Chtě nechtě tak musím konstatovat, že Pitínský svou knihu zakončil poselstvím půvabným, avšak hodně zašifrovaným. Natolik, že jeho skrytý význam asi zůstane pro čtenáře nerozluštitelným tajemstvím. Je to ovšem součástí autorovy poetiky, která vyrůstá z přesvědčení, že i nedoslovené může inspirovat.
V obecném kulturní povědomí J. A. Pitínskému (1955) náleží role režiséra. Tedy člověka, jehož povinností je navést řadu lidí k tomu, aby přijali jeho náhled na svět kolem nás, a byli tak ochotni dát na jevišti dohromady něco, co bude schopné přihlížející diváky oslovit jako divadlo a umělecká výpověď. V souvislosti s tím se Pitínský stal i dramatikem. Tedy autorem textů pojatých tak, aby ono potenciální jevištní dění inspirovaly neboli motivovaly a předurčily herci předveditelnou slovní a fyzickou akci. Pojmenovaly kauzalitu i nahodilost lidského konání a tápání, provázanost individuálních osudů s obecnější zprávou o úskalích našeho bytí.
… potvrzuje, že Pitínského potřeba pojmenovávat svět má i svou druhou polohu, vyrůstající z ambice prezentovat se jako „ryzí“ spisovatel. Být autorem textů prozaických, balancujících na pomezí mezi epikou a lyrikou: mezi vyprávěním příběhů či dějů a nutkáním vyjádřit emoce a pocity vyvolávané jeho vlastním, osobitým prožíváním reality.
Komponovaný soubor krátkých povídek tak Pitínského představuje jako tvůrce, kterého těší, když může zakoušet, nakolik je žitá přítomnost „hratelná“ slovy, tedy nakolik má řeč a jazyk schopnost zachycovat unikátnost různorodých a zdánlivě samozřejmých situací. A také nakolik lze tuto „hratelnost a hravost“ psaní sdílet se čtenářem. Respektive s člověkem ochotným a připraveným slovy inscenované myšlenkové sebevyslovování přijmout jako čtenářskou výzvu. A nadto také dostatečně sečtělým – natolik, aby jej oslovoval rovněž autorův zjevný, skrývaný i podvědomý dialog s literární tradicí a literaturou jako specifickým způsobem myšlenkového vyjadřování i poznávání.
Pitínského vztah k literatuře je ostatně v knize vyjádřen nejen povídkami explikujícími okouzlení krásou přečtené knihy či návštěvou antikvariátu („Syn vrchního“; „Konkurenti“ s podtitulem „Dvojí snění“), ale také častým využívání inter- a metatextuálních odkazů, jež jednotlivé výpovědi vztahují k jiným textům a literárním dílům.
… má blízko i k filmu. Nikoliv ovšem k tomu, který dnes okupuje plátna a obrazovky, ale k tomu, který kdysi, v letech šedesátých, okouzlil svět pod názvem nová česká vlna. S tímto pradávným uměleckým reliktem mi Pitínského psaní spojuje jeho puzení zachytit vyšší rozměr obyčejné lidskosti, a to skromně stylizovaným způsobem, který nesází na rozsáhlé a atraktivní děje, na napínavé střety a další dobře prodejné atrakce.
… ukotvení vypravěče a jeho postav v prostoru, v němž je nám teď a tady dáno žít. Ten, kdo tuší, kde se Pitínský cítí doma, nebo si to vyhledá na síti, snadno rozpozná, že většina z próz knihy je situována na jižní Moravu, odehrává se v Luhačovicích a v krajině na dohled od nich. Nicméně autorovým cílem není národopisně velebit rodný kraj, nýbrž prostřednictvím vyprávění přetavit osobní inspiraci životem v malém a jemu důvěrně známém městečku ve výpověď o něčem podstatnějším. Proto se také vyhýbá (až na jednu dílčí, uherskobrodskou výjimku) přímému pojmenování míst.
Autorův téměř archetypální přístup ke slovnímu uchopování míst, s nimiž se cítí spjat, se projevuje i v tom, že jeho psaní prostupuje napětí mezi lidmi a přírodou, konkrétně lesem. Neboť les je Pitínskému místem magické autenticity, umožňujícím člověku najít sebe samého a svou hodnověrnost. Tak, jak to naplno dokládají nejlyričtější povídky souboru („Po nemoci“, „Mezi stromy“) anebo také povídka „Kloboučníkův les“, kterou by bylo možné interpretovat i jako variaci na lesní scénu ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Autor v ní totiž dává dvojici současných mužů možnost zakoušet existenciální rozměr kouzelného lesa, v němž se jim může stát cokoli, třeba i smrt oběšením.
Lyrické okouzlení Pitínského texty však vyjadřují také tehdy, když se jejich vypravěč vydá „někam jinam“; kupříkladu když evokuje krátkou návštěvu, během níž zakoušel jedinečnost slezského městečka, aniž by měl šanci je zcela poznat („Malá geografie“).
… vypravěč k místům, která mu jsou důvěrně známá. Viz povídka „Nakreslení“, v níž muž obcházející přehradní nádrž (aby se do ní posléze „vylil v podobě staré, páchnoucí vody“) svou cestu vnímá jako pohyb prostorem umělým, jakoby jen nakresleným. A to na papíře, na papírkách, které se jen zcela výjimečně odchlípnou – a tak nám jen výjimečně umožní uvědomit si, že ta skutečná, nefalzifikovatelná realita se skrývá někde za tím zjevným.
Pitínského narativní zvláštností přitom je, že zvolený prostor často personifikuje, nechá jej ožít, aby to byl on, kdo ve vyprávění označí banalitu lidské existence. Nejzřetelněji takto postupuje povídka, jejímž titulním hrdinou je „Byt“: obydlí aktivně spoluutvářející rozpad jedné nefunkční rodiny a následné živoření toho, kdo zůstal sám.
… jsem už naznačil, že Pitínského nezajímá možnost zachycovat „velké příběhy a vypjatá dramata“, ať již by se tato měla odehrávat na úrovni politické, nebo v rovině intimních vztahů. Jeho náhled na lidské bytí má tudíž podobu drobných črt zpodobňujících všední, každodenní banálnost nevýznamných lidiček.
Přitahuje jej možnost zpodobnit faráře, sluhu Božího, který žije tak, jak umí („V sobotu“), amatérské sportovce prožívající své bezvýznamné neúspěchy („Zedník Jan Stín prohrává“; „Na hrotu“), případně člověky, co jen tak plkají či tlachají o něčem víceméně nepodstatném. Ať již majitele obchodu s domácími potřebami a prodavačku odnaproti, kteří spolu vedou odvážné kecy o sexu, aniž by směřovali k činu („Domácí potřeby“), nebo několik chlápků, kteří v hospodě plkají o naplněných a nenaplněných milostných citech („Láska v městečku“), případně o smyslu a jazyku filmového umění („Gastro Grill“ s podtitulem „Teorie filmu“).
Současně ale Pitínského něco v něm pudí k tomu, aby zachycovanou bezvýznamnost ozvláštnil. Nejnázorněji v povídce „V antice“, v níž zgroteskňuje pitoresknost nákupu v současném obchodě s potravinami tím, že několika Čecháčkům přidělí honosná řecká jména. Přítomné sociální živoření tak vztáhne k mytické době, kterou nahlížíme jako úctyhodnou kulturní tradici a časoprostor, kdy svět snad ještě měl – na rozdíl od přítomnosti – řád.
Literárně stylizovanými jmény ovšem autor své postavy ozvláštňuje vždy a rád, byť většinou méně zjevně. Nepochybně i proto, že jeho hra s motivy, příběhy a postavami sice asociuje inspiraci skutečnými bytostmi, avšak současně nechce žité dokumentovat, nýbrž posunout do fikční roviny, v níž je domyšleno a dotvořeno.
… a odsoudit, nýbrž proniknout pod povrch jevového a najít v něm to, co by je alespoň na chvíli rozzářilo. Příkladem může být vypravěčovo okouzlení situací, kdy jej na ulici kdosi přátelsky osloví a pak si ještě chvilku povídají o ničem, aby posléze šli dál a okamžitě na sebe zapomněli („Zvolání jména“). Anebo nadšení ze dvou mladých holek, které si ve vlaku povídají o něčem víceméně nepodstatném: „Pozoroval jsem je, dívaje se, jako všichni pokrytci, při tom z okna. Tu náhle jsem se začal bát, že je obě ztratím. Zdály se mně dokonalé, jako je dokonalý naplněný a ryzí život.“ („U Uherského Brodu“) Připomenout však lze i bezejmenné titulní zvíře v povídce „Pes“, jež bezcílně a bezútěšně živoří po jakémsi oploceném pozemku, a přece má v sobě něco, co pro vypravěče jako jeho pozorovatele vyprovokuje k tomu, aby chvilku uvažoval o jeho nelehkém osudu.
Ale jen do chvíle, než povídku zakončí drsným konstatováním:
A teď už na něho můžeme zapomenout.
Ukončení dané situace jejím zapomenutím je totiž Pitínského povídky příznačné. – Proč? Nápovědou nám může být vizuální stránka knihy, pracující s grafikou ve tvaru diamantů, které ale tu a tam zmutují do obrazu přesýpacích hodin. Předmět upomínající jedinečnost a vzácnost je tak transformován do symbolu pomíjivosti a konečnosti přesýpaného, tedy vyprávěného. V jednom případě je pak navíc tušený písek uvnitř těchto hodin nahrazen opět diamanty – a to tak velikými, že zjevně nejsou s to projít skrze zúžené hrdlo trychtýře a přesýpat se – přece se z vůle grafičky Kateřiny Wewiorové přesýpají.
Skutečnost, že je to i z vůle autora, napovídá povídka „Diamant“. Vykresluje váhání penzistky, uklízečky, která náhodou najde maličký diamant, těší se z něj a chtěla by jej vlastnit, leč současně není schopna přisvojit si ho natrvalo. A proto jej vrátí. Tento mikrosyžet bychom totiž s trochou nadsázky mohli vnímat i jako autostylizaci vypravěčova postoje k jevům, jež si chce svým vyprávěním přisvojit, ovšem vždy jen na chvilinku – aby je pak pokaždé, hned poté, co zachytí jejich cenu, vrátil tam, kam patří.
… povídky „Diamant“ bezprostředně poté, co se pokochá něčím vzácným, symbolizujícím prchavou neuchopitelnost nevlastnitelného, umírá. Není totiž v Pitínského knize sama. Motiv smrti jako míry všech věcí neboli jako okamžik definitivního zapomnění, kdy se i člověk vrací tam, kam patří, prostupuje celou knihou. A v jejím závěru postupně sílí, když je vyjádřen kupříkladu konfrontací sňatku milujících se lidí s tím, co člověku ze soužití s jiným zbude po letech, na konci jeho života („Svatba“), případně dokonce poetickou tematizací onoho nic, v něž se člověk dříve či později rozplyne („Prach“).
Motiv smrti ostatně spoluurčuje také poslední povídku knihy, v níž autorův vypravěč vede dialog s románem Jarmark marnosti. Přesněji s jednou z Thackerayových postav, s předčasně zemřelým dobrákem Josephem Sedleyem. S mužem, který miluje svou všednost, jídlo, pití a spánek a necítí potřebu se měnit, přesto jej skolí intriky jedné z žen. V Domácích potřebách je tato postava autorem přátelsky zvána Pepík a Pitínský jí věnuje „nemoudré a plané stránky“ své knihy. A to v naději, že se Pepíkovi
budou až do věčnosti zdát dětinské
„Thackerayho Pepík“.
Chtě nechtě tak musím konstatovat, že Pitínský svou knihu zakončil poselstvím půvabným, avšak hodně zašifrovaným. Natolik, že jeho skrytý význam asi zůstane pro čtenáře nerozluštitelným tajemstvím. Je to ovšem součástí autorovy poetiky, která vyrůstá z přesvědčení, že i nedoslovené může inspirovat.
I proto doufám, že Pitínského sbírka povídek nebude zapomenuta dřív, než si ji potenciální adresáti přečtou a někomu z nich tu dojde, že jde o soubor malých, leč pozoruhodných briliantů – a stojí za to si jej alespoň na chvíli přisvojit.
Abych nezapomněl: v Domácích potřebách nechybí ani reflexe autorovy prvotní profese. Konkrétně povídka „Letec Jang-Šuan“ vykreslující vypravěčovu výpravu do domova pro seniory, během níž od navštíveného starého režiséra slyší mimo jiné tato slova:
Zvláštní je, jakými oklikami se stane, že vaše inscenace jsou přece nakonec otiskem vašeho života, když se ho vlastně vůbec netýkají. Snad už to, jaká při zkouškách volíme slova, jak gestikulujeme, ale i to, jak dlouhé či krátké děláme přestávky, s jakými herci se vůbec chceme stýkat, jakým kostýmům dáváme přednost, kouříme-li při práci atd., snad už v tom je toho tolik našeho, že to mnohdy překryje, myslím v tom nejhlubším významu, celou hru, kterou se pokoušíme a snažíme vždy poněkud těžkopádně vyložit a vdechnout jí takříkajíc život. V podstatě se dá říct, že moje práce představovala stálý spor se světem, v němž je vše ryzí v člověku drceno a zašlapáváno pod skrytou či otevřeně zjevovanou brutalitou zlých úmyslů, ať už se jako takové vnucují, nebo jsou jejich bytostnou součástí.
s. 111
Vezměte to jako otázku: Nakolik lze tato slova vztáhnout i na vlastní Pitínského tvorbu… nejen divadelní?
Větrné mlýny
Příběhy z malého městečka od autora Jana Antonína Pitínského, vlastním jménem Zdeňka Petrželky, z roku 2024.
Román Pasáže tak čtu jako výraz autorského nutkání zeslovnit a zpříběhovat naznačené komunikační dilema. A Ajvazovo psaní mi je – jak pravil Ivo Osolsobě, byť si myslel, že to platí jen pro dramatické dílo – komunikace komunikací o komunikaci.
Hlavní úskalí přítomného románu je ovšem v tom, že v něm vztahy mezi Áčky a Béčky nejsou vnímány jako problém, nýbrž ideologicky. Neboť autorský subjekt předem ví, jak mají být věci správně, a při výběru témat a při formulaci svých myšlenek a soudů tak nemá potřebu používanou realitu poznávat, zkoumat, analyzovat, zvažovat. Za důležitější považuje potvrzovat si předem dané téze na náležitě vybraných příkladech.
Název románu je pak skrytým poselstvím Čechům. Neboť ta kniha by klidně mohla mít na obálce napsáno Ukrajinka, případně Ukrajina. Jestliže je tam ale slovo Evropanka, pak zjevně proto, abychom si uvědomili, že i území, z něhož autorova výpověď vyrůstá a o němž hovoří, je Evropa. Byť trochu jiná než ta vaše, čti naše.
Ke kompozici představované prozaické minisérie ovšem patří i to, že navzdory vší životní skepsi, která ji prostupuje, v poslední povídce, na posledních stránkách knihy, Bohatá nečekaně, avšak logicky, nabídne celkem přijatelný happy end. Předloží čtenáři naději, že by to v těch vztazích mezi námi nemuselo být zas tak zlé…
Důvodem mých obav je ovšem také již naznačený fakt, že „trendy“ tendence napravovat zkažený svět prostřednictvím nových forem tabuizace má i svůj mnohem obecnější rozměr kulturní, politický, sociální. Snaha vnést do světa správný pořádek tím, že omezíme vše, co by se mohlo nás či těch druhých dotknout, a nastavíme tak nová tabu, nemíří totiž jen proti nevhodnému humoru, ale i mnoha jiným součástem našeho života.