Zvítězila jste v soutěži Poviedka, pak jste vydala povídkovou sbírku Živé ploty a nyní jste dostala Anasoft literu a zase za povídky. Co pro vás znamená formát povídky?

Pro mě je prvořadé vyprávění příběhu. Velmi mi vyhovuje, a to i jako čtenářce, když mohu vnímat jeho hutnost. Tím nemyslím, že nečtu romány nebo že si nedokážu vychutnat příběh i tam, ale povídka pro mě nejlépe uchovává důležitost informací obsažených v příběhu. Tak jako film to musí stihnout za dvě hodiny – pokud to samozřejmě není Satanské tango – a já si nedovedu představit, že bych psala bez omezení formátem. Můj styl je takový, že vyprávění ohlodám úplně na kost. Mám náměty, které by snesly větší plochu, ale když si na ně sednu, zjistím, že nedokážu psát románovým způsobem, pracovat víc s prostředím, s psychologií postav a tak podobně. I když mám s většími plochami zkušenosti ze scenáristiky, prostě mi to nejde. Soustředím se na detaily a nemusí mě zajímat nic jiného.

Porota Anasoft litery říká: „Obejde se přitom bez velkých gest a má smysl pro zápletku.“ Teď mi jde o tu zápletku: pokud se shodneme, že v románu je důležitý vývoj postav, v povídce by důležitá byla právě ta pointa, je to tak? Kdyby vás někdo vyzval: Napište román, co byste mu odpověděla?

Já se asi nebráním tomu, že se mi to někdy na další autorské cestě stane. Třeba se tam propracuju, jak jsem říkala, mám v hlavě strašně moc námětů, které se mi určitě všechny do povídky nevejdou. Teď pracuju na takové „trojnovele“ – představuju si, že by to byly tři trochu delší texty. Přihlásila jsem se na tvůrčí stipendium, kam jsem se chtěla přihlásit s románem. Měla jsem i takový pocit, že když už dostanu stipendium, tak ho přece musím napsat, budu na to mít čas. Ale nedokázala jsem vyjít ven z té „krabice“, měla jsem pořád nějakých deset stran a říkala jsem si, tohle přece nedokážu rozšířit na 200 stran nebo i víc! Když to čtu s odstupem, možná jsem k sobě byla příliš tvrdá.

Když se podívám na slovenskou literární scénu, připadá mi, že povídka je tam obecně celkem privilegovaný žánr. Má opravdu takový vliv soutěž Poviedka, která slouží jako takový prozaický inkubátor?

Myslím, že těch faktorů je víc. Jedním z nich je i povaha doby, jakou žijeme, která je stále rychlejší. A v jejím rámci pak specificky životní styl lidí, kteří se věnují umění, protože ti se tím nedokážou uživit – v případě literatury uživit se jen tím, že by psali knihy. Takových je skutečně jen hrstka. Psaní povídek je zvládnutelné i při zaměstnání, rodině a milionu dalších vedlejšáků vykonávaných na živnost. Takže je to spíš taková z nouze ctnost. I v mém případě to trochu tak je. Umím si představit, že nad románem bych musela delší dobu sedět – na úkor všeho dalšího, co bych mohla dělat a co by mě mělo zabezpečit.

Zároveň bych ale řekla, že je to u nás téměř vyrovnané. I románů vychází dost, jen z nějakého důvodu je povídková produkce zrovna kvalitnější, ale pokud vím o tom, co vychází, bude tento rok zase spíš románovější, i k tomuto žánru si lidé pořád nacházejí cestu.

Jenže: román vydává například moje kolegyně Katarína Vargová [jde o román Severné more – pozn. red.], ale říká o něm, že to je novela, a prezentovat to jako román je spíš jen nakladatelský trik. Ona prostě sama cítí, že to je na román krátké a nedostatečně propracované, a i recenze mluví v tomto duchu, že je to taková jednohubka. Zdá se spíš, že běžní čtenáři přestávají rozumět tomu kódu, nevědí, kdy mají zbystřit a říct si: ale tohle není plnohodnotný román.

Takže i to může být jedno z úskalí, když autor cítí, že je zbytečné tlačit na očekávání velkého slovenského románu. Z toho mohou být zmatení stejně tak čtenáři jako ti, kteří píšou.

To je zajímavé. Vy vlastně říkáte, že doba velké epiky je pryč, ale současně že je to tak proto, že není, kdo by ji psal, protože si autoři psaní nemohou dovolit z ekonomických důvodů.

Mám k tomu nejnověji velmi živou zkušenost. Redigovala jsem knihu své bývalé spolužačky Terezy Oľhové, která napsala román, vychází začátkem dubna v nakladatelstí BRaK [román Zbytočné pohyby – pozn. red.]. Tereza žije tady v Praze, pracuje na volné noze jako scenáristka, má dvě děti, žije s partnerem, a aby román dokončila, musela odmítnout spoustu nabídek na práci, a jak sama říká, šla šíleně do minusu, co se týče životní úrovně. Podle mě je to výborná kniha, ale nebavíme se o žádné obrovské epice, která by měla třeba šest set stran. A jak vím, úplně stejně to mají i mnozí další.

Když už jsme u toho čekání na velký slovenský román, u nás se donedávna literárněkritická debata kolem toho docela točila. Je to na Slovensku stejné, nebo jde vývoj jinými cestami a všichni jsou spokojení?

Mě tahle debata spíš minula, zřejmě to bylo v době, kdy jsem ještě nebyla sama tak aktivní na literární scéně, ale analogicky k soutěži Poviedka existovala nějakou chvíli i soutěž Román 2006. Bylo tam poměrně vysoké finanční ohodnocení a samozřejmě možnost vydání. Vyhrál ho Viliam Klimáček s knihou Námestie kozmonautov, která by v jistém smyslu mohla tu definici splňovat. Oceněními a četnými překlady se může pyšnit například román Stalo se prvního září Pavla Rankova: odehrává se v minulosti, zároveň nějak reflektuje i dobu socialismu, je i čtenářsky přístupný, vtipný na způsob takového absurdního humoru a příběh je zdařile postavený tak, aby to jako román udržel… Jsou kritici, kteří tvrdí, že to není Rankovova nejlepší kniha, jiní zase byli nadšení, že konečně se na Slovensku něco takového napsalo a mělo to možnost prorazit. Já si myslím, že to byl spíš takový v nejlepším slova smyslu vývozní artikl; je to přesně ten správný koktejl, po kterém sáhne řekněme španělský nebo anglický překladatel. Nicméně abych odpověděla, nemyslím si, že diskuse o nějakém takovém hledání by byly ještě obzvlášť živé.

Nechme žánr žánrem a posuňme se k tématům. Mně připadá, že zápletky ve vašich povídkách nepocházejí z rozdílů mezi postavami, jak říká jedna ze základních scenáristických pouček, ale z rozdílů prostředí nebo generací – svět kosmopolitní a venkovský, svět rodičů a dětí nebo vnuků. Je to tak?

Pro mě je nejdůležitější především onen vztah venkova a města. Je absolutně zásadní i v mém vlastním životě, protože já sama jsem dítě rozkročené mezi obě ta prostředí, vyrůstala jsem ve čtyřicetitisícové Považské Bystrici, chodila jsem na osmileté gymnázium, na všechny divadelní kroužky, do filmového klubu, četla jsem v knihovně všechno, jak to na regále leželo a běželo. Také jsem tančila, zpívala, u něčeho jsem vydržela, u něčeho ne… A ačkoli jsme žili ve městě, často jsme navštěvovali prarodiče. Takže všechno, o čem píšu, jsem nějakým způsobem zažila, práci na úkor zdraví, zabíjení domácích zvířat… Proto se mi mezi těmi dvěma prostředími strašně dobře pohybuje, baví mě nacházet mezi nimi paralely i body, v nichž se setkávají, je to taková moje autorská metoda, se kterou jsem zatím spokojená.

Když jsem povídky četl, napadl mě takový pojem: „groteskní romantismus“. Protože jsem vnímal, jakým způsobem je to venkovské prostředí zobrazeno. Není to ani popisováno se znechucením, ani prostě zdokumentováno, ani nějak sociologizováno nebo lacině romantizováno. Připadá mi, že červíci nacházení ve sladkých, zralých švestkách jsou docela přímočará metafora toho, co se ještě dnes dá na venkově zažít a co literatura umí vytáhnout na povrch.

Já jsem občas až šokovaná, když mi lidé, kteří moje texty reflektují, říkají, jak je to skvělé, ukázat tu vesnici tak, aby bylo jasné, že to není žádná selanka. Ale já nerozumím, proč by současník měl venkov vidět jako selanku, jako namalovaný národopisný obrázek. Taková ta anachronická městská romantika, která si idealizuje venkov – dnes a na Slovensku?! Vůbec mi nedává smysl, že by to někdo mohl takto vnímat. Realitu, kterou jsem zažila nebo jí aspoň přihlížela, se snažím ukázat, ale nikdy bych netvrdila, že ji nějak odhaluju. Ty červíky chci ukázat v nějaké funkci, kterou mají v tom příběhu, třeba i v neobvyklém světle, ale že bych bourala stereotypy ohledně života na vesnici, to si tedy vůbec nemyslím.

Protagonistkami povídek jsou ženy, tematizujete vztahové a partnerské hry, místy velmi kruté, občas i přímo násilné – ale stejně se mi nezdá, že by tam byla nějak zvlášť privilegovaná takzvaně ženská témata. Spíš mi připadá, že píšete o tom, jak se někdo chová s prominutím jako pitomec, případně se tak cítí, a proto se tak i chová. Ale ve vašich povídkách tohle platí bez ohledu na gender.

Jsem žena a mám ženskou zkušenost, a tak je bez debat, že je pro mě nejjednodušší psát z pozic ženských postav. Zároveň si ale nemyslím, že by existovaly velké pravdy ohledně toho, kdo a co ženy jsou a nejsou, a že by bylo potřeba ty pravdy ukazovat. Mě postavy často baví právě ve své ambivalentnosti. Někdy se snaží a nevyjde jim to, někdy se ani snažit nezačnou. Je pravda, že dnes už se svět daleko méně zřetelně dělí na maskulinní a femininní sféru, ale přesto mě baví právě promíchávání obou, stírání jejich hranic. To mám velmi ráda a mým snem je napsat něco na způsob toho, co jsem už jednou napsala ještě na škole, v takovém krátkém scénáři: byl to western, samozřejmě extrémně ohlodaný, zasazený do slovenského prostředí, s hlavní ženskou hrdinkou, kovbojkou. O to mi jde, o možnost pohrát si s žánrovými prvky, a díky tomu na tom příběhu také něco ukázat.

Setkávám se s názorem, že moje mužské postavy jsou ploché a nevýrazné. To ale není záměr, to mi vychází náhodou, že propracovanější jsou ženské postavy – ale pro mě jsou všechny vedlejší postavy, které bezprostředně nepotřebuju k příběhu, jen taková kulisa nebo tam zastupují nebo označují něco jiného! A to jsou muži i ženy.

V nové knize, kterou pozvolna píšu, pracuju právě naopak s mužským pohledem. Tak uvidíme, jak se mi to podaří.

Konečně se ještě v povídkách na malé ploše stihnete vysmát i některým společenským tématům – prekarizované práci, overturismu, nelegální migraci a podobným civilizačním chorobám tohoto století. V jakém vztahu tam je individuální a kolektivní, stojí tam jednotlivec proti systému, nebo to je ještě složitější?

Jako občanka Soňa Uriková jsem mnohem angažovanější než jako autorka Soňa Uriková. Jak jsem už říkala mnohokrát, u mě je všemu nadřazený příběh, vývoj, pointa. Jestliže mi příběh ukazuje něco jinak nebo mi dává možnost nasvítit nějaký společenský problém, udělám to. Ale nepracuju s tím programově.

Přesto je pod tím ještě něco dalšího. V současnosti jen psát třeba o ženských hrdinkách může být forma angažovanosti…

Každé umění je angažované…

Přesně tak. Já s tím souhlasím, také tvrdím, že neexistuje neangažovaná tvorba. Ale je pro mě důležitý způsob, jakým se to do textů dostává, aby to bylo organické, aby to z toho netrčelo. Když mám pocit, že chci poukázat na absurditu určitých situací – vy jste použil slovo „výsměch“, ale tak vyhrocené to možná nutně není –, je to pro mě důležité.

Co se týče humoru, mám ho ráda a domnívám se, že mám smysl pro humor, ale nepíše se mi úplně lehce. Sám o sobě totiž nestačí, k tomu je potřeba dát tam i důvtip, aby se čtenář pobavil, když to bude číst.

Tak třeba v jedné z povídek, která se odehrává v Řecku, je velmi silný motiv opuštěného dovolenkového resortu, stojící v kontrastu se vším, co tam tři protagonistky na prázdninách zažívají. To je možná ten motiv absurdity – jen teď nevím, jestli tu mám jako absurditu vnímat jen ten povrchní turismus, nebo vlastně i ten urbex, na který se tam dámy vypraví, aby si nabraly nádobí s logy hotelu.

Ta povídka je v něčem dost autobiografická. Mám zkušenost z dovolené v Řecku se dvěma kamarádkami, které znám pětadvacet let, ale teprve tento prožitek mi otevřel oči, čeho jsou lidé schopni – jet na letiště s kyblíkem nakradených hrníčků na kafe. Takže ano, jedna věc je pronikat do opuštěných prostorů a připadat si cool, ale druhá věc je ta reakce: je tu něco k dispozici zadarmo, a proto je potřeba si to vzít domů.

Pořád jste kamarádky?

Pořád. Ale o tom textu jsme se spolu moc nebavily (smích).

Mám ještě jednu otázku k malému prostoru povídky. Kdybych na tu knihu psal recenzi, mluvil bych o významové kondenzaci a zhuštěnosti, o tom byla už trochu řeč na začátku; o nekomplikované metaforice, která nenásilně, ale zároveň nebanálně spojuje motivy ze života postav, a konečně o vyváženosti všech těch složek. Čtenáři se dostane stejnou měrou humoru, cynismu, patosu, romantiky, strachu, banality… Je ještě něco, co byste z pohledu do autorské kuchyně chtěla zdůraznit?

To je ono, děkuju za to – myslím si, že právě takový cit pro míru jsem si osvojila na scenáristice. Při psaní scénářů je velmi důležitá práce s rytmem a přílivem a odlivem napětí. Je to naprosto zásadní pro budoucí film a považuju to za velkou devízu i při psaní beletristického textu. Nejspíš jsem to v sobě už měla – zapomněla jsem říct, že píšu od svých deseti let – a na škole jsem si to jen pojmenovala. Snažím se vyvažovat, případně když to někde vyhrotím, tak zase někde jinde něco jiného uvolnit a pracovat s rytmizací toho, co člověk má při čtení cítit.

A když už se ptáte, co je pro mě důležité, tak asi určitá štíhlost jazyka. Mám například moc ráda Pavla Vilikovského, to je styl, jakým bych také chtěla umět psát, ale vím, že to nikdy v životě umět nebudu. Nikdy tak dobrá stylistka nebudu, a kdybych se do toho tlačila, dopadlo by to hrozně groteskně. To, co on umí a co já zkouším, je očištění jazyka až na nějakou elementární kostru.

Mám moc ráda práci s motivy, jejich rozvíjení, možná to také souvisí se scenáristikou… Na rozdíl od metaforiky. Obraznost, práce s různými rovinami, jejich vzájemné přirovnávání a snaha dávat textu přesah až třeba do nějakých metafyzických rovin – moc si nedovedu představit, že bych tak psala.

A jak máme rozumět titulu celé sbírky – Dôvod na radosť? Mně připadá, že povídky pojednávají o tom, jak jejich protagonisté žádný důvod k radosti nenacházejí!

Je to tak! Já jsem se nedávno smála, že kdyby mě ten název napadl ještě před vydáním první knihy, dala bych všem svým knihám stejný název – Dôvod na radosť 1, Dôvod na radosť 2 a tak dále. Teď se strašně snažím vymyslet název té své připravované knize a říkám si, že nic takhle dobrého už nevymyslím. A je to přesně o tom – pro mě radost a smutek nejsou protiklady, ale spíš něco jako dvě strany jedné mince nebo, nevím, originálnější přirovnání mě momentálně nenapadá… Zkrátka, obojí se u mě prolíná. Už když jsem ty texty někomu ukazovala, ucházela jsem se tenkrát o nějaké stipendium, používala jsem jako příklad umělé přerušení těhotenství. To je velmi kontroverzní téma v naší společnosti. Jenže: pro někoho taková situace může být vysoce pozitivní, kdežto pro někoho jiného zase zcela negativní a může s sebou nést další negativní věci. Pojďme si tedy představit zdravou osobu, pro kterou je možnost jít na interrupci důvod k radosti. To byl odrazový můstek, takový text tam nakonec není, ale je to pro mě dobrá příležitost pojmenovat si ambivalentní povahu toho, z čeho se můžeme radovat. Případně texty mohou pojednávat i o tom, že se snažíme nacházet důvody k radosti, ale ať se snažíme, jak chceme – nepřicházejí.

Napsala jste také knihu pro děti Jašo na jarmoku a i protagonisty povídek pro dospělé bývají děti, děvčátka. Samozřejmě chápu, že to jsou zcela odlišné světy, ale přesto – mají ty dva způsoby psaní, pro děti a očima dětí o dospěláckých tématech, něco společného?

To, co by měly mít oba světy společné, je upřímnost vůči čtenáři. Být na něj připraven a počítat s ním. Mám připravený rukopis další dětské knihy, spíš asi pro starší děti; je to o Vánocích, ale jsou to smutné vánoční příběhy. Už teď mám velmi mnoho pochybností ohledně toho, zda je to vůči dětskému čtenáři správné, jestli to děti pochopí. Možná mě znejišťují různé reakce, proč prý smutné příběhy pro děti, a navíc o Vánocích? Ale dnes už to přece dávno není jen tak, že by si děti četly jen ty veselé pohádky, které koneckonců také původně vypadaly dost jinak, než byly upravené. Jsem si rozhodně jistější při psaní pro dospělé – to je asi naopak největší rozdíl.

Jste aktivní na literární scéně, spoluorganizovala jste literární soutěž Medziriadky, vedete dílny tvůrčího psaní, věnujete se produkci… Jak se v tom cítíte?

Pracovala jsem také pět let pro Slovenské literárne centrum, tehdy jsem byla do literárního světa ponořená ještě víc, pak jsem dostala nabídku práce na Úřadu vlády. Přijala jsem to s radostí právě kvůli tomu, že od literárního světa a života trochu poodstoupím a nebudu na něj muset mít názor. Po roce na Úřadu vlády jsem pochopila: zlatí staří dobří spisovatelé, knihy a nakladatelství. A tak jsem se vrátila zpátky, sice ne rovnýma nohama, ale jsem zase literárním provozem velmi obklopená, i můj partner je literární vědec. Začala jsem redigovat, porotcuju v různých soutěžích, všechno se u mě kolem literatury točí.

A kdybych měla říct, i v souvislosti s Medziriadky, co si myslím a na co se těším, pak jsou to rozhodně mladé hlasy. Vím, že už jsou někde za rohem, že se tam někde připravují na svoje debuty a že se není čeho bát. Jsou to lidé talentovaní, vnímaví a otevírají tabuizovaná témata, která se tu neotvírala velmi dlouho, jako je třeba queer pohled na svět, který rezonuje i zde u vás, jak vím, protože poslouchám všelijaké podcasty, abych toho neměla málo (smích)… Takže jsem přesvědčená, že je stále se na co těšit.

Jsem také velká příznivkyně slovenské kritiky, s potěšením sleduju, jak si lidé osvojují nové nástroje na to, aby mohli hodnotit to či ono. Díky tomu, že do té kuchyně trochu vidím, mám možnost sledovat, že hodně věcí se mění, i když pomalu. Ale nejvíc bych si přála, aby lidé, kteří píšou, na to měli přesně takový prostor, jaký potřebují.