To je jazz!

Znám dům, na němž je nápis „absinth-house“

Vzpomeňte si na noční ulice, kudy se zmoklí vraceli domů se zapadlýma očima, zoufalí, s kufříkem ve zkřehlých prstech,
vzpomeňte nesnesitelného jižního slunce, tam dole v Louisianě.
Mohli jste jít po Basin Street a u automatu na čokoládu utratit posledních pár centů.
Mohli jste je vidět v otlučených tančírnách, skloněné nad zahnědlou klávesnicí rozladěného piana, posypaného popelem poslední cigarety, a křičící do cinkotu sklenic unavené blues, při jehož konci jste se chvěli,
potkávali jste pohřební průvod, zlatý kornet třpytící se pod modrou oblohou.
A když večer zapadalo nad New Orleans slunce, jeho oranžové ryby se líně převalovaly na vodě, uslyšeli jste nedalekou píseň, zmatenou a prosící, směšnou píseň, v níž se ozýval pláč.
Když se jim chtělo umřít, vzpomněli si na starý spirituál vozíčku ke mně leť!
Půjdete-li po železničním mostě a budete sami, zastavíte se, začnete si pro sebe pískat, až ucítíte na prohřátých kolejích, jako by přijížděl Vlak svobody.
Viděli jste je také v podmořských světlech podezřelých lokálů, pozvedávající své nástroje k jitrocelovému nebi v ušlechtilých prstech, vysílené vzpourou, jež jim přivírala víčka v chaluhách štiplavého kouře několika probděných nocí.
Bylo to ve Větrném městě, kde se ulice leskly pod mlaskáním ujíždějících vozů, svatozáře reklam rozbíjely večer na střepy, zapadající mezi vysoké zdi obchodního světa. Procházeli tudy, hledajíce alkohol nebo drogu, hráli jazz a umírali pod mosty.
Vy jste neslyšeli harlemské zvonivé kymácivé boogie s temným jednotvárným basem, v němž se ozývala zakalená řeka, odnášející s sebou prach a tmu jejich těl?
Což jste opravdu neslyšeli jazz? Mezi železnými jeřáby, nad přístavním molem, kde to páchlo petrolejem, mezi vagony se shnilými pomeranči.
Vy jste je opravdu neslyšeli hrát? Pod studenými květy světel, na pódiích akustických síní, v záři reflektorů na nákladních autech, pod dřevěnými stropy podsvětí, pod nočním
obloukem tmy, napjatým mezi městy…
Je to jejich hudba. Je to jejich život.
Zrodila se v zubožených a otrhaných ulicích, v temných a zatuchlých tavernách, na palubách mississippských parníků: zrodila se do tohoto století…
Zavřete oči, blues k vám přichází, přikládá své modré prsty na zuby kláves, drsné a mdlé, přichází do rozlehlé noci, pod zavřená víčka, do otevřených dlaní, přichází k vám
můj život,
a to je jazz.

Strojopisné záznamy 1969

* * *

já vím jako by mě nikdy neopouštěla nějaká hořkost melancholie smutek
i v těch nejprůzračnějších výletech v nejinspirovanějších gestech
je těžké to vyjádřit: zdá se mi čím dál víc že život má svou trpkou pachuť i v okamžicích štěstí
je to jako s létem časem třešní prázdnin těch nádherných poledních ustrnutí pod vysokými borovicemi a klidnými oblaky
k němuž pro mne navždy bude patřit Summertime jedna z nejmelancholičtějších melodií kterou znám

kdyby byl Gershwin nesložil nic jiného než Summertime
přece by byl pro mne objevitelem hluboké pravdy
že k létu času třešní času prázdnin vysokých borovic nádherných poledních ustrnutí pod vysokými bílými oblaky
patří právě ta strašně smutná melodie
jako k času těch kdo právě v čase slunce museli odejít
Zbyňku

* * *

nejsmutnější oblaka jsou ta která plují kolem mraků
jejich hrany mě zmáhají koráby které plují ulicemi
nebyla neděle když jsem to objevil
bylo to pouhé městnání
jednomu z ministrů uletěly včely
dav burácel (za stodolou se šířila panika)
nemohl jsem najít způsob jak to vtělit do stanov Strany
byl bych rád vzkázal: vy má žabí stehýnka!
a dál se ploužit křivulemi na hrudích rekrutů
jejich mocnými plaveckými návyky
zbědovaní jako záhon se ukazovali na okraji balustrády
a všechno to hnojení jako by náhle bylo k ničemu
co chcete budu mít příležitost tvrdit jakmile mi rozum přestal sloužit
hodinky zamrzlé v manikúře a prastará kuří oka
a volské oči přátel
nebo hloubkové lety
ty smrště nevysvětlitelné trháním malin
bezzubá krasotinko taky tebe bych měl pojmenovat
za bezuzdného tikání
jsem ti začal tikat

snímek pouště pořízený samospouští
v jeho záhybech se vlní horké chlupy
jako obživlé kořeny
a naznačují že by se mělo řvát
jejichž cílem je banální třpyt
a jejichž návykům je nutno přivykat s chladnou myslí
jako na odbrzděných vozech
uváděných do pohybu neustálým škytáním
téměř před zkoprněním nebo krásnou rozbuškou
živou jako raněný vyvrhel
(modrovousý… paličatý… vydřiduch)
s legitimací Strany
prosáklou vůní vanilkových rohlíčků a bílé melty
mířil jsem k tomu pohledem darmošlapa
a kypřil sukně v opuštěných výtahových kabinách
(pochopitelně…) se vzpomínkou na prázdninovou vůni plovárenských kabin (vyražené suky!)
seřazených (podle klíče, který nehodlám prozradit) jako kostra příběhu
v němž by nechybělo (pochopitelně) „valchování samice“
samice obchodního náměstka
a samozřejmě i samice technického náměstka
jeho dcery Nataši
jeho služebné Valerie
jeho feny Zoji

* * *

tenkrát na asfaltových cestičkách
měl jsem chvíli pocit že se procházíme pod skleněným stropem
a parní lázní s očima obrácenýma dovnitř
jeden jako druhý nad svou vodní dýmkou
hubené výsledky se spolu nesčítaly
a mělo snad smysl opičit se jimi po zmalovaných příšerkách
navnaděných na šílené natřásání
a znuděných uprostřed lesa
když si rychle vyhrnují sukně
a rozevírají své španělské otvory
ty ohromné obrostlé kameny
a houbovitá znamení

křičel jsem celou noc u pastelové nepřítomnosti
která vyrážela zvuky podobné cirkulárce
a to jsem právě dostal nápad že je to stříhání psí srsti
jejímž ornamentům jsme se nevěnovali dostatečně
tupili jsme ji ve svých pamfletech
a rozdírali raději koberce
nebo zvolna pohřbívali v litrech rumu
roury bědovaly ale šly s námi
a měchýře se jim věšely na krk
jako ve špatných veselohrách v příbězích průměrných lásek
obehnaných dvojnásobnými ploty
a spoustou interpunkce
vydráždil jsem se k nepopsatelnému šlehání vajec
až se ti z toho zamotala hlava a zvrhla jsi sklenici
déšť padal a nebylo čas se vrátit
je čas žít – zpívaly odkvetlé milenky
a usrkávaly trochu bittru s ledem
a mé střevíce si zahrávaly s myšlenkou několika náčrtků v písku
jako by věšel živý větrník
a všechno kolem ztichlo v nevýslovném úžasu
nad jeho kravatou plnou smetany
klečel jsem celou noc a vy jste hýbala svými boky
na měkkých knihách

uslyšel jsem prásknutí dveřmi a bylo mi líto že jsem odešel
zatímco jiní přichází a řežou se mezi dveřmi
s karnevalovou louží v hlavě
podsadití ve svých tuhých myšlenkách
ale pružní když manévrují nad strategickými mapami orlím pírkem
žil jsem jako bych večeřel
večeřel jsem jako bych se bál dál otálet
a jako bych významuplně krčil ubrus
na němž lze číst větu: sloužící právě úspěšně dosloužili
kde se to hemží nepřesnostmi
neboť ve vašich postojích si mrtví podávají ruce s kyprostí
a kyprostí hlíny a mlčenlivostí slabikáře
vyrvanému z hlubin staré pece

* * *

není nic těžkého zabloudit v pohádkovém lese
starém jako lidstvo a hlubokém jako knihovna
když stromy rychle opouštějí svá místa a dávají se do brownovského pohybu
náhlé průseky které se otevírají
dávají na chvíli zahlédnout divadelní výpravu
Oscar Wilde právě vychází na předscénu s cigaretou na rtu
obecenstvo zvedá ze židlí všechno je v plamenech
nože se pohybují mezi nahými lopatkami
náušnice padají do kompotů
je zase válka žluté žárovky v krytě spořitelny
a zamodřená světla automobilů v protektorátním podvečeru
zničené ostrovy na podnosech které okorávají
vyneste rozsudky a usněte v půli věty
projíždějte se krajinami plnými moudrých lišek
hynoucích ještě dříve než se vystřelí
rozum oslavovaný štukatérským uměním
umění kontrapunktu proklínané jedovatými poznámkami
v záhonech na nichž se pasou jednorožci
v ohradách zničených krupobitím
a med se dál maže kolem říms
límce se bezstarostně zvedají na vyhublých sousoších
cigarety už nevydají ani za čtvrt doutníku
sýrové mísy doplácejí na smečování
tajemství přestává být tajemstvím už jen v horečkách
úsloví se prosazují v úředních vyhláškách
někdejší padlí jsou nasazováni do veřejných dopravních prostředků
zmoudřeli za ta léta a ztloustli po petrolejových masážích
s ruksaky v kufrech
s kufry polepenými podzimním listím
na jedné stráni jsem objevil smrže
na jiných stráních pečetě znamenají krevní mstu
v koželužnách jsou instalovány barevné televisory
na pornografických ponorkách ulpívá stará krev
a strašná šavle se chvíli co chvíli vzpříčí v stinném loubí
každoroční kolotoč mele naprázdno
všechno je tak trochu hnědé bledí mladíci se dávají do zpěvu
je to jako mrholení únava a čekání na počátku bramborových brigád
koštéři linkují sešity a komtesy vaří klíh
protektorátní zahrady se stávají předválečnými džunglemi
zelektrizovaní mravenci se vymykají zákonům perspektivy
jsou stateční a konec jim nevyhovuje
začátek se jim zdá zplihlý
statečnost se jim zdá skvostná jako padělek
půvab ztratil půvab dívky se natírají brzdovým olejem
na starých půdách je svět ještě stále zaklet do prachu na pavučinách

V stojatých vodách

Dlouhé schody někde ve vilové čtvrti. Nahoru běží podsaditý venkovan v černých šatech, bílé košili a s černým kloboukem, který co chvíli smeká, aby si otřel orosené čelo. Při jednom takovém krátkém zastavení se letmo ohlédne za sebe, pak ještě jednou o poznání déle. Jako by byl něčím znepokojen. Jeho zrak přitom padne na nízkou zídku, lemující schodiště, venkovan na ni usedá, oddechuje, dlouze se zadívá vzhůru na tu část schodů, kterou má ještě zdolat. Dlouhý, podivně zasněný pohled. Pak, jako by se vytrhl z ustrnutí, zaloví rukou v saku, vyndá viržinko, chce si zapálit, avšak ve chvíli, kdy přibližuje plamen zápalky k viržinku, ozve se v blízkosti hlučný výstřel. Venkovan se ulekne, odhodí viržinko a neuvěřitelně rychle pádí vzhůru, bere dva schody najednou, až zmizí nahoře na vrcholu schodiště za hranou jeho posledního schodu.

Zoologická zahrada. Výběh před pavilonem pro slona. Liduprázdno v dopoledních hodinách. Jen opřen o zábradlí před sloním výběhem stojí tu muž s těžkou kulovnicí, z jejíž hlavně se kouří. S velikým údivem se rozhlíží po ploše výběhu, kde žádný slon není. V záběru je vidět širokým a vysokým vchodem hluboko do stáje, která je rovněž zcela prázdná.

Lidová jídelna. Narváno k prasknutí. Tak, že za některými dojídajícími hosty u stolů už stojí další příchozí a hladově jim nahlížejí přes ramena do mastných talířů. Mezi tou změtí se s námahou prodírají noblesní a vzorně oblečení číšníci s obrovskými stříbrnými tácy, na nichž nesou většinou jen dva tři smutné talíře, někdy už zpola vyjedené. V popředí muž, který čte s velikým zaujetím staré, vetché, už se rozpadající noviny – parádní, stařičký, sběratelsky cenný exemplář – a přitom jí nudlovou polévku. Má hustý, dlouhý, zcela nepěstěný plnovous. Po něm mu polovina každého sousta stéká a nudle se mu usazují na povrchu vousů. Zabrán do četby muž občas bezděčně odkládá lžíci, oběma rukama vybírá nudle z vousů a vrací je do talíře, z něhož vzápětí zas lžící polévku dojídá.

Opět mezi vilami. Potom v hale uvnitř přepychově zařízené vily. Dáma sedí na kraji klubovky a chystá se zapálit si obzvláště dlouhý a tlustý doutník. Ve chvíli, kdy se hořící zápalka přiblíží k doutníku, přeskočí na něj plamen jako mohutný elektrický výboj a doutník vzplane dlouhým, bezmála metrovým plamenem, z něhož stoupá mohutný oblak černého dýmu, který se drží pod stropem a převaluje se jako hrozivá mračna. Dáma silně vtahuje kouř, je vidět z její tváře, jak energicky dýmá, pohyby jejích úst připomínají felaci. Dým stále stoupá ke stropu, kde se z něj pozvolna formuje cosi, co nápadně připomíná bouřková mračna. Ano, jsou to ponurá a hrozivá bouřková mračna nad stinnou krajinou, teď už z nich občas na obzoru sjede do země klikatý blesk. Zvedá se silný vítr, první déšť mlátí do krajiny. Hřmění se přibližuje.