Radka Denemarková (1968) přichází s dalším angažovaným románem. Tentokrát je předmětem jejího zájmu devatenácté století a tři pro něj optikou autorky symptomatické osobnosti – George Sandová, Božena Němcová a John D. Rockefeller; spisovatelky tvoří jakýsi nerovný tandem a americký kapitalista jejich absolutní protipól. Jako vedlejší postavy se v knize objevují také sestry Brontëovy, prozaička publikující pod jménem George Eliot a investigativní novinářka Ida Tarbellová.

Citově nestálá polyamorička Sandová, dle slov jednoho přítele „pyšná v lásce a dobrá v přátelství“, cítila afinitu k českým dějinám a zabývala se ve svých pracích Janem Žižkou a Prokopem Holým, české motivy obsahuje i její román Consuela (domněnku, že Čechy i navštívila, výzkum nepotvrdil); Denemarková jí symbolicky přisoudila i „Českou Služku“, která pekla výborné croissanty, aby zdůraznila rozdíl mezi Francií a zaostalou a podřadnou provincií. Božena Němcová si Sandové velmi cenila a pověsila si její obrázek nad psací stůl.

Autorka na protichůdném osudu obou žen ukazuje vliv rozdílných životních podmínek a prostředí na úspěšnost tvorby i života: emancipované Francouzce umožnily dosáhnout úspěchu a vést nezávislou existenci, Němcová naopak upadla do bídy a područí zlých, omezených mužů. Společným rysem je u obou literární nadání, touha po svobodě a nebývale působivá korespondence; u Němcové dnes tvoří nejživější součást jejího díla a i Sandová „dopisy píše intenzivní, precizní, omamné. Číst její dopisy znamená kouřit opium.“ (Můžeme se o tom přesvědčit v jednom z životopisných děl André Mauroise, který u nás pod titulem Lélia neboli Život George Sandové vyšel v roce 1966.)

Střihy do životaběhu spisovatelek a úvahy o jejich odlišném údělu doplňuje popis vývoje a vzestupu nemilosrdného žraloka, pravého Douga Badmana amerického hospodářství, který se do blízkosti obou žen dostal poněkud jako Pilát do kréda, ale autorce slouží jako prototyp dravého, brutálního vykořisťovatele a nelidského monstra. Už jako dítě zasazoval mince, aby mu z nich vyrostly bankovky, měl „úzké ptačí oči“ a ztělesňuje nejhorší trendy předminulého století; „příběhy dnešních životů píše století devatenácté a jeho vláda chtivosti“. (V dřevním zobrazení kapitalismu byli jako záporné postavy líčeni spíše bankéři, protože nevytvářeli hodnoty.) Denemarková ho démonizuje tak černobílým a schematickým způsobem, až vyvolává potřebu řádky o něm přeskakovat.

Boženu Němcovou přirovnává ke švýcarské spisovatelce Johanně Spyriové, autorce knih o Heidi, děvčátku z hor v duchu sentimentální nostalgie, regrese a konzervatismu. Denemarková Babičku chápe jako „leporelo z Hobitína“, podle ní jde o „rozvleklou fantazijní evokaci krajin autorčiny duše způsobem, který léčí a hojí“. Její pohled na hlavní hrdinku prózy je osvěžující, když exponuje z hlediska našich navyklých představ její dikci bezmála groteskně: „Ta nejmladší je dobře vykrmená, takovej pěknej nacucánek. Ale ti hoši jsou hubený, aby nebyli přiblblý. Máš tady teda pěknej čurbes.“ „Kde zase lítá, ta naše Barča bláznivá. […] Lítá si venku ve spodničce jako divá Bára. Tos ji hezky vychovala.“ Babička byla ve skutečnosti prý „sadistická“. (To vše evokuje mj. Jiřího Pechu v roli babičky, kouzelně „kontroverzní“ ilustrace Martina Velíška a ovšem i nesmrtelnou Babičku vulgaris.)

Na rozdíl od respektované Sandové se Němcová potýkala nejen s hrubiánským a primitivním manželem (podle všeho ne zcela spravedlivé letité klišé), ale i se zcela sterilním okolím „wlastenců“, kteří pijí pivo a omílají fráze. „Mě polévá horko při představě, že bych se narodila v předchozích stoletích,“ přiznává autorka. Neboli minulost byla velmi nedokonalou předehrou k tomu, co přichází teď – dříve narození měli prostě smůlu. Teprve nyní začne opravdový život. Tupí čeští národovci devatenáctého věku nic nechápali, zatímco dnes (některé, někteří) prozřeli a vidí vše správně – vlastenectví je zteřelá veteš. Ti, kteří po začátku druhé světové války vstoupili do zahraničního či domácího odboje (a mnozí platili nejvyšší cenou), by na Denemarkovou zírali s otevřenými ústy – pro málokoho z nich byl motivací kosmopolitismus. Daleko se tedy neposunuli, dokonce po Únoru „houfy vlasteneckých papoušků jednomyslně schvalovaly a schvalují smrt pro křivě nařčené“. Minulost je však laciný terč a opájet se tím, že dnes víme víc a jsme dál, nás přivede leda k plochému konjunkturalismu, který mistruje doby, jež si ve vší rozporuplnosti a barevnosti těžko umí představit. Proč pravěcí lovci museli vyhubit mamuty – my máme přece ledničky plné masa!

Podobně se to má i s autorčiným feminismem. Její kniha je drtivou obžalobou vztahu západní civilizace k ženám. Kupodivu však nepadne slůvko o tom, jak jsou na tom v civilizacích jiných, jako kdyby to byly nějaké vzdálené planety, které jsou nám zcela nedostupné a s nimiž nemáme nic společného. Tak tomu však nebylo a není a každý může posoudit, jaké společenské poměry a uspořádání byly a jsou pro ženy lepší. S kritikou Západu však dnes nikdo nesáhne vedle – s pohledem jinam už to bývá choulostivější.

To nic nemění na tom, že v řadě otázek má Denemarková samozřejmě pravdu a její spravedlivé rozhořčení je oprávněné. Správně tvrdí, že sexuální otázka zůstává do značné míry otázkou mocenskou („Znásilnění nemá nic společného se sexem a zneužití dětí s pedofilií. Jde o moc“); správně se zastává samoživitelek a postoj společnosti k nim určuje jako hanebný. Lidé jsou však někdy necitelní. Při autorčině jímavé tirádě o sociálním utrpení mi naskočila skeč Monty Pythonů s hádkou o tom, kdo bydlel před válkou ve větší díře. (V dětství mi říkali: nesměj se; když nemáš, říkej si, umřela mi babička, umřela mi babička – to by však v tomto případě bylo dvojnásob zavádějící.)

Některé teze mi ale připadají neprůkazné. Češi „neodpustili třeba spisovatelce Věře Linhartové, že je žena a píše francouzsky“ (to slyším poprvé) a samotné Denemarkové neustále vyčítají, že je „nečeská autorka“ (soudím, že připravit malou čítanku takových citátů by spisovatelce způsobilo jisté obtíže, pokud ovšem nejde o výroky zachycené v MHD). Autostylizace postavení Radky Denemarkové v české literatuře mi trochu připomíná herní strategii, již Erik Berne ve svojí knize Jak si lidé hrají nazývá „Nekopejte do mě“, případně modifikovanou do tvaru bez záporné předpony; v obojím případě jsou zisky jisté, nikoli však autenticita.

Denemarková ve svém traktátu tlačí na pilu s mimořádnou intenzitou – vše se tu ale diktuje zvnějšku, direktivně, s apelativní dikcí kázání. Základní metodou je autoritativní poučování a zjevování tezí, které jsou někdy objevné či trefné (např. ta o demokratizující roli metra, v němž se nedá uplatnit sociální status), jindy ale vcelku banální („Jde o věrohodnost, nezáleží na barvě kůže ani sexuální orientaci, ale na uměleckých schopnostech.“ – Dopisy „nejsou doplňkem, ale součástí literárního díla“; „Skuteční spisovatelé totiž moc dobře vědí, že je úplně jedno, o jakém tématu se píše, důležité je jenom jak“), neboť snad napadly každého, kdo v životě přečetl více než pět knih. Denemarková mimochodem (ne poprvé) explicitně zpochybňuje literární vědu – nemám s tím žádný problém a despekt k ní bych autorce nebral, kdyby nebyl výrazem paušalizace, jak je u ní bohužel zvykem (navíc udávané příklady jsou spíš z kuchyně mediální, nikoli literárněvědné).

Autorka píše s velkou vehemencí, vzrušeným, sugestivně vypjatým tónem kombinuje výkladové a emocionální pasáže i psychologizující vhledy do nitra postav a usiluje o vysokou konzistenci textu, často aktualizuje (obrat „jsi normální?“ před dvěma sty lety, anachronizující aluze „vlastenci z Osvětiman“ a „čau lidi“), mixuje množství mnohdy zajímavých informací a projevuje cit pro tempo a sled dynamických a akčních sekvencí, čímž udržuje značnou přístupnost a čtivost textu. Ten ale plyne zcela hladce, nic tu neklade odpor (a nic ani odpor nesnese), nic nevyžaduje zastavení a promýšlení – autorka nárokuje pouze přitakání a souhlas. Připomíná mi to maily typu „než dočtete tento text, zemře v Africe tolik a tolik dětí hladem“. Mohou v nás vyvolat pocity provinilosti, pohnutí, rozpaky, úzkost, hněv (proti viníkům tristní skutečnosti nebo i proti původcům zásilky).

Také Denemarková nám ve svém díle stále neúprosně opakuje:

Jak jste to všechno mohli připustit? Jak to všechno můžete připustit?

Považuji to sice za legitimní, nicméně byl bych raději, kdyby se tento hlas přesunul do sféry politické agitace; s uměním, jehož smyslem je tvořivě postihovat nezměrnou mnohotvárnost a složitost světa, se většinou míjí.