Jak bys nastínila vývoj maďarské literatury v posledních patnácti dvaceti letech? Vím, že je to těžké, protože je to velice široké téma a zatím od něho ani nemáme dostatečný odstup, ale přece: zkusila bys načrtnout několik oblíbených témat, žánrů, stylů, aby český čtenář dostal o současném dění v maďarské literatuře určitý přehled?

Nejvýraznějším trendem, který za posledních patnáct let lze v současné maďarské literatuře zaznamenat, je návrat k realismu a k příběhu. Literární kritik József Takáts o tomto jevu napsal hojně citovanou monografii Az inga visszaleng (česky Kyvadlo se vrací), ve které se snažil nastínit průběh tohoto procesu. Podle něj není tak vyhrocený, jak je to běžně vnímáno: že totiž na jedné straně stojí realismus a na druhé postmodernismus nebo jiné autorské postupy, které odvracejí čtenářovu pozornost od reality. Je zřejmé – říká József Takáts –, že v tomto procesu existují přechody, postmoderna nebyla zcela necitlivá k politice nebo sociálním problémům a to, co nyní registrujeme jako návrat k realismu, již není tentýž druh realismu, který existoval před postmodernou. Patchworkovitost, multižánrový, postmoderní styl je přítomen například v románech, které zpracovávají fenomén udavačů za socialismu. Stylistické rysy postmodernismu byly přeneseny do současného proudu románů, které literární kritika nazývá realistickými, ale samozřejmě nejsou realistické ve stejném smyslu jako romány 19. století nebo Zsigmonda Móricze.

Čím se dá tento návrat realismu v současné maďarské literatuře vysvětlit?

Je to jednak světový trend. Před několika lety vyšlo číslo literárněvědného časopisu Helikon s názvem Próza a posztmodern (próza) után (česky Próza po postmoderně (v próze)), ve kterém přišla řeč i na to, že v americké a západoevropské literatuře se tato tendence projevila už o několik let dříve. Vedle toho si ovšem návrat k realismu a příběhu vyžádaly i vnitřní literární procesy a změny devadesátých let ve společnosti. V Maďarsku například nikdy nevstoupil v platnost lustrační zákon a v literatuře se objevuje potřeba vypořádat se s tímto nepříjemným dědictvím. Kromě Opraveného vydání Pétera Esterházyho vznikla řada děl, která problematiku udavačství rozebírají z nejrůznějších úhlů. Dokumentární román Andráse Forgáche Élő kötet nem marad (česky Živý svazek nezůstane) zachycuje příběh autorova otce a matky, kteří byli nuceni spolupracovat s bezpečnostními složkami. Autorský subjekt, který vyrostl v domnění, že jeho rodina žila pro umění a svobodu a byla aktivní v odboji, zjišťuje, že to byly jen falešné mýty. V autobiografickém románu Balázse Györeho Barátaim, akik besúgóim is voltak (česky Mí přátelé, kteří na mě i donášeli) autor teprve po změně režimu při pátrání v historických archivech čelí skutečnosti, že udavači byli i někteří z jeho dobrých přátel.

To znamená, že obnovená obliba vyprávění příběhů je vyvolána i snahou konfrontace s bílými, zatajenými a nezpracovanými místy maďarské minulosti?

Ano, je to dáno i tím, že oficiální politika historické paměti si z dějin vybrala zcela jiná témata, a sice samozřejmě ta, která sloužila sebeoslavě maďarského národa, ale i tím, že kolektivní historická paměť má přirozenou tendenci zametat hanebné události pod koberec. Jedním z nejvýraznějších děl, která se proti tomu postavila, je román Orgia (česky Orgie) Gábora Zoltána, který pojednává o odporném způsobu, jakým maďarští nacisté, členové Strany šípových křížů, ve svém sídle v ulici Városmajor v Budapešti zacházeli s Židy. Kniha měla obrovský ohlas a zřejmě není náhoda, že si jí oficiální literární fóra příliš nevšímala. Stejně tak ale i několik románů Pála Závady, například Egy piaci nap (česky Den na trhu, slovenský překlad Deň na trhu vydal Slovart, 2024), líčí židovské pogromy po druhé světové válce. Přeživší, kteří unikli Osvětimi a vrátili se domů, se museli vyrovnat s tím, že jejich osobní majetek je rozebrán, a když zaklepali na dveře a požádali o vrácení prádelníku nebo rodinného stříbra, dočkali se velmi nepříjemných odpovědí.

Právě před několika týdny vyšel slovenský překlad románu s názvem Deň na trhu a před několika lety vyšel i slovenský překlad Závadova románu Prirodzené svetlo.

Ano, v románech Pála Závady, který sám má slovenské kořeny a pochází z multietnického prostředí Slovenského Komlóše (maďarsky Tótkomlós), města v Békéšské župě na jihovýchodě Maďarska, se odráží i tento multietnický svět. Závada líčí osudy Maďarů, maďarských Slováků a Židů před druhou světovou válkou, za války a v poválečných letech. Andrea Tompa, další autorka, kterou je také v souvislosti s literárním zpracováváním nepříjemných historických událostí nutno uvést, má multietnickou identitu, což se odráží i v jejích románech. Narodila se jako Maďarka v Rumunsku, v současné době žije střídavě v Rumunsku a Maďarsku. Její první román A hóhér háza (česky Katův dům), který vyšel v roce 2010, lze považovat za autofikci či autobiografii, končí zhruba v době rumunských revolucí a odhaluje, jaké bylo pro židovskou dívku s maďarskou mateřštinou vyrůstat v Ceauşescově Rumunsku, ve státě, který neměl rád, ba netoleroval jinakost, ať etnickou, či jakoukoli jinou. Obzvlášť fascinujícím motivem tohoto románu jsou osudy žen. Dominantním prvkem se v díle stává fenomén bezotcovství: otcové jsou buď někam odvezeni, nebo, pokud jsou přítomni, stávají se závislými na alkoholu nebo se úplně stáhnou z rodinného života. Břemeno spojené s rolí hlavy rodiny a strážce rodinné soudržnosti přebírají ženy. Bezotcovství je v románech typu „vyrostl jsem v transylvánské diktatuře“ typickým motivem. Klíčovou funkci má například i v románu Györgye Dragomána Bílý král nebo v knize Gábora Vidy Egy dadogás története (česky Historie jednoho koktání).

Z hlediska interpretace nedávné minulosti je velice důležitý druhý román Andrey Tompy Haza (česky Vlast). Zobrazuje historickou událost pro maďarský národ velice traumatickou, která se do značné míry stala součástí národní kýčovité kultury sebelitujících nářků: Trianon. V roce 1920 v důsledku trianonských smluv ztratil uherský stát dvě třetiny svého tehdejšího území a třetinu obyvatelstva. Tři miliony Maďarů se ocitly za hranicemi. Mnoho spisovatelů maďarské národnosti v Rumunsku se snažilo svými díly zkoumat schizofrenní a traumatické životní situace, které z této situace vyplynuly. Třetí román Andrey Tompy, Fejtől s lábtól (česky Od hlavy a od nohou), se odehrává v době samotné anexe bývalých částí Uher Rumunskem a z perspektivy židovského intelektuálního páru a intelektuálních rodin sleduje, co přesně vedlo k Trianonu a jak se postavy pokusily vyrovnat s touto situací. Romány Andrey Tompy jsou velmi důležité i z maďarského hlediska, protože maďarskému čtenáři nabízejí pohled do světa, který může znát jenom z neurčitých mýtů. Pro oficiální maďarskou politiku paměti je Sedmihradsko zemí neúplatnosti, morálním zlatým dolem, kde žijí lidé s dobrým srdcem, v představách většiny Maďarů Sedmihradsko funguje jako pohádkový svět. Spisovatelé, kteří se odtud přistěhovali do Maďarska, poukazují na rozpory a problémy tohoto světa.

Na začátku rozhovoru jsme mluvily v souvislosti s návratem realismu a příběhu v maďarské literatuře o nutnosti konfrontace s ostudnými kapitolami maďarské historie. Našla by se témata ke konfrontaci také v současnosti?

Těch možných témat je v současnosti hodně. V posledních dvou desetiletích se rozvinula linie současné literatury, pro kterou kritici nenašli lepší slova než „literatura chudoby“, ale když už jí mají dost, označují ji jako „porno chudoby“. Po pádu komunismu zůstala asi třetina maďarské společnosti na vedlejší koleji, statisíce lidí přišly v důsledku restrukturalizace ekonomiky o práci a už nikdy se nebyly schopny vrátit na pracovní trh a vybudovat pro sebe a své potomky občanský život. Na území dnešního Maďarska jsou oblasti, v nichž není téměř žádná naděje, že by se lidé mohli ekonomicky nebo kulturně povznést, a zmíněné romány se snažily na tento způsob života, na tuto situaci upozornit. Jeden z prvních, ale také jeden z nejtvrdších kousků vyšel v roce 2003, román Kriszty Bódis Kemény vaj (česky Tvrdé máslo), velmi niterný příběh, který popisuje životní šance romské dívky v jejím vlastním prostředí. Od roku 2000 vyšel téměř každý rok nějaký román o chudobě. Autobiograficky laděná sbírka sociografických povídek Tibora Juhásze Salgó blues popisuje život obyvatel průmyslového města Salgótarjánu po změně režimu, kdy město začalo upadat, lidé zůstali bez práce a začali žít své životy hlavně v nejrůznějších předměstských hospodách.

Český překlad románu Lászlóa Szilasiho Třetí most v překladu Marty Pató dostal letos cenu Magnesia Litera za překlad. I tento román popisuje každodenní situaci bezdomovců v Szegedu.

Ano, z autorova vlastního vyprávění víme, že oslovil přímo lidi z ulice, aby podrobně zjistil, jak funguje péče o bezdomovce v Szegedu a jaký život bezdomovci žijí. Měli bychom zde zmínit i trilogii A rög gyermekei (česky Děti hroudy) Imreho Oravecze, i když ne nutně z hlediska literatury o chudobě, ale z hlediska velmi detailního a pečlivého zobrazení venkovského světa. Rozmach literatury chudoby v letech 2000 až 2011 s sebou přinesl i znovuobjevení díla Sándora Tara, který se v roce 2005 vytratil z literární paměti, ne náhodou. Před jeho smrtí se zjistilo, že byl konfidentem tajné policie, a s tím se jeho okolí i on sám těžko vyrovnávali. Sándor Tar byl dělnickým spisovatelem, pracoval jako vedoucí směny v továrně v Debrecíně a později žil životem nezaměstnaného. Měl tedy blízkou zkušenost s osudem dělníků i nezaměstnaných. Psal o životě společenské vrstvy, která byla ze dne na den marginalizována a vyloučena jak z oficiální kultury, tak i z veřejné sféry. Na jeho díla odkazuje mnoho autorů, například struktura jeho románu A mi utcánk (česky Naše ulice) se vrací u Tibora Noé Kisse v jeho knize Už máš spát (česky 2024, přeložil Jiří Zeman), který vypráví o lidech žijících mezi ruinami starého, zchátralého statku, v kolonii mimo běžná osídlení. Zúžení perspektivy jejich životů s sebou přináší i omezenost a schematičnost způsobu, jakým užívají jazyk. Vzájemná komunikace hrdinů románu se redukuje na sekvence hesel, frází, jejichž funkcí je pouze přesvědčit druhého k nějakému jednání. Tato jazyková chudoba téměř znemožňuje pochopit situaci druhých i své vlastní.

Nejvýznamnějším románem tohoto proudu, hlavně z hlediska literárního ztvárnění, jsou Nemajetní (česky 2016, přeložil Robert Svoboda) od Szilárda Borbélye. Je to autobiografický román, ve kterém chudoba neznamená jenom materiální bídu, ale stejně jako u Kisse se promítá do jazyka hrdinů. V románu se opakuje obrat „Vesnice mlčí“ a toto mlčení je symbolické, hrdinové románu nemají slova ani pro svou vlastní identitu, ani pro vzájemnou komunikaci. Jednou z velkých předností románu Szilárda Borbélye je, že odhaluje nejen nedostatek materiálních věcí, ale také jakousi existenciální nouzi v duchovním smyslu.

Tento Borbélyův román nabízí silně autobiografické čtení. Další autoři, kteří mají status hvězd, jako Péter Esterházy nebo Péter Nádas, se v souvislosti se svou nemocí nebo klinickou smrtí otevřeli také autobiografickému způsobu psaní. Mám dvojí otázku: lze spatřit i v současné maďarské literatuře nějaký výrazný trend autofikce? Nádas je světově uznávaným maďarským autorem, má pořád tu schopnost obnovit svou poetiku psaní?

Nedávno nakladatelství Magvető obnovilo ediční řadu Tények és tanúk (Fakta a svědkové). Vydává v ní deníky pamětníků nebo knižní vydání rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života, což také svědčí o tom, že současná maďarská kultura zřejmě tyto vzpomínky v první osobě jednoznačně potřebuje. O rostoucí roli autobiografie svědčí i jeden z nejlepších a nejmonumentálnějších románů poslední doby, kterým jsou Nádasovy paměti Világló részletek (česky Zářivé detaily). Ty jsou také dobrým příkladem toho, co jsi řekla o Nádasově schopnosti inovovat, o jeho schopnosti tvořit přímo na hranici fikce nebo za ní a o jeho neuvěřitelné pracovní morálce. Je to obrovský dvousvazkový memoár, do kterého autor zapracoval i spoustu historické dokumentace, což vyžadovalo hodně výzkumné práce, zdroje si autor ověřoval i s pomocí historiků. Román sleduje život rodiny Nádasů od 19. století přes život Nádasových prarodičů a rodičů až po současnost. Vzpomínkovou knihu činí obzvlášť napínavou i způsob, jak se Nádas snaží vypořádat s komunistickou minulostí svých rodičů. Nádasovi rodiče byli straničtí funkcionáři, na jedné straně to byli věrní komunisté, kteří za druhé světové války, v období německé okupace, s nasazením života aktivně působili v ilegalitě, takže se stali komunisty ne kvůli výhodám, ale z přesvědčení, ale zároveň se v Kádárově režimu těšili privilegovanému postavení, vozili děti do školy autem z vily na budínském Švábském vrchu. Své postavení si užívali, ale zároveň si byli vědomi zvrácenosti systému. Považuji za velký spisovatelský i lidský úspěch, že Nádas měl odvahu postavit se sám sobě a své rodině a ambivalentní rodinný příběh dokázal vylíčit s pochopením, láskou a bez výčitek.

V současné maďarské literatuře je také dost důležitá otázka těla a možnosti jazyka vyjádřit nepříjemné tělesné pocity. Již za klasika se v této oblasti považuje Péter Esterházy se svým Deníkem se sl. Inivkou (česky 2019, přeložil Robert Svoboda), ale téma nemoci nebo stárnutí se objevuje i v jiných románech. Nejosobnější román Lászlóa Szilasiho má název Luther kutyái (česky Lutherovi psi). Tento román vypráví o jeho nemoci, o tom, jak se dá přežít nádor na mozku. Nedávno vyšel román Teri Szűcs Visszatért hozzám az emlékezet (česky Paměť se ke mně vrátila), který je příběhem o demenci její matky a o tom, co s matčinou demencí dokáže udělat rodina. V těchto románech je velmi zřetelné, že spisovatelé, kteří se touto problematikou zabývají, se dokáží vypořádat s tělesnými příznaky, jež jsou většinou zahanbující, s chátráním a zranitelností těla.

I v současné maďarské literatuře je čím dál víc autorek. Přináší to i jiný způsob, techniku psaní? Zužují se třeba i prostory románů?

I v odborné literatuře se objevuje stále více studií o rostoucí roli žen-autorek v maďarské literatuře. Ženy nejen píší ve větším počtu, ale dostává se jim i stále většího uznání v podobě literárních cen. Můžeme mluvit o zlepšujícím se postavení literatury psané ženami, alespoň pokud jde o alternativní literární fóra. Učební osnovy nastavené státními institucemi však jdou opačným směrem, zůstaly v nich jenom tři autorky: Sapfó, Agatha Christie a Magda Szabó.

Samozřejmě, že s pojmy „ženská literatura“ nebo „literatura psaná ženami“ se autorky samotné neztotožňují. V jejich stylu psaní nevidím rozdíly oproti mužským autorům, jejich přínos je rozhodně v otevírání nových témat v literatuře: podmínky existence ženy, její vztah k vlastnímu tělu a tělesnosti, postavení ženy v rodině, ve společnosti, nezřídka i zkušenosti společenské marginalizace. Je velmi důležité, že se v těchto románech řeší i otázka zranitelnosti žen. Tady je třeba uvést romány Évy Péterfy-Novák, ne nutně kvůli jejich estetickým kvalitám, ale proto, že se Péterfy-Novák jako jedna z prvních odvážila mluvit o problému, který v maďarské společnosti existuje i dodnes, oficiální politika však o něm mlčí: o domácím násilí a sexuálním násilí páchaném na dětech. Téma zranitelnosti žen a ženského těla je výrazné i v próze Krisztiny Tóth, v dílech Pixel, Čárový kód (česky 2011) nebo Akvárium (česky 2014, oba tituly přeložil Jiří Zeman). Romány Veroniky Czapády Anya kacag (česky Matka se směje) a Megszámolt babák (česky Spočítané panenky) se zabývají vztahem dcery k matce. Ráda bych se také v této souvislosti zmínila o románu Very Bendlové Majdnem negyven (česky Téměř čtyřicet), který vyšel v roce 2012 a který v maďarské literatuře poprvé tematizuje život osamělého rodiče. Objevují se i témata jako potíže s otěhotněním, román Zárvatermők kertje (česky Zahrada tajnosnubných) Ágnes Cser Kovács tematizuje nesnáze spojené s vícenásobnou účastí v programu umělého oplodnění. Dílo, ve kterém je prostorový rámec románu opravdu zúžený, představuje druhý román autorky Réky Mán-Várhegyi Vázlat valami máshoz (česky Skica k něčemu jinému), jehož děj se odehrává v období covidu, a právě to je důvodem pro tuto prostorovou úzkost. Čtyři hrdinky románu ventilují ve svých domovech svůj osud, líčí, jak se nedokázaly realizovat, jak žijí ve falešném životě, ve kterém navenek vystupují jako chladné a emancipované influencerky, stále však tradičně pečují o svou rodinu, jejíž finanční blahobyt je zcela závislý na manželích.

Samozřejmě nelze vyjmenovat všechny autorky, ale myslím si, že bychom každopádně měly uvést i dílo Ediny Szvoren. Tu jsi z řady právě uvedených autorek vynechala úmyslně?

Je dobře, že ji zmiňuješ, ale opravdu jsem ji nevynechala náhodou. Je to samozřejmě ženská autorka, ale nepíše o ženských tématech. Myslím, že je to jedna z nejlepších povídkářek maďarské literatury, rozhodně patří do první pětky. Používá velmi zvláštní, groteskní humor a má dobrý smysl pro poukazování na drobné absurdity společnosti a naší existence v intimním rodinném prostředí. V jejích novelách se ocitneme tak trochu v kafkovském světě, nahlížíme do malých prostor, do jednoho bytu nebo pokoje, kde se setkáváme se světem převráceným naruby.

Teď mě napadá, že člověk může mít ze současných maďarských literárních trendů dojem, jako by existovala jedna obrovská pomyslná mapa společenských problémů, na které by každé bílé místo dříve či později pokryl nějaký román. Tyto romány však obvykle plní nějakou společenskou nebo morální funkci. Samozřejmě to, že někdo jako první napíše o problému, o kterém se dosud nemluvilo, neznamená hned i estetickou kvalitu. Jedním z největších problémů současné literární kritiky je právě to, jak sladit etiku a estetiku.

Dotkly jsme se v souvislosti s aktuálními směry v současné maďarské próze velice obtížných a smutných témat. Mohla bys jmenovat některé lehčí žánry, které mají dnes čtenáři v oblibě?

Určitě! V současné maďarské kultuře se těší velké oblibě literární kuchařky. Existuje několik spisovatelů, kteří se nadšeně věnují vaření a psaní vlastních receptů. Jedním z nejoblíbenějších je György Dragomán; ten píše literárním jazykem recepty, v nichž je věnována pozornost nejen přípravě jídla, ale také úvahám o rodině a kulturním reflexím. Dalším velmi populárním autorem je András Cserna-Szabó, jemuž nedávno vyšla kniha 77 magyar pacal (česky 77 maďarských receptů z dršťek). Společně s Benedekem Daridou napsali velmi úspěšnou kuchařku Jaj a legyőzötteknek, avagy süssünk-főzzünk másnaposan (česky Běda poraženým aneb Pečme-vařme s kocovinou), která, jak titul prozrazuje, obsahuje recepty proti kocovině. Před několika lety vydala Júlia Kinga Király knihu Az újrakezdés receptjei (česky Recepty nového začátku), v níž shromáždila recepty lidí přeživších holokaust v Sedmihradsku a čerpala také ze své dokumentační práce a rozhovorů s nimi. V roce 2022 vyšla maďarsky i historicky první tištěná kuchařka, Renesanční recepty Bartoloměje Platiny, kterou z latiny přeložil Benedek Darida.

Zdá se, jako by mezinárodní úspěch kriminálního románu Vilmose Kondora z roku 2008 s názvem Budapest noir nastartoval motor současných maďarských detektivek. Není to samozřejmý vývoj, protože po změně režimu byla maďarsky psaná detektivní literatura spíše opomíjena. Z představitelů tohoto žánru je třeba uvést Lászlóa Csabaiho, jehož stálým detektivem je Szindbád a jeho příběhy se prolínají celým dvacátým stoletím. I v této oblasti literatury se prosazuje stále více ženských hlasů: Éva Cserháti, Katalin Baráth nebo Ágnes Mészöly. Také pro tento žánr je typické, že se věnuje maďarským společenským problémům. Například thriller Andráse Lászlóa A vörös korona (česky Červená koruna) se odehrává na malém městě, které je zasaženo prakticky všemi bolestmi maďarské společnosti, objevují se tady téměř všechny problémy typické pro maďarský veřejný život, jako je zneužívání politické moci, různé panamy, podvody a dalo by se ještě pokračovat.