Skutečný autor není se svým dílem nikdy hotov, říká v citlivém a osobně laděném doslovu k posmrtné sbírce Stanislava Dvorského (1940–2020), nazvané Pozastavené stmívání, Wanda Heinrichová. Kacířsky se k tomu chce namítnout: každý, či aspoň leckterý autor, minimálně v jisté životní fázi, se zároveň octne na hraně toho, že již je se svým dílem hotov. Váhá nad tím, zda je možné ještě něco přidat k tomu, co již bylo řečeno, ať jím samým, či jinými. Nejsou to ostatně dvě strany téže mince, nebýt nikdy hotov – a mít dojem, že už mám hotovo? Pocit, že vše bylo vyřčeno, intenzivněji provází autory s hlubší sebereflexí, autory, kteří se znají, vědí, odkud se jejich dílo bere, jak vzniká, co je pohání.

Takovým autorem byl i Stanislav Dvorský. Nějaký čas ho provázela legenda „nepíšícího autora“. Když později po Listopadu začaly oficiálně vycházet jeho knihy, Dvorský se v nich nejprve vracel ke starším textům, které dosud nepublikoval. Šlo o básnické knihy Zborcené plochy (výbor z let 1958–83) a Dobyvatelé a pařezy (básně z let 1967–72), prózy Hra na ohradu (z roku 1962–66) a Ruleta (1959) a také o knihu Amalgamy, verše ke kresbám M. Síkory a P. Turnovského z roku 1975. Až sbírka Oblast ticha, oceněná Magnesia Literou, přinesla také texty z novějšího období.

Přestože aktivity Stanislava Dvorského byly široké, působil jako hudebník, organizátor, editor, knižní grafik, vytvářel magnetofonové nahrávky a věnoval se psychoanalýze, z publikování jeho vlastní básnické a literární tvorby jsem nabýval spíš dojmu zdrženlivosti, noblesního pocitu, že se vskutku není za čím hnát. Žádný strach, vše podstatné a nevyhnutelné nakonec zazní. V tom ostatně tkví – paradox je to ale jen zdánlivý – ironická podstata lidského prožívání a sdělování vůbec: i to, co zůstane nesděleno, bude obsahem svého druhu. Stane se nevysloveným neznámem. Jistota neznámého. Vždyť sdělené zároveň bývá i nesdělitelné; naše pokusy o sdělení vždy komplementárně odhalují i „oblast nesdělitelna“. A torza, díla, jež zůstala nehotová a bez „konce“, mohou být formy překvapivě funkční, působivé, dokonce strhující.

Autorské váhání

Také peripetie kolem Dvorského poslední, nakonec posmrtné sbírky, jíž její uspořadatel, básník Jakub Řehák, přiřkl krásný titul Pozastavené stmívání, naznačují leccos o autorově zdrženlivosti. Dvorský dlouho nechtěl vydat text z ruky, přepracovával, přesouval a propojoval, rozvíjel a varioval, některé segmenty napovídají, že měly patřit ještě širším celkům a podobně. Dvorský nespěchal. Na rukopise pracoval ještě dva dny před svým nečekaným skonem. Mám pocit, že toto tvůrčí „váhání“ má co dělat nejen s básníkovým naturelem, ale i se samotnou přelévavou, věčně ohledávající podstatou jeho tvorby, s jeho nazíráním světa jako něčeho složitého, vrstevnatého, stále uchopovaného, ale současně setrvale neuchopitelného.

Vůle k neznámu

„Co bychom si bez neurčité jistoty neznáma na tomto světě počali?“ – říká Dvorský v jedné z těch skvělých, suverénních sumarizujících formulací, jimiž důležitě prokládá a zahrocuje své jinak spíš volně plynoucí verše. Formulace je o to údernější, že autor si je jistě dobře vědom všech dialekticko-ironických záludností, jež taková slova s sebou nesou. Jak vlastně poznáváme neznámo? Jak, čím je ohraničujeme? Co už je známé a co ne? Sdílíme neznámo s ostatními, anebo si světem neseme každý to své? Není svět, naše poznávání, pojmenovávání světa nakonec jen zvláštní hrou na ohledávání neznáma? A proč by měl být svět bez neznáma k nepřežití?

Odpovědi – neznáme. Zato vidíme, jak básník bravurně pracuje – hraje si – s jazykem, paradoxem: neurčitá jistota; jistota neznáma; neznámo jako sebezáchovná entita… Při četbě se neustále ocitáme v pnutí mezi „poznávacím“ intelektuálním nasazením – a vůlí k neznámu, nepoznatelnu, nezachytitelnu. Přičemž k tomuto pnutí je setrvale přidáván jemný ironický podtón, zlehčující element: vše, co říkáme, je přece také jen otázka řeči; to, co se „podaří“ vyslovit, je nevyhnutelně též jen nepodařená verze nevyslovitelna.

Jaká byla noc

Z ranku vytříbených Dvorského ironických paradoxů pochází i sám titul Pozastavené stmívání. Za název celé knihy je vybral editor Jakub Řehák, spojení však pochází z veršů

jaká byla noc ptají se
žádná nebyla ne vážně žádná nic než pozastavené stmívání.

Spojení patří určité řečové situaci, ironickému úhybnému gestu. Jde vlastně o dvojí přechodný stav; stmívání jako přechod mezi dnem a nocí a pozastavení jako přerušení něčeho, co je v pohybu, co se děje, co platí. Přitom děj, platnost nejsou zastaveny nebo zrušeny, ale jen po-zastaveny. Výraz pozastavení, oproti „lyrickému“ stmívání, v sobě nese byrokratickou tuhost, neosobnost, přízračnost. Pozastaven je soudní případ, pozastavena je platnost rybářského průkazu, pozastaveno je členství ve svazu rybářů. Ale ne soumrak, stmívání, den, život.

Básník tady projevuje jak svrchovaný cit pro jazyk, tak i senzitivitu k tomu, jak vnímáme, prožíváme, jak toto vnímání a prožívání zachycujeme a sdělujeme. Anebo možná – jak je chceme vidět. Co s nimi chceme udělat, kam je chceme posunout. Po dni vždy přišla noc, co svět světem stojí. Vnímáno kosmickým pohledem jsou noc a den součástí téhož otáčení Země, záleží jen na nasvětlení. Pozastavit stmívání – to tedy znamená buď pohnout celou planetou, anebo vybočit z kontinua našeho přemýšlení, vnímání, nazývání. Může se zdát přehnané takto technicistně rozebírat podobná spojení, je to však cesta, jak si lze zevnitř uvědomit pevnost, zákonitost, nevývratnost básníkovy poetiky, jeho básnického pohledu.

Podobná spojení působí, jako by vznikala z volně tryskající básnické intuice, a dost možná tak i vznikají. Jenže ta intuice zároveň není nic ohňostrojově nahodilého, ale je podložena spolehlivým kontinentem básnického přemýšlení, pevné obrazné i kognitivní logiky.

Lze uspořádat propast?

Dvorského sbírka se otevírá dychtivě, na vlně drobnohledných vzpomínek, okouzleně vyvolávaných zpět před vnitřní zrak. Ale také je hned v prvním verši drobné zaváhání, prvotní malá bezradnost – kde začít? Má celá tato „propast světa“, rozevírající se hned v sousední uličce, smysl? Lze uspořádat propast? Kde začít uprostřed propastnosti bytí? Na tyto nabízející se otázky básník odpoví kouzelnou „logikou“: „začněme nahodile třeba pohledem od protějšího rohu“… Nahodilý pohled od „protějšího rohu“ ovšem ihned odhalí, že nahodilé není nic. Naopak, přimkneme-li se k tomu, čemu říkáme „nahodilost“, jsme okamžitě přivedeni k zákonitosti a nevyhnutelnosti. Tam naproti na nároží přece stojí dům

kde se říkalo U Mědínků a v chodbě býval výčep
nerovná cihlová dlažba tam voněla po pivě

– a vzpomínky se hrnou, až i sám autor je vzápětí přemožen a místo vlastního líčení se uchýlí k pouhé zmínce o poznámkách o „nezachytitelné esenci“, jež si snad někdy zapsal, ale už je nemá.

Do delší básně se začíná vkrádat pocit těkavovosti, náčrtovitosti: toto jsme zachytili, jiné však je již ztraceno. Takový ostatně bývá charakter vzpomínek, sytá živost se v nich těsně váže k neurčitosti a neznámu: „bylo mi sotva pět / hrou s knoflíky nebylo možné odpovědět na tak neobvyklý výraz ve tváři“ – konkrétní „hrou s knoflíky“ je zde destilován neurčitý, záhadný pocit tísně, anebo možná naopak intimity, důvěrnosti až tísnivé, jenž se vzápětí promítne do obecného, nekonkrétního popisu pouze „neobvyklého“ výrazu ve tváři. Výrazu ve tváři matky? Co na tom výrazu bylo „neobvyklé“? To si jen domýšlíme, právě jsme totiž, spolu s autorem, narazili na „jistotu neznáma“. Z básně samé to přímo neplyne, Heinrichové zasvěcený doslov však prozrazuje, že básník zde mluví o své matce.

Černý krajkový šál a v tmavých vlasech jí cosi zářilo.

U podobných vzpomínek se jen dohadujeme, které z nich tedy byly vskutku autentické, a kde nastupuje snová obraznost a hra, mentální dobrodružství. Vzpomínky a obraznost se prostupují. Co je skutečnost? Skutečnost je především složité předivo, utkané z vnitřního i vnějšího, reálného i nad-reálného, více, méně či ani trochu reálného. Vzpomínky se vybavují drobnohledně, jejich sítí však stejně drobnohledně probleskuje to, co zůstává neznámé a nezachytitelné.

Vedle „vzpomínání“ je ve verších neméně důležitá sama jemná mentální práce, jež se zde děje:

na vyprázdněné ploše vypracovávám vědomí nehybné vodní hladiny
úzkost z ní přerůstá meze pouhé vzpomínky

– tohle jistěže není jen vzpomínání a básník to ví. Je to pohyb mentálním prostorem, detailní vypořádávání se s fenomény vnímaného světa, s různými mentálními mody a zátočinami.

Toto je, myslím, nejsilnější vjem z Dvorského poezie: že jde o složité, složitě rozvětvené, důkladné, zároveň nikdy nekončící ohledávání mentálního prostoru, se vším, co k tomu patří, včetně minuciózního rozlišování, ale též brutálních, naturalistických přechodů z polohy do polohy, propojování nespojitého.

Kontrasty jako podstata

Sbírka je rozdělena na dva oddíly, odpovídající dvěma rozsáhlejším skladbám, jež zbyly v Dvorského pozůstalosti. První oddíl má titul „Někdy někde něco“, druhý se pak jmenuje podle incipitu dalšího delšího fragmentu: „Počínali jsme si jako těkající dobrodruzi“. Také začátek této delší básně má v sobě kus magické dychtivosti, podílí se na ní jistě již kolektivní plurál, jímž se báseň otevírá a jímž Dvorský jako by mluvil za celou skupinu spřízněnců či spřeženců spojených společnou zkušeností a sdíleným zájem o svět. Plurál brzy vystřídá pro změnu soustředěný, konfesijní singulár („od jisté chvíle jsem musel žít se zaťatými zuby“), jde však o persiflovanou „zpověď“ spíše vytrženou z nějakého snového dobrodružného románu.

Navíc si ve verši všímáme dalšího jevu, jenž je pro Dvorského poezii příznačný, totiž zacházení s řečovými floskulemi a ustálenými metaforickými rčeními, které vytrženy z banálního či konvenčního kontextu získávají neobyčejně přízračné kontury. „Jako by ji do vody hodil“ – stačí to uvést takhle jednoduše a „suše“ – a je z toho prvotřídní surreálná vize s noir přídechem.

Úlevně mizíme sobě samým

Po úvodním širokém nádechu se rozsáhlý fragment začíná čím dál více skládat z osamocených, úsečněji a zlomkovitěji působících veršů-absurdit, tvořících dohromady diskontinuitní mozaiku, zpola groteskní, místy až ztřeštěnou, zpola jde o sled tajemně zneklidňujících vybočení, jež nemáme kam zařadit. Snad se tady projevuje nehotovost celku, na druhé straně báseň o to víc nese přídech autenticity, autentické fragmentace, která nějakým způsobem odpovídá původnímu „chaosu“ vědomí, jež samo sebe postupně artikuluje vršením pokusů, „omylů“, zkoušek, záblesků, záchvěvů.

Opakování motivů v jiných polohách a imaginárních „situacích“, variování jakoby na zkoušku a další prvky nehotovosti – z toho všeho vyzařuje jak těkavá mnohosměrnost vědomí, tak ale též jistá obsedantnost, vědomě vpouštěná do mentálního průzkumu jako důležitý tvořivý prvek. Básník jako by se opravdu chtěl „zabydlet ve složitých nepřesnostech“ a zkouší to znovu a znovu.

Skutečnost v Dvorského pojetí je nejen nepřeberně rozprameněná, ale také dovede být brutálně, absurdisticky kontrastní, přičemž kontrasty zde nejsou otázkou stylu či dynamiky, ale vyjadřují podstatu materie, z níž se skládá svět (ta propast). Látka světa je zároveň jemná i hrubá, vytříbená i neurvalá, může probouzet naši touhu po křehkém a propracovaném, ale zároveň je komplicitní se souběžnou potřebou vše znevážit, v sebezničujícím pudu se propadnout z výšin vytříbenosti rovnou do zvířecké brutality masa, chrochtání, mektání, trapnosti či výstřednosti; tam nejen úlevně mizíme sobě samým, ale dokonce jako by se nám mohly začít otevírat nečekané „svobodné“ obzory…

Dáma a doutník

Je tu konečně pár kratších básní, jež jako by byly napsány na okraj a mimo kontext větších celků, dokonce tak trochu vyznívají jako podivuhodné jednorázové „experimenty“. Jedna báseň svými snově permutačními náznaky, kdy se do sebe prolínají kamenná zeď a rozevřený pytel (či rovnou děloha), má trochu julišovský tón. Další báseň („dáma sedí na okraji klubovky a chystá se zapálit si obzvláště dlouhý a tlustý doutník“) snad může připomenout wernischovskou křečovitě groteskní nadsázku.

Tyto texty jsou ovšem zároveň suverénně originální, zvlášť báseň o dámě s doutníkem strhne svou sveřepostí, bezohlednou přemrštěností, uvolněnou hypertrofovaností jediného nečekaně zdivočelého obrazu. V té básni se zdá být zkoncentrováno mnohé. Dvorský jako by se chtěl s náhlou zběsilostí vypořádat jak s retrem svých „vzpomínek“ či s nostalgií měšťanského světa, jenž od počátku utvářel jeho obzory, současně kouzelný i propastný. Zároveň jako by si to autor chtěl v jediném textu „rozdat“ s celým principem obraznosti či až „poezie“ vůbec, s jejich blouznivými iluzemi a falešnými předpoklady. Báseň začne jako přívětivý předválečný film pro pamětníky – a během chvíle se změní v dusivou buňuelovskou „grotesku“. Z doutníku dámy se valí „mohutný oblak černého dýmu“, jenž se vzápětí mění v „hrozivá mračna“. Dáma

silně vtahuje kouř je vidět její tváře jak energicky dýmá

– a počáteční scenerie přepychové vily s elegantní dámou se rychle převrací v nebezpečnou bouři nad „stinnou krajinou“.

Furióznost básně graduje a stupňuje se i brutalita jazyková, odrážející ztřeštěnost hmoty, masy, obsedantnost živoucího i příliš neživého masa, ale i slov, názvů, označení, celou tu tupou valivost předmětnosti: „a už padají z nebe první trakaře / lahve placatky popelníky viržinka mortadely uheráky“… Zde báseň končí jako uťatá, snad opravdu přemožena svou vlastní frenetickou vidinou. Svůdně elegantní dáma svým hypersexualizovaným čvaňháním zplodí ne extázi, ale rovnou celý „bouřkový“ svět, jenž okamžitě zpět vyzvrací svou přebobtnalou, nenažranou prázdnotu v podobě záplavy uzenin, alkoholů, banalit, elegantních pitomin. Přízračná, ale důsažná hříčka, již jako by si psychoanalytik pro pobavení zaznamenal na okraj jedné ze svých klinických studií.

Utajená díla

Ještě jednou se vrátím k doslovu Wandy Heinrichové, tvořícímu podstatnou součást svazku. Jde skutečně o vyčerpávající esej, jenž kromě unikátní osobní zasvěcenosti nabízí i výborně formulovaný vhled do Dvorského díla. Heinrichová se zmiňuje o tom, že i přes jistou autorskou zdrženlivost bylo Dvorského ambicí napsat velkou, všezahrnující báseň. To je přesný postřeh a výborná charakteristika. Dvorského opravdu snad na každém kroku provází potřeba „všeho“, charakter jeho obrazů a sentencí bývá právě všezahrnující, omnipotentní, i když mluví třeba o drobnostech či banalitách, ve skutečnosti směřuje k celému kosmu.

Heinrichová se v doslovu stačí dotknout snad všech facet a úhlů, z nichž je na Dvorského dílo možno pohlížet, přičemž samozřejmě mluví o Dvorském jako o jednom z nejpodstatnějších českých moderních autorů.

Myslím rovněž na utajená díla, o jejichž existenci nikdo kromě autora nevědel a neví,

praví Wanda v doslovu na závěr. K tomu se mi chce jen přitakat a dodat – opravdu není kam spěchat. Svět mluví svými křiklavými nářečími a těm, co tu už nejsou, patří veškerý čas.