V redakci jsme měli obavy, zda se vůbec podaří zastihnout tě v České republice, jelikož žiješ v Berlíně a často pobýváš i v Maďarsku. Ale měli jsme štěstí, přijela jsi na Svět knihy. Jak se ti takto kosmopolitně žije?

Nežila bych kosmopolitně, kdybych k tomu nebyla dotlačena osudem. Vůbec si nestěžuju, nicméně všechno to vychází z nutnosti být flexibilní. V Berlíně žiju s dcerou, které je patnáct let, a podle toho, jak se domluvím s ní, si domlouvám práci. Moje cesty tedy vůbec nejsou tak bohémské a spontánní, jak by se mohlo zdát. Spíš to jsou úřednické jízdy za prací, a samozřejmě také za maminkou nebo za partnerem, který žije v Maďarsku. Pokaždé však mají konkrétní účel. Přála bych si i takové cesty, které jsou čistě jen výlety, ale protože nemám zase tolik času, vždycky si z nich ten výlet musím vytvořit. A to se mi už docela daří. Takže si nestěžuju, z jakékoli pochůzky si udělám výlet, i když jdu třeba jen vynést koš. Je to otázka vnitřního nastavení.

Tentokrát to byl výlet primárně na pražský knižní veletrh.

Ano, měla jsem tam tři pořady. Kromě jiného jsem mluvila s Radkou Denemarkovou a Ondřejem Cikánem do Rozhlasu, moderovala to Karolína Koubová a probírali jsme sofistikovaná témata typu, jak se píše v Německu pro české publikum a opačně a jaká je pak ve které zemi recepce. Nakonec z toho byl docela pěkný rozhovor, a dokonce jsem celé povídání ukončila vtipem, to mě potěšilo.

Za svůj domov teď už tedy považuješ Berlín?

To je právě ta zákeřná otázka. Ano, mým domovem je asi pokoj v Berlíně, a taky jsem doma tam, kde jsem s lidmi, které mám ráda. Už vlastně domov nedokážu definovat jedním konkrétním místem. Ačkoli je pravda, že svůj berlínský pokoj mám opravdu moc ráda, z nepochopitelných důvodů, protože je úplně obyčejný. Ale je můj a patří k němu balkon a pohled z něj a to je moje teritorium, kde se cítím asi nejlíp. A třeba si jednoho dne celý ten pokoj se všemi vzpomínkami odstěhuju jinam.

Připadáš si doma i v obou „svých“ jazycích, v češtině i v němčině?

Když odhlédneme od obsahu, asi už skoro ano. Jen nechci německy psát, protože mám pocit, že bych tím něco ztratila. Češtinu si hýčkám jako možná jediný skutečný domov, který mám.

A co píšeš právě teď?

Je toho víc. Navíc pořád řeším něco jiného, například existenční otázky, dceru, práci, a tolik se ke psaní nedostanu. Ale mám rozpracované nějaké texty, které by možná mohly být pro děti, a taky možná ne. A pak něco, co je vysloveně pro děti. A taky něco intimního, s čím vůbec nespěchám a co se kromě jiného týká mé rodiny. A teď zrovna mám před sebou moc hezký úkol, na který se vyloženě těším a jsem vděčná, že má zcela konkrétní zadání i deadline. Z nakladatelství Větrné mlýny jsem totiž dostala zakázku napsat v rekordním čase literární reportáž nebo literárního průvodce slovinským městem Maribor. Jedu tam na čtrnáct dní, z plánovaných šesti týdnů mi to vyšlo jen na dva, takže se musím strašně zrychlit. Ale mám z toho velkou radost. Mám pocit, že takovýto komprimovaný čas, který obnáší i jistou dávku stresu, dokáže člověka nakopnout víc než nedatované úkoly.

To rozhodně. A proč to tak spěchá?

Nemůžu si dovolit pobývat tam déle a Pavel Řehořík a Petr Minařík z Větrných mlýnů s tím zkrácením souhlasili. Snad z té nevýhody udělám i určitou přednost. A možná už vím, jak na to. Asi bych to neměla říkat, ale vlastně jsem ten bedekr už i začala psát, aniž bych v Mariboru kdy byla. O to víc jsem zvědavá, nakolik se moje představa setká se skutečností. Je to větší projekt, takové literární knižní bedekry vyjdou i k dalším městům.  

To zní jako úkol „za odměnu“, ale já si bohužel na cestách často všímám zcela nepodstatných věcí, i na úkor hlavních „taháků“.

To já taky. A ono o to možná jde. Leckdy jsou ty „nepodstatné“ věci podstatnější. Navíc každá dobrá reportáž by v sobě měla mít i trochu fabulace, no ne? Teď zrovna jsem si koupila posledního Mariusze Szczygieła Fakta musí zatančit a těším se, až si ho přečtu. Třeba mi potvrdí starou známou pravdu, že když si člověk dovolí jednu malou mystifikaci, fakta pak tančí radostněji.

Profesně se zabýváš psaním – nakolik je pro tebe čtení ještě onou původní, „čistou“ radostí a třeba i odpočinkem?

Když jsem v tramvaji nebo ve vlaku, nemám sluchátka a většinou ani knížku a jezdím jako nahá, obnažená bytost. Mám totiž pocit, že to je to nejkrásnější, co můžu zažívat. Jenom poslouchat a pozorovat, co se děje kolem mě. Fakt, že nemám sluchátka na uších a neposlouchám hudbu, ovšem pramení i z mé lenosti, nejsem totiž schopna si ta sluchátka pořídit. Ale říkám si, že takhle cestovat je vlastně odvaha. Zvlášť mě to baví v Berlíně, kde se mísí spousta jazyků a leckdy je to snad až příliš intenzivní, ale já z toho žiju ještě další dva dny a kolikrát kvůli tomu ani nevystoupím z U-Bahnu. Teď tam zní čím dál víc slovanských jazyků, ruština, ukrajinština, slovinština, polština, a já mám radost, že už rozumím tolika fragmentům různých příběhů. Naplňuje mě to štěstím. Ale nedávám se hned do řeči, to zas ne. Když jsem teď jela v jídelním voze do Prahy, poslouchala jsem rozhovor nesourodé čtveřice, která se bavila anglicky a trochu německy. Postarší lesbický pár z Hamburku, seděl tam i Belgičan a mladá Američanka. A vtom tam vstoupil nějaký černý muž a hrozně hlasitě řekl, že je Afričan z Afriky, z Burkina Fasa. A začal prstem zabodávat do ostatních s otázkou: Where are you from? Díky němu tedy vím, odkud byla ta čtveřice. V tu chvíli tím vznikla velice zvláštní konstelace a já jsem dostala iracionální strach, že mě taky osloví a zeptá se, odkud jsem. Ptal se na to přece všech. Zrovna jsem musela pracovat, připravovala jsem se na tu moderaci na Světě knihy, takže jsem měla otevřený notebook a pomalu sklouzávala pod stůl, aby na mě nebylo vidět. A říkala jsem si – jen ať se mě nezeptá! Nic mu neřeknu! A začala jsem si zapisovat věty, co tam zaznívaly. Připadala jsem si jako špionka. Zároveň jsem si honem vymýšlela, co odpovím, kdyby se mě zeptal, zvažovala jsem různá místa a napadlo mě, že bych řekla, že jsem z Ouagadougou, protože si ze zeměpisu pamatuju, že to je hlavní město Burkina Fasa. Ale on se mě k mé úlevě nezeptal.

Evidentně vycítil, že si to nepřeješ.

Asi ano. Ale zároveň jsem si v duchu vyčítala, že se chovám asociálně, tak jsem se na něj pak trochu usmála a on začal okamžitě rozšiřovat svoje teritorium a občas se podíval, co do toho notebooku píšu, jako by všemu rozuměl. Normálně se naklonil nad můj počítač, pokoušel se luštit záznam a houpal se jako v nějakém transu. A pak přišel můj milovaný pan Peterka, vrchní z restauračního vozu, a došlo k decentnímu konfliktu, při kterém si s tímhle pánem vzájemně potichu řekli „you are an idiot“. A pak ten muž odešel a přisedla si ke mně paní z Braunschweigu, česká emigrantka, která jela na sraz padesát let po maturitě. Byla to vdova a celá zářila, protože se vracela do svého mládí. Bavily jsme se mimo jiné o revmatu, protože jím trpí i moje maminka, a ona mi dala dobrou radu, že má člověk dát nohy nahoru a tlačit je proti stěně. V tu chvíli mi připadalo, že je v tom úplná metafyzika. Že když tě bolí nohy, musíš projít nějakou stěnou, aby ses někam vrátila a bolest přešla. To se mi zdálo půvabné. A pak přišel pan Peterka a uctivě té paní řekl, že jsem česká spisovatelka. A paní opáčila – tak to budete určitě Karin Lednická. A mě to nevím proč rozčílilo a řekla jsem – já nepíšu žádné historické romány! Proti Karin Lednické přitom pochopitelně vůbec nic nemám. Povídaly jsme si dál, vyměnily jsme si vizitky, paní se rozplývala nad Dvořákem, a tak jsme nakonec tiše broukaly Měsíčku na nebi hlubokém… Rozloučily jsme se a já jsem pak mamince poradila, aby tlačila nohy proti stěně. Kdyby si lidé sundali sluchátka z uší, třeba by také zažívali podobné příběhy. Setkání. Ale číst si je někdy taky hezké. Mě baví i lidé, kteří si čtou ve vlaku nebo autobuse, a mám tu obsesi, že se vždycky dívám, co je to za titul. Takže jsem úplně stejná jako ten muž z Burkina Fasa, jen u toho svou hmotou nezaplním tolik místa. A někdy bych i měla chuť dotyčného čtenáře nebo čtenářku oslovit, ale vím, že se už pohybuju na tenkém ledě, že bych je tím mohla popudit.

Tenhle typ zájmu myslím spíš potěší. Sama jsi z literární rodiny, předáváte si to dál? Čtou tvoje dcery, dospívající a dospělá?

Starší dcera, Ema, hodně čte a taky píše. Ale už ne tolik jako dřív. Když jí bylo dvanáct let, vyhrála velkou básnickou soutěž a bylo to příliš brzo. Napadlo ji tehdy, že napíše báseň o prachu, do soutěže se přihlásilo osm set německých teenagerů a ona vyhrála. Pak na ni byla upřená taková pozornost, že ji totálně zablokovala a ona přestala psát. Ale myslím si, že je to v ní jako v koze a že se ke psaní vrátí. Mladší Fany čte nárazově a především v angličtině, zvlášť v poslední době. Možná i proto, aby se přiblížila Emě, si začala kupovat Virginii Woolfovou a různé feministické texty a knihy, i když nevím, nakolik je pak i čte. Chodí ale do anglického book clubu v knihkupectví, ve kterém teď pracuju. Takže asi ano, asi k tomu obě moje holky tíhnou. Ale čeština není prioritní, raději čtou v němčině a angličtině.

To je možná generační záležitost, moje šestnáctileté děti také momentálně čtou hlavně v angličtině, a to žijeme v Praze.

Mám teď zajímavý vhled, protože pomáhám jedné americké přítelkyni, která pět minut od mého domova založila knihkupectví Mouse & Bear. Primárně je to knihkupectví pro děti, mají tam německé i anglické knihy, jsou tam tedy i knihy pro dospělé. A mě ohromně baví pozorovat děti, které tam chodí, a vůbec nejsem, pokud jde o čtenářství, tak pesimistická jako někteří lidé. Samozřejmě že to nejsou davy, většinou se tam objevují spíš outsideři, ale už tam mám kamaráda, desetiletého Bena, který když jde ze školy, pokaždé to vezme přes knihkupectví. Máme tam dřevěný domeček, on si do něj vždycky vleze a hodinu si čte, přečte si celou jednu mangu. A je hrozně cool. Když přijde, řeknu ahoj Bene, jak se máš, on řekne, dobrý, pak se ho zeptám, jestli chce bonbon, nebo žvýkačku a vodu, nebo šťávu, on si vybere, potom si čte a čas od času si i něco koupí. Od té doby, co jsem začala prodávat svou knihu Pan Nikdo a bílá tma v němčině, mám víc školáků, kteří tam takhle chodí. Hraju tam ještě jednu hru, dospělým prodávám i své knihy, ale málokdy prozradím, že jsou ode mě, je to taková moje tajná mise. Sportovec uvidí na obálce Berlínského zápisníku kolo, a hle, řeknu mu: No to je něco pro vás, výlety! Poťouchlost a serióznost, to je Mouse & Bear, někdy se tam stav!

Je to tedy spíš něco mezi knihkupectvím a knihovnou…

Knihkupectví je tisíckrát lepší volba než knihovna, to jsem si tam právě uvědomila. S knihovnami mám taky jistou zkušenost, ale přístup je odlišný, vyžaduje i spoustu technických dovedností, je to vlastně instituce. Kdežto knihkupectví – když je dobře vedené, a Katie ho vede skvěle – je živé, útulné místo. Moc mě baví pozorovat i jiné zákazníky a zákaznice, chodí tam třeba i blázni. Musím říct, že tam se taky cítím jako doma. Prodávám tam tedy jen jeden den v týdnu, ale tuhle jsem si zrovna říkala, jo, tady taky bydlím. Je to ta moje ložnice, je to vlak, je to tohle knihkupectví, je to jedna pláž v Chorvatsku… Mám domovy roztroušené, teď zrovna to je Café Savoy, kde spolu sedíme.

Jak ses k práci v knihkupectví dostala?

Otevřeli loni v listopadu, nejdřív jsem tam vstoupila úplně náhodně, ale pak mě napadlo, že bych si tam mohla udělat scénické čtení právě s Panem Nikdo. Ne ve všech knihkupectvích se tvářili tak přívětivě jako Katie, protože nakladatelství, ve kterém tahle kniha v Německu vyšla, má mizernou distribuci, a tak Pana Nikdo často ani nemají knihkupectví v systému. To jsem ovšem tehdy nevěděla a divila jsem se, proč jsou všichni tak protivní… Teď už to vidím i z druhé strany a chápu, že třeba nevědí, o co jde, a mají hodně nabídek. S Katie jsme si ale padly do oka a to čtení jsme tam udělaly. S houslistkou Evou Jamníkovou, jinak mám víc verzí, včetně divadelní s Natašou von Kopp a Jardou Ondříčkem, tady jsme ale zvolily akustickou, intimní, vhodnou do menšího prostoru. Přišlo čtyřicet dětí, sotva se vešly. A pak jsem se Katie zeptala, jestli bych tam nemohla čas od času pracovat.

Na německý trh jsi jako spisovatelka pronikla se stejnou lehkostí?

Ani nevím, jestli jsem na německý trh pronikla. Nepronikla jsem nikam. Jen na balkon ze svého pokoje. Dlouho jsem se bránila i přijmout, že žiju v Německu. Měla jsem pocit, že žiju v nějakém izolovaném světě a že jsem kulturně pořád propojená s Čechami. Teď už to beru spíš tak, že se pohybuju v nějakých mezisvětech, a někdy to vnímám jako obohacení a jindy z toho mám úzkost. Teď ale budu mít novou německou nakladatelku, z toho mám radost. A díky tomu, že jsem začala pracovat v knihkupectví, se mi svět německé literatury přibližuje zase o trochu víc.

Nakolik „na dálku“ sleduješ, co se děje v českém literárním prostoru?

Dost bedlivě, ale nevstupuju do toho příliš aktivně. Ale samozřejmě mě to všechno zajímá. Nedávno jsem také, zřejmě z terapeutických důvodů, vstoupila do dramaturgické rady Rezidence Café Kaprál. A kromě jiného jsme vymysleli, že bych tam čas od času představovala německy píšící autory a autorky. Byl by to projekt, který by přirozeně propojoval Berlín a Brno, potažmo i Prahu. Judith Hermannová už souhlasila s tím, že přijede, dále bych tam ráda dostala třeba Tanju Dückers, v podstatě kamarádky. Chtěla bych se tam znovu cítit jako doma, a právě proto tam chci zvát ty, se kterými jsme si něčím blízcí. To se podařilo třeba v případě večera věnovaného Friederike Mayröcker, který jsme uspořádaly s vynikající překladatelkou a mou přítelkyní Zuzanou Augustovou. Měla jsem pocit, že se tam fluidum Friederike úplně vznáší. A že je tam i táta a že je to všechno nějak v souladu. Bylo tam jen pár lidí, tak jsme si pak otevřeli víno a byl z toho krásný večírek. Tuhle intimitu mám moc ráda, zvlášť v tomhle prostředí „kavárny“, která ve skutečnosti vznikla z bytu, v němž jsem vyrůstala. Když pak třeba na facebooku vidím fotky z větších akcí, vlastně mě znervózňuje, možná i rozčiluje množství lidí, kteří sedí na mé dětské posteli. Zrovna tu jsem si vždycky chtěla odvézt, ale nikdy na to nedošlo. I když samozřejmě – pořád je to lepší, než kdyby tam byl bordel nebo herna nebo kasino. Jen je pro mě dost intenzivní tam pobývat, protože pro mě je každý milimetr toho bytu něčím zabydlený, vzpomínkou, a když jsem tam teď moderovala večer rakouského autora Radka Knappa, tak jsem mu chtěla vyprávět detail každého milimetru, vzpomínky, a začala jsem se zakoktávat, protože jak chcete v pěti minutách oživit devatenáct let. No. A když jsem jednou na facebooku zahlédla erotické fotky z koupelny, navíc od někoho, kdo se jinak projevuje jako empatický člověk, už to na mě bylo moc.

Jak se stalo, že se z vašeho bytu stala kavárna?

Je to velký byt a máma už ho nechtěla dál platit, jiný příbuzný ho dosti svérázně nechal zpustnout, a tak se máma domluvila s Martinem Reinerem a vzniklo Café Kaprál. V podstatě je to ušlechtilý projekt, který navazuje na nějakou tradici, a mě těší, že snad budou moci lidé z berlínské scény v budoucnosti ocitnout v Brně a ti z české scény zase „na oplátku“ v Panda Theatre, pokud to tedy vyjde.

Jsi na volné noze – podle čeho si vybíráš, které nabídce řekneš ano? Je pro tebe těžké odmítat?

Donedávna to pro mě bylo skoro nemožné. Ale teď už umím odmítnout. Možná už jsem i trochu zhýčkaná, ale vybírám si zkrátka to, co mě těší a naplňuje, jako je třeba práce v Mouse & Bear, a co mě současně uživí. Ale někdy se člověk také splete. Svého času jsem si například říkala, že učit na bohemistice na Humboldtově univerzitě, to by bylo něco pro mě. A pak jsem tam měla pár seminářů a časem jsem zjistila, že současná česká literatura (včetně poezie) vlastně nikoho nezajímá, rozhodně ne dopodrobna. Že ten obor zčásti studují odpadlíci, kteří se nedostali jinam, a že i profesory znervózňuje množství detailních informací, které jsem jim předávala. Paradoxně jsem se cítila, skoro jako kdybych se vrátila do základní školy, a celkově mi v tomto akademickém prostředí nebylo dobře. Zkrátka to nebyla cesta pro mě. A knihovna taky ne, tam bych zase musela studovat informatiku a hromadu dalších věcí, které mě absolutně nezajímají, a pak bych tam seděla s paními, které vybírají pořád dokolečka jen tituly, které jsou známé. Takže jsem se intuitivně naučila vybírat si práci podle lidí, kteří jsou do ní zapojeni. Potřebuju, aby mi byli blízcí, pro mě je tohle jediný rozumný klíč. Komunita spřízněných duší. A někdy to taky nevyjde, s někým se spřátelíš a pak zjistíš, že spolupráce nefunguje. To vždycky trochu bolí. Ale nakonec jde zase o komunikaci a i rozejít se lze v dobrém.

Která z prací, kterým se momentálně věnuješ, tě živí?

Primárně jsou to workshopy pro děti pro AdK, pak to jsou ta čtení, která si většinou organizuju sama, zvlášť v Německu je to obvykle na mně. A pak co se namane. Pravidelně učím češtinu, pracuju v tom knihkupectví…

A co překládání?

S tím jsem teprve začala, je to úplná novinka, proto o tom ještě nechci moc mluvit. Práce překladatele ve mně vždycky vzbuzovala velký respekt, trochu mě povzbudilo až to, že to už vidím i z druhé strany. Moje knížky momentálně překládá kamarádka, která není vystudovaná překladatelka. Ale zná můj jazyk a důvěřuju jí. Také jsem redigovala pár německých knih v českém překladu. A tak teď, byť je to v podstatě znouzectnost, překládám rakouského autora, který bude mít čtení v Brně. Na překladatele už nezbyly peníze, tak jsem se do toho pustila sama – a docela mě to baví. Není to zase tak těžký text, jde o humoristicky existenciální novelu. Ale ještě se zdráhám označit to jako svou profesi, protože nevím, nakolik se mi to povede. Minimálně je to ale hezké stylistické cvičení, díky kterému si udržuju češtinu. Ale na leccos se raději ptám profesionálních překladatelů, hlavně nakolik si můžu dovolit volnost v obrazech, přidat nebo ubrat slovo. Je to magie. Všechno kolem jazyka je magie.  

I ve tvém psaní je hodně magie. Právě vychází druhé vydání tvé Zimní knihy o lásce, která vyšla v roce 2014. Už nebyla k sehnání?

Už nebyla vůbec k dispozici, jenom jako e-book. Kamila Polívková s Viktorkou Knotkovou mě před časem oslovily, že chtějí na základě čtyř mých próz udělat představení Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna, v listopadu mělo premiéru v Divadle Husa na provázku. Díky němu se začalo víc lidí pídit po Zimní knize o lásce, a tak mi Bára Reinerová s Martinem Reinerem navrhli, že ji vydáme znova, v upraveném vydání, a Pavel Jungmann z Archy, kde ta knížka vyšla původně, s tím souhlasil.

Jaké pro tebe bylo vracet se k tomuto textu a svým způsobem i do období, kdy jsi ho psala?

Samozřejmě bych teď mohla sednout a přepisovat a rozšiřovat, přidávat další texty. Ale nakonec jsem si řekla, že Zimní knihu upravím jen opravdu jemně. Prováděla jsem pouze lehké, kosmetické úpravy. Například už se mi nelíbí vulgarity, třeba výraz plivnout a potáhnout, přece jenom už jsem starší a tohle nepotřebuju. Oproti tomu přehozený slovosled, archaismy a různé hříčky jsem tam víceméně nechávala. A přidala jsem jeden text, takovou rozjívenou vinětku. A hlavně jsem si přála, aby každý text stál na samostatné stránce, a tím pádem se tam pocitově dostalo víc vzduchu. A to se podařilo a té knize to velmi svědčí. Nejenže z devadesáti stran naroste na sto třicet, takže bude působit víc jako kniha, ale hlavně bude víc vzdušná, odlehčenější. Těším se, až ji budu držet v ruce. A shodou okolností zároveň vyjde i v německém nakladatelství Mikrotext v překladu mojí kamarádky Nataši von Kopp. Jsem zvědavá, jak bude fungovat v němčině. Těší mě, že tahle lehce subverzivní knížka po deseti letech najednou vstala z mrtvých.

A jaké bylo setkání s tvým o deset let mladším já?

Necítila jsem u toho žádné bouřlivé záchvěvy. Nějaké vzpomínky mi to možná vyplavilo, nicméně přistupovala jsem k tomu s takovým zvláštním odstupem. Když se něco uzavře a po čase se to zase otevírá, nikdy to není úplně stejný pohled. Jako když se díváš skrz barevná sklíčka a všechno ti připadá rozmazané, už to nemá ostré hrany, o nic už se nepořežeš. A přitom jsi uvnitř. I za tohle poznání se můžeš cítit vděčná. Ale zajímavé je, jak odlišně k tomu přistupuje český a německý literární provoz, dobře se na tom ukazuje ten jinak sotva postřehnutelný rozdíl. V Německu je totiž už půl roku dopředu uvedeno, že kniha vyjde, a je avizována jako feministická a plná humoru. Tady by ji takhle před deseti lety určitě nikdo neoznačil. Ani já sama, když jsem ji psala, jsem si nemyslela, že to je feministická kniha, ale teď vidím, že vlastně je, a musím se přiznat, že mě to čímsi poťouchle těší, protože ji tehdy psala paní, která neměla v bývalém manželství ani vlastní číslo účtu.

A co tvoje psaní pro děti? Kdy jsi s ním začala?

Začala jsem s ním ve chvíli, kdy mladší dcera dostala strach ze smrti. Vyprávěla jsem jí proto příběh a pak mě napadlo, že když ho i napíšu, třeba to pomůže. Což se stalo, ale byla jsem v tom trochu zpomalená, takže dcera mezitím povyrostla. Mimochodem byla to jedna z posledních knih, které jsem četla nahlas tátovi, když odcházel. Proto k tomu textu mám možná až neadekvátně intimní vztah. Nějakým způsobem v něm ráda zůstávám, což je zvláštní, protože je to horor, byť s dobrým koncem. A se subverzivním humorem. Mně se vůbec často stává, že když jsem ponořená v nějaké knize, tak hodně vnímám i okamžik, kdy a kde ji čtu a jak se při tom cítím. A ještě intenzivnější je to při poslechu. Na Vltavě velmi ráda poslouchám načtené české knihy.

Která to byla naposledy?

Rozložíš paměť od Marka Torčíka. Byla jsem až dětsky naivně uvnitř. Možná proto jsem ráda, že už několik let nepíšu recenze, přestože si myslím, že jisté analytické vidění mám. Ale záměrně jsem si ho otupila, abych se nepřipravila o požitek z četby. Bavilo by mě napsat si občas takovou tu kožmínovskou interpretaci nebo esej o záchvěvech radosti ze čtení určité knihy, ale nic ostrého.

Kdy načtené knihy posloucháš, když nemáš sluchátka?

Vždycky při úklidu. A strašně nahlas, chudáci sousedi. Ale když mě nějaká kniha fakt chytne, musím si, s prachovkou v ruce, najednou sednout a kolikrát s otevřenou pusou pomalounku mizím a jsem v té knize. A vím, že ještě dlouho budu vzpomínat na to, jak jsem poslouchala tu kapitolu, kde ta postava říkala to a to, já jsem najednou seděla na gauči a už jsem nebyla schopna nic dělat. To se mi stalo právě u Marka Torčíka a takové momenty mě vždycky zasáhnou. Dokonce jsem to pak autorovi napsala, aniž bych ho znala. Jsem velká fanynka spisovatelů, i básnířek a básníků, a když mě něco potěší, mám chuť to sdílet a myslím, že to je dobře. Tím spíš, že v české literatuře, ale děje se to i v té německé, mnozí vystupují ostře a mají poťouchlou radost, když se někomu něco nepovede. A já mám pocit, že by v tom mělo být víc sdílení a méně předvádění svého intelektuálního vidění. Mimochodem ponižování, zejména pokud jde o autorky, je myslím rozšířenější v Česku.

Několikrát ses láskyplně zmínila o svém tatínkovi [básník Zeno Kaprál, 1941–2020, pozn. red.]. Nakolik jste pořád spolu, i když už odešel?

My jsme spolu spoustu věcí sdíleli společným mlčením. Mám intenzivní vzpomínky třeba na houbařské výpravy do lesa, a i když to asi bude znít zvláštně, mám pocit, že se na našem vztahu vlastně nic moc nezměnilo. Jenom se posunul do jiné podoby. Možná je to pragmatický pohled, a možná je naopak naprosto iracionální, ale každopádně mě utěšuje. A myslím, že je to zdravý přístup.

To bezpochyby, mám to se svým tátou podobně. Tohle číslo Tvaru je částečně věnováno maďarské literatuře, ke které máš také blízko. Jaká je tam nyní situace? Před třemi lety jsi dělala s Krisztinou Tóth rozhovor, ve kterém vyprávěla o vlně nenávisti, jíž čelila na základě jediné odpovědi na anketní otázku týkající se knih v čítankách.

Asi je známý fakt, že se v Maďarsku LGBT tematika v dětské literatuře nemůže objevovat v oficiálních knihkupectvích. Samozřejmě se to obchází, takže třeba v Budapešti jsou i knihkupectví, kde jsou ty knihy takzvaně pod pultem. Nicméně zákaz je docela striktní. Krisztina Tóth se mimochodem odstěhovala do Anglie, alespoň když jsem s ní mluvila naposledy, žila v Londýně.   

Které autory máš ráda a doporučila bys je?

Mám ráda Zuzannu Báhn, je to maďarská autorka, ale už dlouho píše německy, možná dokonce odjakživa? Napsala kdysi nádherný román, česky vyšel u Větrných mlýnů pod názvem Plavec, ten se odehrává v Maďarsku. A pak autoři, kteří patří do kánonu: Kertézs: Člověk bez osudu, Kadiš za nenarozené dítě, Esterházy: Pomocná slovesa srdce (to je od něj můj dosud nejoblíbenější román), okouzluje mě Sándor Márai, hlavně trilogie končící románem Wandlungen einer Ehe, bohužel netuším, zda to vyšlo česky. Je toho jistě víc, kdysi jsem od své maďarské překladatelky dostala nenápadný, ale mistrovsky napsaný román Antala Szérba Cesta za měsíčního svitu, taková lehkost v tom, ironie a smutek! A když jsem si před lety četla Čárový kód Krisztiny Tóth poté, co vyšel ve Fra, naprosto mně uhranul. Její psaní mám taky hrozně ráda, je silné, a přitom samozřejmé jako dech.

Ty sama, když píšeš, necháš to plynout, nebo si záměrně určuješ, jakým tónem chceš „mluvit“? Sama jsem třeba během pandemie nechtěla psát temné básně, ale spíš něco, co tu těžkou dobu prosvětlí.

To je zvláštní, co říkáš o té temnotě. Protože já se temnotě bráním. Myslím, že ve všem musí být skulinka světla a naděje, jinak pro mě i psaní postrádá smysl. Asi hledám sama v psaní nějakou útěchu a v tom procesu se chci ubezpečit i o tom, že to má nějaký základní existenciální smysl. Když začala válka na Ukrajině, najednou jsem tuhle jistotu ztratila, a pak jsem si naopak řekla, že na protest vůči tomuto pocitu budu psát text, který jsem pracovně nazvala Sklenice nekonečných radostí. Je to pokus, nevím, jestli ho někdy dokončím, ale je to příběh malé dívky, která žije v mikrosvětě, ze kterého mizí lidé. Zmizí jí i maminka a nechá jí doma sklenici od okurek a řekne jí, ať si každý den zapíše, co se jí stalo hezkého, a do té sklenice to vloží. A ty papírky jsou popsané čím dál bláznivějšími ději. A celé to jde proti temnotě. Když je ti nejhůř, vždycky můžeš utéct do fantazie nebo třeba do anekdoty a není třeba se za to stydět. Je to stejné, jako když se rozesměješ na pohřbu, je to reakce, která tě vlastně udržuje při životě.

Psaní nás udržuje při životě.

Je to tak. Táta ke konci už nebyl schopen psát, ale do poslední chvíle si psal aspoň něco jako slovní sudoku a různá dvojverší. Babička byla zase křížovkářka, vymýšlela je do novin a poslední křížovku dopsala těsně před smrtí. Psaní je vlastně taky tajenka, člověk se jím pokouší vyřešit nějakou záhadu. To mně připomíná, co mi kdysi na Údolní napsal táta do památníčku, když jsem ho otravovala a prosila o nějakou tu kýčovitou růži nebo obrázek Mickey Mouse. Napsal mi: „Beránka kreslit neumím, ani tu bednu, co je v ní, tak zmiz, nebo se rozzlobím, sama si užij tajemství.“ No tak jo, po letech mi došlo, že ta rozverná kletba, která mě kdysi vyděsila, je vlastně permanentní oslava tajemství. Napadlo mě to, když jsem na Údolní ve středu moderovala čtení Radka Knappa. Judith Hermannová ve své poslední knize Všechno bychom si řekli několikrát cituje Turgeněva: „Nakonec jsme stejně sami jako ten prst.“ A já si teda myslím, že to není žádná hrůza, naše prsty se můžou čas od času navzdory tomu propojit, a navíc: tajemství je přece nejintimnější oslava paměti.