mátlo je, že nemluvím dialektem, ale spisovnou češtinou, a mne zas udivovalo, že se jim to zdá být divné. Bral jsem češtinu jako „vysoký“ jazyk a měl jsem ho v podstatě oddělený od slovenštiny, v určitých situacích jsem používal jen češtinu a v jiných jen slovenštinu. Teď už používám téměř jen češtinu, takže se mi interakcemi s rodilými mluvčími samozřejmě kazí. Ale přijde mi úplně přirozené česky i psát: píšu v tomto prostředí, pro českého čtenáře a možná i české reálie už znám lépe než ty slovenské, zejména ty soudobé. To se vlastně týká i mentality, ducha, který tu v současnosti panuje. Ne že bych toho slovenského neznal, pořád tam mám rodinu, matku, sestru, kamarády, pořád tam jezdím, čtu slovenské knihy, když se k nim dostanu. Ale zhruba od začátku 90. let ho úplně nežiju.

Jedna z prvních věcí, co zaujme, že je to próza napsaná dost tradičním způsobem, spočívá na robustním a snad i radostném vyprávění, zároveň je protkaná intertextuálními aluzemi na díla světové literatury od homérského motivu návratu po letech po romantický konflikt mezi rurálním prostředím a modernizujícím světem. S jakým typem čtenáře počítáš?

Ano, co se způsobu vyprávění týče, Balzac a Tolstoj jsou moji oblíbenci… To rozpětí mezi oslovením široké čtenářské obce a určitou exkluzivitou byl jeden z ne snad přímo chtěných, ale kýžených sekundárních cílů: napsat něco pro čtenáře, který rád čte a má radost z toho, že čte. Když si vezmeš současnou literární produkci, najdeš většinou buď vztahové příběhy, které jsi už stokrát slyšel a na třicáté straně víš, jak to dopadne – když jsou dobře napsané, budiž, vím, že tato literatura má svoje místo, že ji potřebuje někdo, kdo je unaven a brečí mu doma dítě, potřebuje si zkrátit čas cestou v tramvaji, a mnohé takové knihy jsou napsané dobře. A pak je tu ten typ literatury, která chce být závažná, aktuální, možná i angažovaná – ale ta zase jako by se bála dvou atributů, které k dobré literatuře podle mne patří: humoru a poezie. Ta tíživost a závažnost mi občas přijde až úmorná a samoúčelná, tím, jak se chce pořádně opřít do tématu, jako by ta těžkost dílu měla dávat závažnost, a zapomene, jak široký je svět, ve kterém to téma žije.

A mně připadalo, že mi chybí literatura, kterou, ať už je tematicky o čemkoliv, si rád vezmu do ruky, rád se do ní vnořím a ona mi něco dá: radost nejen z toho, co čtu a o čem čtu, ale i radost z toho, že čtu. A taková radost je dostupná každému, i tomu, kdo nemá vzdělání ve filosofii a historii nebo se neorientuje ve světové literatuře. Navíc nebylo mým cílem psát tak, aby k tomu člověk potřeboval výkladový slovník, naopak ty intelektuálnější prvky jsou psány tak trochu ironicky, s nadsázkou a vyprávění funguje, ať už je čtenář dešifruje, či nikoli. Mám to odzkoušené, protože dostávám na Letnice řadu ohlasů od lidí osmnáctiletých i sedmdesátiletých, od prodavačky po profesorku na univerzitě, od lidí myslících technicky i abstraktnějším způsobem a všichni si v tom něco našli. Mým cílem nebylo, aby ta kniha byla za každou cenu „zvláštní“, pokud je originální, je to fajn, ale tím nejdůležitějším pro mne bylo, aby se dobře četla. Mě velmi těší, když mi napíše třeba neznámý pán ze Svitav nebo slečna z Klatov, jak si moji knížku četli po práci a jak je bavila. Jsem rád, že se mi to povedlo, protože právě to se mi na literatuře vždycky líbilo. To, že byla pro všechny, i když pro každého třeba něčím jiným. Svět nemusíme vidět všichni stejně, naopak ta „ambivalentnost“ je na něm přece krásná.

K tomu se musím zeptat na kompoziční složitost. Dá se to číst jako ten zmíněný společenský román o centru a periferii, jak jsme se toho už trochu dotkli, ale také jako milostný román nebo i jako román o určitém duchovním hledání. Je obdivuhodné, jak do sebe všechny ty linie zapadají. Věděl jsi od začátku, že to chceš napsat takhle?

Ano. Nevěděl jsem samozřejmě, jak přesně do sebe zapadnou. Ale tohle je přece život, který žijeme.

V jakém smyslu?

Nejsme v určitý okamžik jenom zamilovaní nebo zamyšlení nad problémy světa nebo nás neovlivňuje jen jedna určitá událost a pak zase jiná, nemáme to v sobě odtrženo, všechny ty roviny v nás jsou přítomné souběžně. Mohu v jednu chvíli uvažovat o hlubokém filosofickém problému a vzápětí se nad něčím pousmát, zakoukat se na nějakou krásnou věc nebo potkat člověka, který mě něčím překvapí. Takhle fungujeme. To všechno se může stát v jediný den, v němž se všechny ty okamžiky navzájem prolínají. Navíc tuhle strukturu jsem neobjevil já, známe ji třeba od Márqueze, kterého jsem už jmenoval, ale třeba i od Vančury, u kterého to vypadá, že budeme číst závažný historický román, ale má to přesah do velmi lidské, každodenní roviny, nebo naopak to bude jen „rozmarné léto“, a přitom to má takovou hloubku. Nebo si zkus zařadit některá Čapkova díla, takovou Válku s mloky, co to vlastně je? Dílo, které obsahuje několik prolínajících se rovin, pohledů na totéž. A my takhle nejen žijeme, ale také tak myslíme.   

Jedna z point románu Letnice spočívá v tom, že obyvatelé mytického místa, odříznutého od světa, pokládají za normální to, co je nadpřirozené. Jedna z jeho postav říká: „Ne! To oni jsou svět! A my jsme pro svět ti divní.“ (s. 139) Existuje vůbec definice toho, co je normální?

Myslím, že existuje, ale nemá úplně ostré hranice. Částečně je normální to, co je většinové nebo většinově za normální uznávané. Ale současně je normální i to, co tomu schází. To může být dnes třeba někde zapomenuté a součástí naší normálnosti je i to, že si uvědomujeme, že je to neúplné. I toto jsem ve svém psaní chtěl vyjádřit. Rád ponechávám na hranicích trochu neostrosti: jednak dávám prostor čtenáři, jednak to ona neostrost zlidšťuje. My stále hledáme slova, která věci pojmenovávají. Ale myslím, že každý tuší, že jevový svět, který ta slova pojmenovávají, je ještě trochu jiný a že ho jimi neuchopíme. A uchopit ho můžeme právě tím, že si zvykneme na tu neuchopitelnost, na neostrost věcí, a že za ní tu skutečnost dovedeme vycítit nebo vyjádřit. Není to to, co je tam napsané, ale to, co vznikne, když čtu.

To znělo zpočátku jako fenomenologické pronikání k podstatám, ale skončil jsi někde trochu jinde.

Já jsem o tom uvažoval v souvislosti s tím, jak bych odpověděl, kdyby se mě někdo zeptal, jestli to, co píšu, je magický realismus. Myslím si, že je i není, a to z jednoho zásadního důvodu. Původní, klasický, márquezovský magický realismus, jak já to vnímám, je postaven na tom, že magično je atributem reálna. U mě je tomu tak, že magično je atributem našeho vyjádření toho reálného jevového světa. My ho máme k tomu, abychom jeho pomocí vyjádřili nevyjádřitelný, nedořečený a vlastně nedořečitelný svět.

Takže to, co píšu já, je takový magický realismus 2.0. Nemyslím to nějak nabubřele, nemyslím tím, že bych psal tak dobře jako Márquez, ale používám ho trochu jinak.

Musím prozradit, že stejnou otázku položil kolega Vojta Němec začátkem roku v rozhovoru Michalu Kašpárkovi, jehož román Fosilie se zabývá představami o normalitě z hlediska generačních rozdílů. Takže kdybych měl tu otázku rozšířit, je normalita ve všech stoletích stejná, nebo v každé době odlišná? Čímž samozřejmě mířím k době naší – dají se Letnice v něčem číst jako paralela k dnešku?

Ta nedořečitelnost, o které jsme se bavili, je podle mě základním atributem věcí. My o nich chceme mluvit a dovedeme o nich mluvit v literatuře stejně, jako umějí matematici mluvit o neuchopitelných věcech, a tam, kde my použijeme magično nebo jinou poetickou kvalitu, tam matematika použije „neznámou“ nebo Einstein použije kosmickou konstantu.

Nebo Robert Musil ve Zmatcích chovance Törleße znepokojivé imaginární číslo…

Nebo. A Einstein stejně jako Musilův Törleß může mluvit o věcech, které nemají ostré obrysy, ale nikomu to nepřekáží v porozumění. Všimni si, že my jako čtenáři víme, o čem mluví.

Setkal jsem se s tím, že mi někdo vytýkal, že v románu jsou některé věci nedořešené. Ale to přece není vůbec zapotřebí! Dokud se čtenář ve fikčním světě orientuje a dovede si ho dotvořit v sobě, já nemusím dotvořit každou postavu do posledního detailu. Je to podobné, jako když někoho potkáš, znáš ho několik dnů, týdnů, let, pak se vaše cesty rozejdou nebo se vám ztratí ze života – to přece není na překážku tomu, abys mu nadále rozuměl. Pokud to ovšem jako autor vystavíš tak, aby mu porozumět bylo možno.

A teď konečně k té aktuálnosti. Už z toho, co jsem říkal na začátku, by mělo být jasné, že odpověď zní ano. Jednak ten čtenář, který ze čtení má radost, tady pořád je, nezávisle na tom, kdy se příběh odehrává. A jednak – ono se to nezdá, ale my také žijeme v přelomové době. V době, která mění spoustu našich prožitků a velkou část našeho pohledu na svět a my se jí musíme přizpůsobovat, buď ji přijmout, nebo jí vzdorovat, nebo to nechat být. A to je jeden ze základních motivů Letnic, jen to tam říkám jinými slovy. Ve vesnici se navzdory zajetým pořádkům najednou začínají objevovat nové věci, třeba nevěra nebo šicí stroj, a obyvatelé se musejí vyrovnat s tím, že věci fungují jinak, než si celý život mysleli.

Jedno takové zlomové období jsem už zažil. Když jsem se narodil, vrcholem zázraku byla kalkulačka, která měla jen základní matematické funkce. Dnes mi dobrá umělá inteligence navrhne třicet řešení problému během několika sekund a ještě mi je odzdrojuje. Když jsem v 80. letech studoval v Bratislavě a potřeboval jsem nějakou citaci, musel jsem jít do knihovny, kde mi paní napsala do Springer Verlag a oni mi poslali papír, který jsem si musel pročíst, a trvalo to celé tři týdny. Dnes se dostaneš k jakémukoli dílu včetně těch úplně čerstvých na jedno kliknutí za pár vteřin. Pamatuju si dobu, kdy ne každý měl doma telefon, kdy o internetu nikdo ani netušil, obráželi jsme knihovny a štrachali jsme v kartotékách mezi lístečky. Generace, pro kterou je tohle všechno nepředstavitelné a pokládá za naprostý standard, že má informace k dispozici na kliknutí, se dívá na lidi, kteří si sice dovedou to nové bez problémů osvojit, ale pořád ještě myslí trochu jinak, jako by byli nějak nemoderní. Ale ona to není otázka modernosti nebo nemodernosti, jde o to, že navíc k tomu současnému pohledu mají pořád ještě jiný.

Z tohoto hlediska Letnice současné jsou a mohou něco říct současnému čtenáři, jak formou, tak obsahem.

Když tedy mluvíme o umělé inteligenci, i v románu jde o technologický optimismus, víru v pokrok, racionalitu apod. To by znamenalo, že jsi chtěl s těmito postoji lehce polemizovat. Je to tak?

Ano, polemizuji s nimi, nejsem žádný technooptimista. Umělá inteligence je nástroj, stejně jako svého času byl nástrojem internet. Umělá inteligence si neumí hrát s těmi nedořečenostmi. V tom si myslím, že je i kouzlo původního světa v Letnicích: v tom, že nepotřebuje mít všechno exaktní a přesně pojmenované k tomu, aby se dokázal orientovat a nemusel o věcech blábolit.

Když sis pustil původní GPT a ono to nevědělo, tak si to začalo vymýšlet koniny. Koniny, které měly logiku podle nějakého algoritmu… Umělá inteligence zná pojem jedna a nula nebo plus a minus, umí se v těchto intencích učit a korigovat, ale nežije. Zná pojem reality, myslí si, že realita je to, co je dostupné na internetu, ale nezná pojem pravdy. Neví, že mezi realitou a pravdou je rozdíl. Možná, že to někdy vědět bude, ale zatím je právě tohle specificky lidské. Pravda není jen skutečnost, pravda není jen to, co víme. Můžeme se k ní tím, co víme, blížit. Ale není to totéž.

A takových příkladů je spousta. Všechna velká abstrakta, Bůh, láska – pro někoho, kdo bude chtít fundovaně a zdrojovaně odpovídat, jsou v podstatě nepochopitelná. Ale my o nich můžeme mluvit. Nevím, jestli to bude umět umělá inteligence, ale my ano. O lásce jsme četli stokrát a bylo to krásné, protože jsme ji také mnohokrát žili. A o Bohu a o pravdě platí totéž.

Když už mluvíme o Bohu, s tím jde ruku v ruce další velké téma, o kterém jsme zatím nemluvili: modernizace, která přináší odkouzlení světa. Dotkli jsme se ale naopak toho, že tam je přítomné i duchovní hledání, ostatně poslední věta románu, přesněji řečeno závěrečná věta poslední kapitoly před epilogem, zní: „Bůh si už nalezne cestu i ve světě bez Boha.“ (s. 371) Žijeme v odkouzleném světě? Žijeme ve světě bez Boha? A to nejdůležitější: je to vůbec totéž, nebo je v tom komplikovanější vztah?

Je to komplikovanější, ale není to zas až tak strašně komplikované. My nežijeme ve světě bez Boha. Dokonce ani nežijeme v odkouzleném světě.

Myslím si spíš, že kouzla jen neprožíváme tak často a možná, stejně jako ti vesničané, mnohdy ani nevíme, že jsou to kouzla. Mluvili jsme o normálnosti: nepovažujeme je za součást normálního. To mě v konečném důsledku mrzí, protože je to podle mě jeden z důvodů, proč se ze světa vytrácí poezie. Nemyslím poezie, která je v knihách. Taková ta běžná, kterou jsme uměli živě potkávat. Možná to souvisí s tím, že si ji člověk musí nějak zažít, osahat, naučit se ji číst, stejně jako se učíš mluvit nebo chodit, nebo chodit po vodě. Jsme „odpoetizovaní“. V tom tkví možná to odkouzlení. Přitom ale svět je kouzelný. Neumíme přesně pojmenovat jak a proč, ale někdy se vzbudíš a podíváš se z okna a je.

Měl jsem to štěstí, že jsem kouzelný svět mohl zažívat v přírodě, žil jsem ve vesnici pod horami. Měli jsme sice jen jednu malou knihovnu na ploše dvoupokojového bytu, ale zase jsem měl každý večer nad hlavou tisíce hvězd a pod oknem potok, a když jsem přeskočil plot, byl jsem v lese. Tam bylo kouzel. A všechna byla úplně samozřejmá.

Tvým původním oborem je klinická farmacie, ale studoval jsi i divadelní režii, filmovou vědu. Co mají tyto tři obory společného, pokud něco, ve tvém tvůrčím procesu či procesech?

Všechny začínají na „f“: farmacie, filosofie, filmová věda. Jen na DAMU se mi to trochu pokazilo (smích).

Na filosofickou fakultu jsem nastoupil hned po revoluci, v roce 1990, tehdy se tam studovalo takovým dost volnějším způsobem. Všichni jsme tak nadšeně pobíhali mezi přednáškami, bylo úplně jedno, jestli jsi studoval filosofii, historii, nebo třeba archeologii. Když přednášel Hejdánek, šli jsme na Hejdánka, pak na Bělohradského, Koháka, Kosíka, Machovce, obzvláště jeho přednášky o Novém zákoně byly krásné, tam se sedělo i na okenních parapetech. A bylo úplně jedno, jestli s tím člověk zrovna souzněl, nebo ne.

Také jsem se díky studiu dostal ke spoustě filmů. Jako studenti filmové vědy jsme měli možnost zapůjčit si z archivu cívky s filmy, a několik z nás je dokonce umělo i založit do promítačky, takže jsme si celé víkendy promítali filmy, tehdy se ještě nedala objednat pizza, tak jsme si na rohu v bufetu koupili rohlíky a dvacet deka vlašáku, aby to vydržela i naše těla, protože duše jsme měli mladé.

Bylo to období entuziastického nasávání a současně přijímání skutečnosti, že věci nemusejí jít stejným směrem a lidé na ně nemusejí mít stejný názor. Dostávali jsme do sebe přehršel informací, které jsme si museli sami uspořádat a najít si k nim vztah, má generace tak nacházela sebe.

Ale ty ses ptal, co mají společného. Myslím, že jedním z problémů současného světa je úzká specializace. Já jsem šel studovat farmacii, aniž bych tušil, že nakonec bude tak přínosná, protože to je jedna z posledních polyhistorických škol na tomto světě. Tam děláš chemii, fyziku, biologii – a tu ve vztahu k medicíně, takže fyziologii a patologii, pochopení toho, jak fungují v lidském těle všechny procesy. Na farmacii mě bavilo, jak někdy kolem třetího ročníku, kdy člověk začal už trochu rozumět těm věcem, přišel na to, že už není chemie, biologie a fyzika, ale že zákonitosti objevené ve fyzice nějakým způsobem, jen povýšené na jinou úroveň, převedené do jiného jazyka, fungují v chemii. Vždyť chemické procesy se v posledku řídí těmi fyzikálními, jak funguje atom, stejně bude pak fungovat i molekula. A totéž, tentýž princip se pak dá nacházet i v biologii. Ne že bys je uměl všechny odvodit nebo i jen pojmenovat, ale najednou jsi měl pocit, že svět má nějaké jednotící prvky, body nebo principy.

A samozřejmě další krok je, že si položíš otázku, jestli to stejně funguje i v dalších oblastech. Třeba u společenských jevů. Něco z toho, základní principy, byť i třeba jinak, jsou i v řeči sociálna. A to byl důvod, proč jsem potom chtěl jít na filmovou vědu a na divadelní režii. Ano, už jsem tenkrát dělal takové poloamatérské divadlo a zrovna jsem vpadl do toho krásného období 90. let, kdy se mohlo úplně všechno, a já jsem měl pocit, že se v tom dokážu orientovat právě proto, že mám osvojený exaktní způsob nahlížení na to, jak fungují věci.

Ale současně vidím, že je to jen obraz. I v chemii přece všichni vědí, že voda nevypadá jako kyslík a dva vodíky, ale dovedeme to pomocí jejich obrazu vyjádřit. A takhle dokážeme popsat celé cykly, jak vznikají cukry a jak funguje fotosyntéza, dále pak jak to probíhá v našich buňkách, v celém organismu, proč dýcháme a jak to spolu všechno funguje. Myslím, že mi to hodně otevřelo i způsob, jak se myslí nebo jak se myslet dá, jak se dá ve světě plném informací žít, aniž by člověk měl v sobě nepořádek, který mu nedovolí fungovat.

Nemám pocit, že svět je nesrozumitelný. Ne že bych ho uměl postihnout v jeho šířce, ne že bych neviděl zdánlivé abnormality a iracionality. Ale dokážu vidět paralely, buď v jiných řečech, nebo v jiných světech, jiných soustavách nebo v jiném čase. A to mi umožňuje vytvářet strukturu, ve které se snad orientuje i čtenář v knížce.