Jsa osloven, zda bych…

… nenapsal recenzi na nejnovější román Radky Denemarkové, spisovatelky, již sleduji už od jejích literárních počátků a která je nepochybně nepřehlédnutelnou veličinou současné české prózy, přečetl jsem si ho od první do poslední věty. A to byla chyba, protože kdybych jej nečetl, jen prolistoval, psala by se mi kritika mnohem snáze, mimo jiné i proto, že bych se necítil jako osoba z mnoha důvodů pro takový úkon apriorně zcela nevhodná.¹

Jestliže jsem se ale přesto rozhodl…

… tuto recenzi napsat, vyprovokovala mě k tomu v románu autorkou programově explikovaná teze, že každý má právo psát to, co si myslí. Ba, co víc, my všichni máme povinnost zabít draka autocenzury, tedy vyslovit se bez ohledu na to, co se momentálně považuje za správné a úctyhodné. Neboť základem lidského bytí, jedinou svobodou, je vzdor vůči konvenci. Takže mám-li pocit, že se konvenci oddává i autorka románu, jsem de facto povinován svůj vzdor vyjádřit.

Mohu přitom začít autorčinou sebeprezentací v…

… závěrečné poznámce, konstatující, že jí při psaní šlo o vyjádření vlastního

duchovního postoje ke světu, lidskému životu a životnímu pocitu.

Nutno přitom konstatovat, že k tomu má Radka Denemarková všechny schopnosti a předpoklady. Je spisovatelkou, která dokonale ovládá nemilovaný český jazyk, takže umí své pocity vyjádřit způsobem osobitým, pozoruhodným, překvapivým – a současně tak nějak přesně zapadajícím do toho, co se dnes očekává a oceňuje.

Poněkud přitom může klamat, že je Denemarková považována za romanopiskyni, neb slovem román se dnes označuje jakýkoli text delší sta stran. Pokud ovšem od románu očekáváte děj a příběh, tak to je věc, z níž Denemarková „vyrostla“. Jestliže se totiž ve svých počátcích ještě držela zvyku a konstruovat nějaké dějové zápletky, dnes již v jejích prozaických výpovědích nad epikou vítězí lyrika. Tedy nutkání chrlit texty vyslovující emoce, rozvahy, myšlenky a nálady. Nad bachtinovským pojetím románu jako autorského dialogu se zobrazovaným a výpovědí utvářeným totiž převážila demonstrativní explikace vlastního já, byť se tu a tam naoko zaštiťující jakýmisi ději a postavami.

O Čokoládové krvi tak lze mluvit…

… jako básni v próze, byť poněkud rozsáhlejší, neboť kniha má 560 stran. Žánrově bychom ji pak mohli označit za pásmo. Tedy za v moderní poezii oblíbený útvar, v němž je bytí a dění nahlíženo skrze proud asociací lyrického subjektu. V souladu s tím se Denemarková nenechá spoutat jedním tématem či příběhem a snaží se znovu a znovu vyjadřovat dění své mysli. Tedy verbalizovat tok právě prožívaných představ, pocitů a úvah.

Z jejího jazyka se přitom vytrácí čas minulý, neboť vše, co se v textu děje, se odehrává teď a tady, v hlavě píšícího autorského subjektu, oprávněného asociativně propojovat cokoli kdykoli s čímkoli. Přeskakovat od postavy k postavě, bloumat mezi různými úděly, místy a zeměmi, jakož i proplétat minulost s přítomností. A také vynášet o čemkoli libovolné soudy, neměřitelné realitou mimo autorčinu hlavu.

Z textů Radky Denemarkové je přitom zřejmé, že tento typ psaní je pro ni bytostnou potřebou, vrcholným projevem existence, který zjevně musí – ostatně tak jako jedna z postav přítomného románu – provozovat každodenně, protože by bez něho nebyla. Lyrickému oddávání se toku plynoucích slov, vět, odstavců a kapitol pak odpovídá také důraz na rytmizaci jazyka a na kompozici pracující s refrénem. V přítomném románu s opakovaně se vracejícím motivem jízdy vlakem, asociujícím zvuk pražců i míhání obrazů za okny kupé.

Významotvorným rysem autorkou asociativně generovaného textu přitom je, že každá myšlenka, která se v jeho rámci zhmotní na obrazovce počítače a stránkách knihy, může být vzápětí přebita myšlenkou jinou, třeba i zcela protikladnou, případně s předchozí nijak nesouvisející – a vůbec to nevadí. Protože kdo by si v tomto toku dojmů a pocitů pamatoval, co napsal a četl pět vět zpátky…

Psavá jízda ovšem potřebuje…

… také věcnou inspiraci něčím mimo autorské já. A třebaže Denemarková již prokázala, že se jí impulsem k tvorbě může stát cokoli, je přirozené, že se k přítomnému románu nechala inspirovat bytostmi, které – alespoň v její představě – také žily psaním, a jako takové se mohly stát jejími alter egy. Konkrétně k bytostem, které měly psát a žít v devatenáctém století, a proto jsou dnes součástí určité kulturní mytologie. Neboli každý kultivovaný adresát o nich něco ví – ale ne až tak moc… a když, tak víceméně špatně. Proto lze o nich uvažovat a psát jakkoli – a pokaždé to bude vypadat jako demytizace.

Klíčem k výkladu…

… daného románu může být autorčino závěrečné konstatování, že při psaní sice použila spoustu jmen, dat a faktů, avšak ta nejsou podstatná, důležitější je její potřeba sebevyjádření. Proto si myslím, že není nutné takto fruktifikovanou faktografickou přehršel konfrontovat s tím, co o daných historických figurách víme z jiných zdrojů. Mnohem zajímavější je nastínit myšlenkový rámec toho, jak si Denemarková věcnou inspirací volí a jak s ní pracuje.

Vyjděme z toho, že se Denemarková při psaní oddávala evokaci životních příběhu trojice reálně existujících lidských bytostí, přičemž se dvěma z nich se cítila spřízněna svým psaním. Na první z nich, pracovně si ji označme GS, ji zaujalo, že žila ve velkém světě a podařilo se jí nejen v psaní, ale i v životě víceméně naplnit svou necenzurovanou jinakost. Stát se navzdory všem velkou, svébytnou, samostatnou. Zčásti díky tomu, že byla předem materiálně dost zajištěna, hlavně však díky tomu, že to bylo někde jinde než tady.

Mnohem blíže má ovšem autorčin subjekt v Čokoládové krvi k druhé psavé bytosti, označme si ji třeba BN. Tedy k osobě, které v románu náleží role vzorové oběti domácích poměrů. Nepochybně proto, že jí bylo dáno žít v Praze a okolí, kde je vždy všechno víceméně špatně. Denemarková ví, že čeští intelektuálové milují provokativní dehonestaci národní minulosti, a tak jim nabídne myšlenku, že kdyby tehdy wlastenci nezačali blbnout s tou zbytečnou češtinou a s národem, mohli jsme být dnes úplně happy a mít za hlavní město Vídeň.

Třetí bytost v románu – dejme tomu JDR – naopak určuje to, že nepíše. A co hůř: reprezentuje tvory žijící jakoby prací, ve skutečnosti podnikáním, kšeftováním, podvody a korupcí. I JRD je světový, jenže tentokrát to není již ta naše milá kulturní Evropa, ale komercí prolezlá Amerika. Proto mu v románu náleží role příkladu odstrašujícího.

Kromě těchto tří je ovšem román plný dalších lidských bytostí, a to nejen takových, které jsou s těmito třemi v kontaktu čili ovlivňují, určují, deformují, ničí jejich životy. Asociativní proud se totiž autorčina psavá mysl neostýchá kdykoli a jakkoli absorbovat a po svém přemiklíkovat kterékoli další reálné jméno, pokud lze o něj opřít nějakou momentální myšlenku či určitý razantní soud a učiní-li to její text ještě zajímavějším a aktuálnějším.

Důležitou součástí významové a hodnotové…

… konstrukce Čokoládové krve ovšem je, že autorka všechny postavy dělí do dvou protichůdných kategorií. GS a BN patří k bytostem typu A, jejich kladnost je dána jejich áčkovou tvořivostí, poctivostí, vstřícností, nepodjatostí…, ale i tím, že přes veškerá pozitiva nemohou žít tak, jak by měla. Nedokáží totiž naplnit své ambice a naplno prokázat svou velikost. Naopak JDR reprezentuje bytosti typu B. Neboli taková stvoření, která mohou za všechno špatné, neboť jejich existence je založena na tom, že vědomě či nevědomě fyzicky, biologicky a psychicky škodí bytostem typu A. Důsledkem je, že se Béčka roztahují v každé rodině a po celé planetě, zatímco Áčka bezmocně trpí a strádají. Autorka přitom funkčně využívá faktu, že v devatenáctém století byl rozdíl mezi Áčky a Béčky mnohem větší než dnes, jejich vztahy i myšlení ovšem vnímá výhradně z přítomné perspektivy – jako příklad toho, do jak katastrofického stavu se už tehdy lidstvo dostalo. Jako varování, jež má všechna Áčka vyprovokovat k sebeuvědomění a boji za vlastní lepší budoucnost.

Naznačená hodnotová stratifikace všech…

… postav je u Denemarkové natolik přímočará, že nepřipouští výjimky, zvláště ne u Béček, neboť ta jsou za všech okolností špatná. U Áček je to o trochu složitější, neboť i některá z nich mohou být špatná, pokud podlehnou společenským pravidlům nastoleným podlými Béčky. Proto není v románu těžké najít stránku, na níž autorský subjekt nejprve vyzdvihne Áčka za to, jak se spolu z principu své áčkovitosti umí báječně stýkat a nezištně se přátelit, aby o několik řádek níže zahořekoval nad tím, že ostatní česká Áčka neměla BN vůbec ráda, protože ona byla na rozdíl od nich mimořádná a nekonvenční.

Hlavní úskalí přítomného románu je ovšem v tom, že v něm vztahy mezi Áčky a Béčky nejsou vnímány jako problém, nýbrž ideologicky. Neboť autorský subjekt předem ví, jak mají být věci správně, a při výběru témat a při formulaci svých myšlenek a soudů tak nemá potřebu používanou realitu poznávat, zkoumat, analyzovat, zvažovat. Za důležitější považuje potvrzovat si předem dané téze na náležitě vybraných příkladech. Řečeno obrazně: autorka se posadí do vlaku svého předporozumění a se zaujetím pozoruje obrazy, jež si promítá na okno uzavřeného kupé. Aniž by ji zajímalo, co jí překrývají.

Čokoládová krev tudíž nejlépe osloví ty, kteří a které s Radkou Denemarkovou sedí ve stejném vlaku a sdílejí stejnou hodnotovou představu o podstatách a kauzalitách utvářejících naši žitou každodennost. A nepochybuji, že román osloví i ty kritiky, kteří vědí, že promítané je dnes trendy a in, a proto se vyplatí se s ním na nějakou dobu identifikovat.

Obávám se ale, že tito příznivci budou…

… sice Čokoládovou krev chválit, avšak ani oni nebudou mít sílu ji dočíst. Autorkou zvolený typ textu totiž předpokládá, že čtenář začne s tvůrcem sdílet proud živého myšlení, jež je schopno je oba neustále něčím překvapovat, přičemž by nemělo být jasné, kam spolu doplují. Naproti tomu vlak Radky Denemarkové se žene po předem určených kolejích, takže každému cestujícímu po pár stránkách dojde, proč byl na cestu přizván – a že přes veškerou autorčinu snahu a přes její um bude zbytek tohoto předlouhého textu stejný a stejný a stejný a stejný a stejný a stejný… a přitom lze tak snadno vystoupit. Zavřít knihu a nečíst.