Vypravěč přijíždí na literární festival do Lipska, kde se stane v místní pasáži svědkem zvláštní scény: dva muži si před jeho zraky vyměnili podivuhodné skříňky. Když na ně narazí v kavárně, požádá je, aby mu celou událost objasnili. Oba souhlasí a vyprávějí mu příběhy svých skříněk. Příběhy však vytvářejí podivnou změť a spleť, vznikají z odboček a z odboček odboček,

kdybychom je vynechali, nebylo by z příběhů nic.

Italský historik umění Carlo spatří náhodou v novinách fotografii obrazu, za nímž se vypraví. V kavárně poznává Francescu, jež čte prázdné papíry. Ta mu vypráví svůj příběh, který vede k Angelovi; Angelovi se vynořují obrazy v rámu okna, v jednom z nich si čte báseň; báseň je součástí románu odehrávajícího se v třicátých letech v Hollywoodu. Hrdina románu je novinář a ocitá se v rezidenci slavné herečky; zde, uvězněn na soše Henryho Moora, vymýšlí svůj příběh. Je přiveden ke stolu a svůj román vypráví společnosti. Jde o sci-fi z budoucnosti, jejíž hrdinka Ela najde obálku s básní a hledá autorku, ukáže se se však, že text napsal robot. Hrdinkou jeho epické básně je Valerie, která plní jakousi misi v ohrožené zemi. Hosté večírku nabízejí svoje varianty konce příběhu. (Odtud i název recenze.) Robot také vypráví Ele svůj příběh. V jednom z příběhů je robot svržen do vody, z níž se posléze ozývají útržky básní, které si lidé zapisují, někdy jen izolovaná slova na prázdných stránkách. Angelo prozkoumává Stavbu, kterou vytvářejí knihy na obrazu, a promýšlí její metafyziku a zákony. Vypráví o tom Francesce, která od něj žádá zprávu o Stavbě; Angelo ji nakonec sepíše, při povodni Benátek se papíry rozmočí a zůstanou jen listy se skvrnami od inkoustu. Francesca dostává cukřenky s postavami, které namalovala na obraz – jedna z nich se stane schránkou na papíry.

Carlo poznává Angela na výstavě Francesciných obrazů a na její popud si od něj vezme skříňku s papíry. V Lipsku si ji vymění za stejnou skříňku rakouského literárního historika Maxe, v jehož schránce jsou korále. Max objevil v klagenfurtské kavárně chromatograf patentovaný Robertem Musilem. Seznámí se s kavárnicí Rachel a ta mu vypráví o sobě a svém bratru Juliovi. Navštíví spolu divadelní představení, obsahující několik metarovin. Jeho režisérka mu vypráví o svém příběhu iniciovaném otcovými básněmi. Rachel nakonec dá Maxovi skříňku s korálky, jež mají pro ni specifický význam, jsou v ní „ukryté všechny obrazy, co jich je v celém vesmíru“. Max a Carlo si tedy nakonec (vlastně i na začátku) vymění nazpět svoje schránky i svoje příběhy a příběhy na ně vázané a z nich vycházející. (Převyprávěl jsem to ovšem asi nepřesně a ve velké zkratce.)

Vyprávění probíhají vesměs v kavárnách, kavárenský stolek je pro Ajvazovy postavy podstatně přirozenějším prostředím než třeba okolí táborového ohně nebo selská jizba při draní peří. Vypije se tu mnoho kávy a občas i nějaké víno („a když se láhev vyprázdnila, objevila se hned další“). Vytříbené estétství a kultivovaný hédonismus tu sedí v pohodlném i vkusném křesle ruku v ruce; vypravěči jsou hypersenzitivní, spočívající přes plodný neklid v blaženosti smyslů i intelektu, prožívají děje, nikoli dějiny. Od ničeho se neušpiní, „lepkavý hnus bytí“ se tu vyskytuje jen jako součást fantaskní imaginace. Jejich země je trochu jiná planeta, paralelní či alternativní k té skutečné. Díky svým příběhům k sobě nacházejí cestu, nikoli snad s erotickým vrcholem, ale naplněnou hlubokým souzněním, vědomím spolubytí a společného údělu.

Ve středu spočívá vyprávění a způsoby, jak se nám vyjevuje příběh, jak se rodí a zmocňuje existence. Něco v postavách žadoní o to, aby mohlo vyprávět, aby se vydala na pochod „tekutá směs slov, obrazů, pocitů, tušení a slovů“. Odkud ale příběhy přicházejí a kdo je jejich pravý tvůrce? Vyprávíme my sami, nebo jsme vyprávěni? A jak si předáváme nekonečnou štafetu, pochodeň příběhů, která nesmí vyhasnout?

Dílo, které vymýšlí – anebo spíše které odkudsi (z nebe nad oceánem?) přichází a používá jeho mozek k tomu, aby se zrodilo,

uvažuje jeden z vypravěčů. Linie příběhů tvoří „proudy, tryskající ze společného podzemního pramene“. Angelovi vytane obraz Stavby, kde zaniká rozdíl mezi představovaným a viděným, mezi metaforou a vjemem, mezi metodou a příběhem, mezi myšlenkou a halucinací. V jejích chodbách se setkávají příběhy napsané i nenapsané, zrcadlí se v sobě, je zde zóna přechodů, nikoli však hranice.

Není tedy zřejmé, zda i on není jen postava v příběhu – a tou se skutečně v Ajvazově knize stává. Snad jí byl i předtím. To platí i pro nás, kteří jeho knihu čteme. Stavba a její chodby se týkají také

veškerého dění v čase, všech proměn látky, každého zrodu a zániku tvarů,

na straně této i na straně druhé, vládne zde pohyb, volnost, nekonečné proudění, vlnění a víření, světelnost a barevnost. Svědek vidí, že „proudy proměn se nejenom splétaly, ale také protínaly, křížily, srůstaly a zase rozpadaly“.

Z toho vyplývá i nevyhnutelná nutnost „nedívat se na dílo zvnějšku, vstoupit do něho, prodírat se jeho spletí, nacházet v něm nezřetelné stezky a tajná rodící se, zanikající a ještě po svém zániku působící centra“. Všechno se ale zase vsakuje tam, odkud to vyšlo – do prázdna, v kterém je však obsaženo všechno. To nás nemůže připravit o „slast z nazírání zářícího prázdna stránek, slast, která nebyla něčím zcela odlišným od prožitku četby – není pohled na prázdno mezi písmeny součástí čtení?“ (Můžeme podotknout, že je to tak nejen fenomenologicky, ale dokonce i neurofyziologicky – „čtení“ se uskutečňuje v průběhu skoků zraku mezi jednotlivými znakovými segmenty textu). Slova jsou tu „služebníky obrazů“, jejich významy „nasbírané a proměněné obrazy“. Záměr představuje masku, jež se za myšlenku vydává; myšlenka se probouzí, pokud je zavolaná významem. Věc lze spatřit, když ji napíšeme.

Nevyhneme se floskuli, že výstavba a kompozice díla jsou „neuvěřitelně rafinované“; a to vskutku jsou, například se tu vyskytuje Vittoria,

herečka, která hrála Spalanzaniho automat představující Felicii von Sternzeichen hrající Hofmannsthalovu Vittorii

(a může nás napadnout, zda jsme skutečně živí, nebo jsme také jen jakési automaty.) Jako v předchozích ajvazovkách tu značnou roli hrají podivné přístroje a umělost, nerozlučitelně propojená s umností. Báseň, kterou krásně napsal robot – v tom je Ajvaz dokonale up-to-date. Klade nám tak otázku, co vlastně umělá inteligence provede s literaturou. Jakkoli se bráníme, stejně se neubráníme, protože i robotické psaní zřejmě vychází ze stejného zřídla, o kterém tolik uvažuje autor (pokud má kniha nějakého autora – pokud o tom budeme uvažovat v „autorových“ intencích, dobereme se jen totálního zmatení). Kdyby mi někdo řekl, že Pasáže napsala AI, příliš by mě to nepřekvapilo – a ke svému překvapení musím dodat, že vlastně ani nerozhořčilo. Ale co když takových Ajvazů bude schopná vyprodukovat libovolné množství? Potom se už blížíme okamžiku, kdy umění přestaneme potřebovat a budeme umět splynout s jeho vesmírnou prapodstatou, jak o tom sní Michal Ajvaz.

Poslední Ajvazův román je opět virtuózní a volá po mnohaměsíční analýze všech svých subtilností, fazet a filiací. Autor se tu dostává hlouběji než v předchozích knihách, i když ještě ne až na „společné dno vědomí všech lidských bytostí a všech zvířat, bytostí na všech planetách v kosmu, temného vědomí rostlin… vědomí kamene a vody“. Ajvazovy knihy jsou bezesporu vzrušující a znamenají velký zážitek a dobrodružství, ale jejich dílčí příběhy popravdě záhy zapomínám. Ale tentokrát určitě nezapomenu větu „Ela přes své mládí a nesmělost už byla dobrá literární teoretička“. To já při svém stáří a podobné (ne)smělosti o sobě říci přece jen nemohu.