Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

„Szeretek olvasni“ neboli „Rád čtu“ je věta, kterou začíná článek ve čtvrté lekci učebnice Maďarčina pre samoukov (Mussoniová – Tankó – Kostolný), která, ačkoli byla určena slovenskému zájemci o maďarštinu, ve svých mnoha reedicích po dlouhá léta představovala nejdostupnější materiál i pro toho českého.

Maďarština, jak jistě bude souhlasit každý, kdo ji někdy byť letmo zahlédl, není snadno dostupná partnerka k seznámení. Naštěstí máme překlady – a dlouhou tradici české hungaristiky, díky níž se můžeme v širokém výběru seznamovat s maďarskou literaturou. V tomto čísle Tvaru se snažíme o totéž, avšak samozřejmě jen tak, jak nám umožňuje rozsah daný počtem stran: nabídnout malý výběr ze současné maďarské produkce ve verši i v próze. Jeho součástí je „Malá antologie maďarské poezie“ (s. 12–14), koncipovaná spíše generačně, a několik ukázek z próz, které v Maďarsku vyšly v posledních několika letech. Při tom jsme se snažili o široký rozptyl žánrový i tematický, aby byl obraz – i na tak malé ploše, jakou máme k dispozici, spěchám zopakovat – co nejplastičtější. Za pomoc s rešeršemi, koncepcí a přípravou čísla na tomto místě s hlubokou úctou děkuji Attilovi Gálovi a Robertu Svobodovi.

Pro mě osobně maďarská literatura voní. Letními horky, nakládanou zeleninou, sychravě tajícími sněhy, červenou paprikou, zatuchlými schodišti, podzimními mlhami, nekonečnými dálkami a smutkem. Hlavně smutkem. Proč je to taková depka? ptal jsem se nejednou. Dostalo se mi různých vysvětlení. Některá z nich byla historická: náboženské spory, Turci, Trianon, to všechno přece prostě nemohlo dopadnout dobře. Jiná šla odlišnými směry. Ta literárněhistorická mluvila o sociografické tradici maďarského realismu nebo o jeremiádách, variacích na starozákonní Jeremiášův pláč z 16. a 17. století, v nichž dochází k „bičování“ obce za její hříchy. Jiná zdůvodnění hleděla spíše psychologicky, že totiž za všechno může nekonečná rovina Velké uherské nížiny: když tady na podzim začne pršet a od obzoru k obzoru nevidíš nic než mraky a bláto, copak by sis to nehodil? A ještě jiní říkali: jakápak depka, vždyť to je humor. Takový cynický, jistě – ale on musí humor být vždy po česku „laskavý“?

Zcela aktuální a pro nás, české čtenáře, objevná je jedna specifická „depka“: určitá žánrová či tematická linie v současné próze, o které mluví na s. 10–11 dvě výrazné osobnosti maďarské literární vědy Sarolta Deczki a Szilvia Szarka v rozhovoru o nejnovějších tendencích v jejich domovské literatuře (vřele na tomto místě doporučeném!) pod bizarním názvem „porno chudoby“. Posttransformační chudoba je fenomén obecně středoevropský, ale v Maďarsku se týkal, jak se v rozhovoru říká, neuvěřitelné třetiny všeho obyvatelstva. Život na okraji se tu paradoxně stává něčím, co je literárně exploatováno, snad dokonce romantizováno. Jak naznačuje ve svém do češtiny nedávno převedeném románu sedmihradská autorka Réka Mán-Várhegyi, udělat z periferie téma může současně znamenat omezit nebo jinak si nasměrovat možnosti vypovídat o ní společenskokritickým způsobem, ale zároveň možná otevřít nové. Ostatně, jak že se ten její román jmenuje? Aha, ano: Bída Maďarů.

České země a Maďarsko nešly a nejdou stejnou cestou, ale společných doteků je řada a nejsou k objevení vždy tam, kde jsou očekávány. Barokní krajina prosvítá svým poklidným rytmem pod nánosy drolících se torz betonových socialistických fabrik, předimenzovaných školních a nádražních budov a obchoďáků stejně v českých zemích jako v uherské nížině. Co Ty na to, milý čtenáři a milá čtenářko? Te is sokat olvasol?