Tokarczuková v díle potvrzuje svou stylistickou vytříbenost (…), vyniká její schopnost charakterizace postav třeba prostřednictvím nezaměnitelného způsobu kašlání nebo jejich tělesného pachu. (…) Dílo obsahuje řadu vrstev, vyžadujících pozorné a opakované čtení. Román, který by ještě nedávno sotva mohl vzniknout, ovšem vyznívá příliš jednoznačně, chybí mu skutečná polemičnost, zachycuje v řadě aspektů jen díl skutečnosti, úzké rozpětí omezenosti a stereotypu.
Náš vnitřní chaos a zmatek tvoří naše největší bohatství,
říká Olga Tokarczuková (1962) v knize esejů Vnímavý vypravěč; jiný svět nemůžeme pochopit, ale pravá skutečnost se odehrává právě tam. Její poslední román Empusion odráží autorčiny teze a postoje přesvědčivým způsobem.
Spisovatelka přeplnila svoje dílo kulturními aluzemi a filiacemi – spektakulární je hned vztah ke slavnému románu Thomase Manna Kouzelný vrch (1924, česky 1930, Čarovná hora, 2016), který můžeme chápat jako inspiraci, poklonu, repliku i polemiku. Odkazů zvláště ke středoevropské literatuře tu však lze rozpoznat mnohem více.
Tokarczuková umístila děj knihy do roku 1913, na rozhraní dvou dějinných epoch, kdy se nachyluje konec starého dobrého světa, jenž se pak už nikdy nevrátí. V rolích hrdinů vystupuje
několik nemocných mužů, kteří chtěli věřit, že mají před sebou ještě mnoho života,
tuberkulóza však příznačně narušila jejich vitalitu a vystavila je nejvyššímu ohrožení, jemuž už brzy bude čelit celá západní civilizace. Setkávají se v sanatoriu ve slezské vsi (autorka posílila autenticitu textu několika dokumentárními fotografiemi) a úpadek Západu je jedním z jejich diskusních témat. Vyjevuje se, že multietnická a ideově pestrá střední Evropa je protkaná předsudky, iluzemi i nadějemi jako celý moderní svět.
Hlavní postava, polský student inženýrství Mieczysław Wojnitz, ztělesňuje kvintesenciální jinakost, danou přísně skrývanou fyziologickou sexuální anomálií, která mu posud přinesla „velké vyobcování“, citlivý, plachý, nevýrazný. Identifikuje se s Luciem z Apuleiova antického románu Proměny, touží
změnit se a stát se nerozpoznatelným, a přesto uvnitř zůstat sám sebou, tím opravdovým.
Vnitřní procesy, jež v něm probíhají, nedokáže reflektovat („svět je rozmazaný, rozostřený, mihotavý, jednou takový, jindy jiný, záleží na úhlu pohledu“), je ale otevřený změně, již na začátku románu neumí pojmenovat, vůle k níž v něm však pozvolna klíčí a narůstá. Protagonista roste i duchovně. Když na konci románu hledí na mrtvé tělo kolegy pacienta,
všechno v něm hledalo útočiště v hypotetickém středu těla, kde jistě sídlí nějaká duše, která má přímý kontakt se zásvětím, s nekonečným časem, s galaxiemi a Bohem.
Hrdinův příjezd do penzionu naruší tragická událost – sebevražda ženy, jak se ukáže, manželky majitele. Důvod zůstává nezřejmý, ale její smrt odstartuje nekonečné debaty ubytovaných mužů o ženské otázce. (Kromě rozhovorů je jejich jedinou radostí, jak to v nemocničních zařízeních bývá, jídlo a pití jako výraz hedonismu potlačujícího úzkost z konce života.) V jejich názorech autorka parafrázuje misogynní výroky celé řady slavných osobností od sv. Augustina až po Jacka Kerouaca (jen z citátů dobových myslitelů, od Jamese Stuarta Milla po T. G. Masaryka, by se dala však sestavit i řada právě opačná).
Dobová klišé a averze v duchu mužského šovinismu se tu představují v celé šířce – ženy jsou iracionální, nemají hloubku, ospravedlňuje je pouze mateřství, ženské tělo patří celému lidstvu, matky navozují v synech zženštilost (hrdinův lékař navíc operuje s přístupem psychoanalýzy a ukazuje tak její dvojakou roli, kdy některé předpojatosti a mýty ještě posilovala).
Jde vlastně o jakési rituální vymítání ženského světa, jenž představuje jen komplement světa mužského, jedině platného, tvůrčího a silného („Být mužem znamená naučit se ignorovat to, co je nepříjemné. To je celé tajemství.“); není ale těžké vytušit, že přítomní muži si s ženami nevědí rady, ba že pocit nadřazenosti je maskováním strachu. Ženy jsou zde všudypřítomné in absentia – žádná z nich v románu nepromluví, zobrazují se jako stíny, loutky, vzpomínky na matku. Ale ženský živel je tu, burácí v pozadí, mocný a velkolepý, démonické ženy – empúsy schopné metamorfózy určují běh věcí jako skutečné hybatelky osudu nevědoucích.
V jednom z vyprávění se ozřejmuje dobové drama lokálního čarodějnického procesu ze sedmnáctého století, kdy ohrožené ženy prchaly do hor a „většina uprchlic se prý už nikdy nevrátila“. Tady se rozvíjí další rozměr autorčina románu, apoteóza prasíly, jež tu mluví v první osobě plurálu za nespoutanou divokost přírody a všeho, co je spojeno s ženským rodem, té životodárné, ponorné řeky a magické tvořivosti.
K tomu se váže i „hororová“ rovina prózy, v níž jde o jakési každoroční obětování („Obětování je koneckonců vyjádření vlastní moci a nadvlády nad světem.“) jednoho z členů pacientské komunity, který bývá roztrhán v lese. Les je místem tajemných dějů, jeho složky jsou živé a předávají si informace, hrdina v něm vidí chrám, uhlíři v něm stavějí podivné ženské modly panen vyrobených „ze všeho, co bylo v lese po ruce, z kamení a mechu, větví, kůry, hub, listí, jílovité půdy“.
Mietek sám obětování unikne a zachrání si život (jako vyléčený z nemoci hned dvakrát). Ale co s životem dál? Hrdina v sobě uvolní energii pro rozhodnutí a zvolí radikální transformaci, finální metamorfózu – obleče se do ženských šatů a přijímá novou podobu, v níž bude existovat jako žena. Ono vnitřní v něm přijímá takový vnějšek, v němž se cítí dobře. Chápe to jako otevření velkolepých, téměř transcendentálních možností:
Cítil se být mnohý, vícenásobný, víceúrovňový, složitý a komplikovaný jako korálový útes, jako podhoubí, jehož veškeré skutečné bytí se nachází pod zemí.
Vlastně se svým přechodem hranice postaví znicotnění, do něhož by ho poslala pasivita, neboť
nicota je vytvořena z našich projekcí, obav, dychtivě se živí naším strachem.
Tokarczuková v díle potvrzuje svou stylistickou vytříbenost („člověk existuje jen v jazyce… právě jazyk nás dělá tím, kým jsme“), vyniká její schopnost charakterizace postav třeba prostřednictvím nezaměnitelného způsobu kašlání nebo jejich tělesného pachu. Uznání si zaslouží i rafinovaná výstavba textu s řadou nenápadně důležitých míst, jejichž význam se osvětlí až později či v závěru. Dílo obsahuje řadu vrstev, vyžadujících pozorné a opakované čtení. Román, který by ještě nedávno sotva mohl vzniknout, ovšem vyznívá příliš jednoznačně, chybí mu skutečná polemičnost, zachycuje v řadě aspektů jen díl skutečnosti, úzké rozpětí omezenosti a stereotypu. Hrdina postrádá naléhavost a jeho skok do jasu proměny sledujeme v utlumených barvách. Autorka je však původní profesí terapeutka – a terapie nechce fascinovat, ale pomáhat.
I když podle mě parametry velkého románu dílo nemá, neznamená to, že je Empusion zapomenutelná kniha. Ostatně i hlas přízraků v ženském rodu je nepřeslechnutelný: „A my? My jsme tady navěky.“
Host
Září roku 1913, lázně Görbersdorf. Právě do této horské ozdravovny přijíždí Mieczysław Wojnicz, student ze Lvova, v naději, že novátorské metody a křišťálově čistý vzduch zastaví průběh jeho nemoci, nebo ji dokonce úplně vyléčí. Avšak diagnóza nedává prostor iluzím — jeho plíce napadly smrtící Kochovy bacily. Tuberkulóza. V penzionu pro pány, kde je ubytován, se postupně seznamuje s ostatními pacienty. Nemocní muži z Vídně, Královce, Breslau a Berlína neúnavně diskutují nad skleničkou Schwärmerei o nejdůležitějších světových problémech. Stojí Evropa na prahu války? Monarchie, nebo demokracie? Existují démoni? Lze poznat, zda text napsal muž, nebo žena? Ovšem nejen tyto otázky zaměstnávají mysl obyvatel penzionu. K Wojniczovi se dostávají děsivá vyprávění o událostech, které se odehrály v horách v okolí sanatoria. A ačkoliv je zaneprázdněn skrýváním pravdy o sobě samém, tyto záhadné a hrůzné příběhy ho čím dál víc fascinují. Netuší však, že už si jej temné síly vzaly na mušku.
Poznávacím znakem stylu Boženy Správcové se stala jistá potměšilost, která ztuhla v artefakt.
Ačkoli některé autorčiny příběhy a dozajista též jakési prozaiččiny situace se odehrávají dokonce i v nedávné současnosti, obecně vzato jsou leckteré tyto na delší časové škále se dějící lidské historie a výjevy, které je nasvěcují, bytostně zakotveny v minulosti. Je to pochopitelné a oprávněné, každý příběh má svůj počátek, svůj vývoj. Pokud posléze dospívá k určitému syžetovému vyústění nebo divadelnickou praxí ovlivněné finální scéně, zpravidla se stává do značné míry specifickým reliktem zvláště onoho minulého, uplývajícího, stále vzdálenějšího a kolikrát téměř neznatelně se vytrácejícího času.
Předkládané povídky zřetelně odkazují k životním zkušenostem, věku a pohlaví autorky. Nechtějí šokovat ani nepřinášejí složité sondy do lidské psychiky, osobních i dobových traumat se dotýkají opatrně, bez tlačení na pilu a ždímání emocí – a to je více než sympatické.
Přese všechny výhrady, které zde zazněly (věřím, že čtenářstvo pozná, které z nich jsou myšleny vážně a které s nadsázkou), jsem přesvědčená, že Kamil Bouška představuje výjimečný hlas současné české poezie. Dokazuje, že „intimní“ a „angažované“ nemusí být v rozporu; že angažované nemusí znamenat didaktické, prvoplánové, apelativní; že intimní nemusí znamenat sebestředné nebo trapné.