Přemýšlejíce o tom, jakou kritickou nebo případně i nekritickou interpretaci nové, již čtvrté (počítáme-li i svazek fejetonů) prozaické knížky Aleny Zemančíkové zvolit a jaké interpretace se raději vystříhat coby pravděpodobně nejméně patřičné, spíše bezmyšlenkově můžeme nahlédnout kvůli ověření dat a údajů na Wikipedii. Překvapení nás nemine a není to překvapení nejpříjemnější: dotyčná autorka si tady o sobě přečte celou plejádu pestrých přídomků, doví se, že je dramaturgyní, kritičkou, literární redaktorkou, dramatičkou, publicistkou, lektorkou a taktéž porotkyní. Co by za to jiný dal a jiná dala, cosi směrodatného však ze snaživého výčtu vypadlo a je to ošklivá absence čili výpustka, kvůli níž wikipedisté zaslouží pořádně vytahat za bohorovné wikipedistické boltce. Ledabyle jim ušlo, že jde také o prozaičku, byť všechny její dosavadní beletristické tituly jsou v hesle pečlivě uvedeny. Ačkoli kdoví, třeba celé roky žijí v povznášejícím přesvědčení, že ani jednu z autorčiných knih nesepsala „nějaká“ spisovatelka, nýbrž namátkou „jakási“ literární redaktorka nebo dejme tomu lektorka či porotkyně. Ano-li, potom dále od Wikipedie, dále!
Je pravdou pravdoucí, že Zemančíková je pravděpodobně opravdu vícedomá, jenže přinejmenším, a především dvojdomá tvůrčí bytost. Na jedné straně (zase vzýváme Wikipedii!) se o ní píše jako o „významné osobnosti české amatérské divadelní scény“, na straně druhé se z nepochopitelných důvodů úplně pomíjejí její prozaické výtvory, jimž se takto zamlčovaná literátka věnuje už přibližně třiatřicet roků. Prozatím však pouze rekapitulujme s důrazem na určitou žánrovou nesouměřitelnost dosavadních autorčiných knižních titulů: debutovala prozaickou sbírkou Bez otce (shrnující povídky z období 1991–2007, vydáno 2008) a osm roků nato přišlo na svět svébytně koncipované vyprávění Příběh v řeči nepřímé (tematicky vzato pojednávající o západočeském venkově v padesátých letech minulého věku). Mezitím vznikl ještě soubor fejetonů (nebo bychom měli mluvit o svazečku fejetonisticky temperovaných povídek?) s názvem Značkování (2012). Nyní je zde, opět vydaná nebo dokončená až po několikaleté uvážlivé prodlevě, další beletristická publikace Aleny Zemančíkové, což dozajista není na přiznanou „porotkyni“ nikterak málo.
Co však „nějaká“ nebo i „jakási“ nejnovější knižní práce autorčina s názvem Nějaké ženy a jacísi muži nabízí a představuje? Pokusíme-li se o přesnější žánrové určení nebo pojmenování, ať děláme co děláme, stěží najdeme výstižnější genologické označení než to, které je v podtitulu knihy: skutečně kráčí o „příběhy a situace“. O román nejde, navíc povězme v pomyslné závorce, že epická tkáň románového vyprávění věru není tím, co by Zemančíkovou vábilo a přitahovalo: její literární zacílení je věru jinačí, telegraficky řečeno dokonce nerománové nebo antirománové. I když možná budeme jednou nemálo překvapeni a daný úsudek bude vyvrácen z kořenů, zatím ale případným epičtějším ambicím pisatelčiným nic nenaznačuje. Tíhne totiž k víceméně uzavřenému líčení určitého životního stanoviska, konkrétního člověčího osudu, nevyzpytatelného lidského dilematu a traumatu, přičemž jednotlivé „situace“ poskládává do různotvarého pásma, zrcadlícího svět, v němž jsme žili a zčásti ještě v nynějších desetiletích žijeme. Praví-li však filosof, že být realistou znamená věřit v zázrak harmonie, potom je spisovatelka spíše postrealistická: na zázraky u ní nedochází ani na počkání.
Vážíme-li však na estetických vahách, nakolik oslovující jsou v této knize „příběhy“ a nakolik čtenáře víc zaujmou „situace“, zdá se, že Zemančíková je v dominantní míře vypravěčkou příběhů, třebaže i v daném svazku prezentuje historie pečlivě pospojované s takovou či onakou psychologickou nebo společenskou situací. Pokud se však autorka soustředí na rozličné a rozmanité stavy věcí, nelze říci, že by se tápavě utápěla v nějaké neosobní drobnokresbě, zpravidla však tyto situační výjevy postrádají větší závažnost a citelně v nich postrádáme právě cosi jako příběh. Kupříkladu hned v úvodním líčení se předkládají životní postoje tří žen v nestejnorodém postavení, pouze se však situačně načrtávají a vyznívají spíše jako momentka sui generis, všehovšudy toliko jako skica „nějakých žen“ v dané životní etapě. Naopak všude tam, kde se Alena Zemančíková koncizně zaměří na „příběh“ o sobě a rozvíjí ho jednou postupně, podruhé směřujíc k výmluvné zkratce, záhy nabývají její záznamy životních poutí na nadčasové důsažnosti a nejednou se stávají i neopakovatelným svědectvím. Poutavé a přitažlivé jsou například její sondy (vesměs těžící z konkrétního příběhu) do česko-polské kulturní (ne)sounáležitosti.
Nakladatelství Větrné mlýny, které tuto prozaiččinu knihu textů vydalo, k velestručnému autorčině biobibliografickému medailonu připojilo tvrzení kritičky Jaroslavy Šiktancové, která „v jejím psaní“ oceňuje, že se Alena Zemančíková
nikdy neuchyluje k zjednodušujícímu hodnocení místa, doby ani děje, natož lidí.
Soud je to na první pohled průkazný, co když však neplatí univerzálně, co když není ani hodnověrný, ani věrohodný? Co když literátka občas též zjednodušuje a despekt k lidem i k době jí prokazuje medvědí službu? Dává sice najevo faktografickou suverenitu, jenže se občas též zaujatě a záměrně mýlí. Například „divně odpudivý“ název jednoho literárního časopisu vznikl úplně jinak, než jak se v knize s bohorovnou, málem všeználkovskou jistotou tvrdí. Co není v Praze a co není odkojeno pražáctvím, může být v jejím (jistěže: pisatelčině) podání dehonestováno kupříkladu jako „trochu směšná maloměstská společnost“. Autor desítek odborných knížek se hbitě scvrkne na pošetilého „kritika místního formátu“. Čtenář je potom v pokušení si myslet, zda s těmito autorskými insinuacemi nevyrukovává renomovaná porotkyně!
Ačkoli některé autorčiny příběhy a dozajista též jakési prozaiččiny situace se odehrávají dokonce i v nedávné současnosti, obecně vzato jsou leckteré tyto na delší časové škále se dějící lidské historie a výjevy, které je nasvěcují, bytostně zakotveny v minulosti. Je to pochopitelné a oprávněné, každý příběh má svůj počátek, svůj vývoj. Pokud posléze dospívá k určitému syžetovému vyústění nebo divadelnickou praxí ovlivněné finální scéně, zpravidla se stává do značné míry specifickým reliktem zvláště onoho minulého, uplývajícího, stále vzdálenějšího a kolikrát téměř neznatelně se vytrácejícího času. Nepochybně Zemančíková nepředkládá ani nějakou, ani jakousi prozaickou kroniku uplynulých středoevropských desetiletí (počínajíc předlistopadovými a cílíc k polistopadovým), nicméně životní příběhy, o nichž vypráví a které se v jejím podání zejména v dobách, jež mnozí pamatujeme, různě uzavírají (není divu, že leckdy určitou vyhrocenou situací), nakonec z objektivního nadhledu obecně představují cosi jako svébytnou mozaiku českého života, tak jak se ale ve staccatu všedních dnů konstituoval spíše v „podzámčí“ čili v tzv. malých dějinách než na „zámku“, v tzv. dějinách velkých.
Severoamerický klasik Edgar Lee Masters před více než sto lety nazval básnické pásmo o několika stovkách svých současníků (ve formě fiktivních epitafů) Spoonriverská antologie. Nuže, Alena Zemančíková jistěže tvoří v próze a její „vývojové“ texty samozřejmě nejsou přímočaře epitafové, nicméně jako kdyby nejednou, zvláště tam, kde v popředí jsou „příběhy“, nikoli „situace“, inklinovala k souměřitelné, byť namátkové či výběrové „antologii“ českých osudů a českých (neodvažujeme se napsat: národních) charakterů. Ponejvíce svých generačních vrstevníků. Sečteno a zváženo: přes určitou tříšť motivů i témat jde také díky tomu o kompaktně retrospektivní literární dílo, které si z velké části zaslouží respekt.
