Jak přítomná kniha zapůsobí na čtenáře, který Michala Ajvaze dosud nikdy nečetl, nedokážu odhadnout. Nicméně mne – literáta, který spisovatelovu tvorbu pravidelně sleduje – text románu Pasáže vůbec nepřekvapil, a přece příjemně překvapil.

Proč…

… nepřekvapil? Inu proto, že jeho autor je v něm opět sám sebou: jedinečným tvůrcem, který ovšem umí osobitě pracovat s určitou nadosobní poetikou a jako takový je téměř vzorovým příkladem spisovatele, na kterého lze nalepit cedulku „postmoderní“. Pasáže jsou totiž dalším z Ajvazových pokusů konat psaním. Zakoušením antiiluzivního rozměru iluzivních literárních forem hledat hranici mezi nicotou a podstatou individuálního lidského bytí… Neboť těkající nejistota toho, čemu se říká svět, nám o mnoho víc nenabízí.

Název Pasáže přitom zjevně odkazuje k motivu labyrintu: mytologického prostoru utvářeného spletí roztodivných chodeb, které se vzájemně propojují, proplétají a prostupují. Stejně jako ve většině svých próz totiž Ajvaz tematizuje nejen možnost prožívat mnohost myšlenkových cest, které psaní nabízí, ale také uvažovat o tom, zda je schopen, zda jsme schopni pochopit skrytou kauzalitu tohoto svého bloudění – a případně také zvažovat, kudy z něho ven. Je-li vůbec kam…

A protože Ajvazův románový labyrint je utvářen písmem fixovanými slovy, titul Pasáže pojmenovává také jeho důraz na svébytnost jednotlivých textových částí, z nichž je celek jeho výpovědi kaleidoskopicky složen a zkomponován. Jednotlivé pasáže jeho textu přitom mají charakter svébytných, a přece vzájemně provázaných příběhů – prezentovaných pro Ajvaze příznačnou narativní technikou „koule v kouli, jež je v kouli“. Tedy technikou mnohonásobného vypravování o vypravování, čemuž odpovídá i kaskádovitá přehršel vypravěčů do sebe vkloubených vypravěčů.

Primární a „nejvyšší“ z nich…

… je ztotožnitelný s autorem. Je jím totiž v Praze žijící český spisovatel, kterému se při návštěvě Lipska, kde vystupuje na knižním veletrhu, z autorovy vůle dostane možnosti spatřit vizuálně zvláštní, až teatrální situaci: dva bizarní muže, co si v jedné z mnoha místních pasáží mezi sebou – bůhvíproč – vymění dvě zcela stejné bílé skřínky. Čtenář je tak postaven před záhadu, jejíhož rozvíjení, rozvětvování, zaplétání a případně i (skoro) vyřešení si může následně spolu s Ajvazem užívat. Poznávat, jaké předměty se v těch tajemných skřínkách skrývají, a především jaké lidské příběhy, události, osudy a mentální prostory majitelům těchto předmětů asociují.

Pokud tedy na autorovu narativní hru s fikčními světy přistoupíte, vyvstanou před vámi dva na sebe navazující proudy vyprávění o něčem, co je zcela jiné, a zároveň víceméně stejné. Každý z nich je přitom pojat jako vyprávění, jež vypráví o něčem, co někdo vyprávěl, aby porozuměl vypravování vyprávějícímu o něčem vyprávěním těžko pojmenovatelném. A spolu s tím před vámi začnou postupně vyvstávat půvabné cizí kraje a města: prostory přiznaně stylizované po vzoru maleb Giorgia de Chirica, jakož i dvě galerie specificky konstruovaných, jedinečně tápajících literárních postav. Včetně třeba mluvících strojů: robota, který skládá pozoruhodné básně, a figurín schopných místo lidí iluzivně sehrávat Hofmannsthalovu divadelní hru Kdokoli. (Tedy postav ne-lidí, jež mají dlouhou literární tradici a v dnešním kontextu asociují nástup AI.) Klíčové jsou ovšem nadále především postavy lidí, zejména důležitá dvojice dívek obsluhujících v nějakém vzdáleném městě v kavárně a dvojice jejich mužských bližních. Člověků toužících, každý po svém, pochopit a vyjádřit nepochopitelné a nevyjádřitelné – alespoň pro toho jediného pravého adresáta a pro jediný okamžik…

Smyslem toho všeho…

… přitom je ponoukat autora a čtenáře k hledání skrytého významu mezilidských situací a vztahů a jimi utvářených zdánlivě samozřejmých událostí a činů. Ale také fikčních forem komunikace prostřednictvím nevyzpytatelných znaků, podivných písmen ne-písmen a nezvyklých vizuálních zpráv. A nechybí ani reflexe specifických městských a zeměpisných časoprostorů, které jsou samy sebou a zároveň prostřednictvím autorovy výpovědi dostávají i symbolicky rozměr. Snaha vytvořit celistvý příběh přitom naráží na neuchopitelnou rozporuplnost žitého, ale také na pokušení odbíhat od rozvyprávěného: vkládat do něj nové a jiné možnosti pojmenování již pojmenovaného. Převrátit logiku vykreslených dějů, byť jen v čistě spekulativní rovině hry s něčím, co je stejné, a přece jiné.

Více vám neprozradím, a to…

… především proto, že bych se musel stát nadvyprávěčem a celou knihu vám co nejdetailněji převyprávět a dovysvělit, čímž by se tato recenze rozrostla tak na 500 stran. Protože jak jinak postihnout onu spontánní a zároveň dosti velmi promyšlenou pluralitu pestrých a vzájemně usouvztažněných dějů, motivů, příběhů, postav, nápadů i slovních formulací, které se programově vzpírají redukci na zjednodušující interpretační frázi?

Ne že by se autor takovýchto frází sám nedopouštěl… činí tak často. Vždy však jen proto, aby je vzápětí, nebo třeba o nějakých tři sta stran později, převrátil, zpochybnil či nějak transmutoval. Ajvaz totiž svým textem vědomě a cíleně balancuje na hraně mezi

rodícími se a umírajícími písmeny
s. 321,

pomocí kterých tematizuje, utváří a zároveň stírá bariéry mezi podstatným a nahodilým, mezi periferií a centrem, jakož i mezi touhou stvořit alespoň na okamžik pevný tvar a vědomím, že jen to amorfní a beztvaré má v tomto světě onu kýženou sílu být výrazem živé myšlenky.

Text románu Pasáže by tak mohl opět posloužit …

… jako školní pomůcka umožňující názorně ilustrovat onen typ psaní, který klade důraz na přiznanou stvořenost literární výpovědi: tematizuje proces psaní, využívaje přitom vyprávěcí formy schopné evokovat a konfrontovat protikladnost a neuchopitelnost slov i jimi vyjadřovaných myšlenek. A také hojně sémantizují intertextuální odkazy na jiné literární, ale také výtvarné počiny; pracuje s jazykovými i obrazovými asociacemi a aluzemi. A to vše s cílem rozmýt hranici mezi uměním a přemýšlením o něm. Chcete-li: bariéru mezi filosofií, literaturou a životem.

Žák, kterému by byl přítomný román jako školní pomůcka nabídnut, by si mohl uvědomit, že próza nemusí vyrůstat jen ze snahy zaujmout čtenáře snadno konzumovatelným příběhem, prošpikovaným momentálně atraktivním ideovými tezemi, respektive ilustrujícím autorův předem jasný názor. Neboť není vůbec marné, když se necháte oslovit proudem dějů, příhod, nápadů, úvah a myšlenek, jehož smysl je dán tím, že prostřednictvím slov a jimi utvářených zrakových asociací ohledáváte to, co nelze slovy a obrazy uchopit a vyjádřit. Neboť smyslem skutečné literatury nemusí být jen přímočaré předání jednoduché zprávy, nýbrž také sám prožitek aktu komunikace mezi autorem a jeho adresátem: jako procesu čtení, myšlení, vnímání a cítění, které probíhá teď a tady a při němž se testují hranice toho, co lze a nelze vyslovit a pojmenovat, ale i toho, čemu já z vysloveného a pojmenovaného dokážu a nedokážu porozumět.

Ale zpět: čím mě tedy Pasáže…

… překvapily, když tvrdím, že v nich použitý způsob psaní je pro Ajvaze víceméně příznačný a určuje prakticky celou jeho prozaickou tvorbu? Inu tím, že jsem tentokrát při četbě Ajvazova textu vnímal harmonii mezi zvolenou narativní formou a autorovou potřebou sebevyjádření.

Abyste toto rozuměli, Ajvazovu poetiku jsem vždy uznával, nicméně při četbě jeho próz jsem měl nejednou pocit, že autor tu a tam jen tvořivě naplňuje předem dané racionální tvarové gesto. Tedy předvádí svou dovednost dát textu onen náležitě postmoderní design, co všichni právě teď žerou jako fakt dost umění, protože to přece musí být především nové, jiné a zvláštní – ovšem tak, aby to bylo náležitě trendy a in. Naproti tomu při vzniku Pasáží Ajvaz už musel počítat s tím, že jím znovu replikovaná forma se již zautomatizovala a je trochu passé. A přesto, či právě proto jeho výpověď funguje – alespoň pro mne – mnohem přesvědčivěji. Jako by potřeba efektní autoprezentace, čili koukej, jak to umím napsat, ustoupila potřebě sebevyjádření, takže se autorovi podařilo najít soulad mezi použitou formou a nutkáním spontánně se vyslovovat. Jako by nabylo převahy to, co je v textu formulováno slovy:

Slovo, které přivolala ryzí náhoda, ví o básníkových myšlenkách více než on sám…
s. 136

Klíčovou roli při mém hledání smyslu Ajvazova textu…

… přitom sehrává již zmíněná dvojice mužských postav, jejichž textem vyjádřenou žádostivost vystihnout nevystihnutelné vnímám i jako dílčí autorskou autostylizaci, respektive jako explikaci dvou protikladných perspektiv, jejichž prostřednictvím se autor snaží ono slovně neuchopitelné explikovat a konfrontovat.

První z nich, mladík jménem Angelo čili Nebeský posel, je Ajvazem provokativně prezentován jako idiot, přičemž je to ale myšleno pozitivně. Neboť jde o jedince, který od přírody nemá schopnost mít názor, a proto na rozdíl od ostatních lidí dokáže dění kolem sebe nahlížet očima nezúčastněnýma, nezatemněnýma předem daným předporozuměním. Což souvisí s obecnější Ajvazovou tendencí abstrahovat od sociálního rozměru člověčího bytí neboli zachycovat postavy v individuálních existenciálních situacích, kdy se musejí vyrovnávat s vnější i skrytou tváří světa, aniž by se mohli opřít o nějaké kolektivní interpretační vzorce, které pozorované redukují na předem zřejmou odpověď. Angelo má ambici pozorováním světa pochopit, pojmenovat, domyslet a prožít jeho Stavbu čili to, co našemu bytí dává tvar, co je pevné a stabilní, co utváří nadčasovou podstatu jevového.

Oproti tomu druhá klíčová mužská postava Ajvazova náhledu na život, nazvaná Julius a v Ajvazově myšlení reprezentující neustálou nutnost změny, má spontánní potřebu vnímat svět jako dynamicky proměnnou beztvarost, tedy jako Pás výpovědí a vjemů, který kamsi běží a jen málokdo je s to tomuto shluku signálů a značek porozumět. A když, tak jen na chvíli, protože každé sdělení přestává platit v okamžiku, kdy je někdo přijme.

Každá zpráva, kterou Angelo a Julius (ale i další postavy románu) o svém vnímání světa svým bližním podají, je přitom jen jednorázovým činem. V Ajvazově kosmu totiž každé skutečné poznání naráží na meze naší způsobilosti mezi sebou komunikovat, a tak se jeho postavami zformulovaná zpráva mnohdy vytratí jen okamžik poté, co ji někdo zasvěcený přijal. A co víc: nejednou se rozmaže a rozpije ještě dříve, než ke komunikaci vůbec dojde.

Nepochybně proto, že autor románu Pasáže takto přinejmenším podvědomě vyjadřuje tezi, že slovům a obrazům může jejich ztracenou božskou jedinečnost vrátit jen situace, kdy budou opět vzácné a nedostupné. Ajvazova próza je totiž prolezlá červem pochybností o smyslu a významu současné mezilidské komunikace a současně vyjadřuje autorovou potřebou stvořit něco, co by tuto komunikaci uvedlo do pohybu: oslovilo adresáta a podnítilo jej ke spoluprožívání napsaného.

Proto jsou také jeho texty plné…

… již připomenutých intertextuálních odkazů a asociací, které mají adresáta aktivovat, probudit jeho znalosti, nebo alespoň jej ponouknout k tomu, aby si na internetu zjistil, co autor odkazem na to či ono jméno či nějakou událost mínil.

Každý z těchto odkazů by stál za samostatnou analýzu, avšak pro mne osobně jsou v románu Pasáže asi nejdůležitější Ajvazovy připomínky Friedricha Nietzscheho: magora, co těžce prožíval poznání, že Bůh je mrtev, a přitom toužil sám se jím stát. Snažil se objevit nadčlověka, který by měl božskou sílu a pravomoc.

Bůh pro Michala Ajvaze určitě není problém; na jeho místo si však ve shodě s euroamerickou civilizací dosadil Slovo a Obraz jako svrchované formy komunikace člověka s těmi druhými, ale i se sebou samým. I Ajvaz zároveň dobře ví – možná lépe než jiní –, že tyto dvě zbožštěné veličiny jsou v dnešním světě mrtvé stejně jako Bůh, neboť už dávno ztratily svou jedinečnost a změnily se ve smetí bez valné hodnoty, jehož nabídka vysoce překračuje poptávku. Nechce si to ale přiznat, a má proto ambici stvořit Nadslovo a Nadobraz. Něco, čím by se člověk stal opět důležitým jedincem, neboť by byl schopen pojmout, vyslovit, zobrazit, uchovat něco, co překračuje všemocnou prchavost uplývajících okamžiků.

Román Pasáže tak čtu jako výraz autorského nutkání zeslovnit a zpříběhovat naznačené komunikační dilema. A Ajvazovo psaní mi je – jak pravil Ivo Osolsobě, byť si myslel, že to platí jen pro dramatické dílo – komunikace komunikací o komunikaci.

V souřadnicích soudobé české prozaické produkce pak přítomný román čtu jako projev potřeby proniknout pod povrch jsoucího. Nenabízet čtenářům jednoduše konzumovatelné odpovědi, nýbrž předložit jim zajímavou škálu obtížně řešitelných otázek.

A to mě nejen baví, ale i ponouká.