Tenkrát jsem ten problém řešil v tom nejširším slova smyslu emigrací, proto jsem se už nikdy nezabýval hledáním svobody v ruské nesvobodě, ale věnoval se slovesům, podstatným jménům, podřadným souvětím… Možná proto jsem cizí tomu bílému nahému tělu, kterému se říká ruská poezie.

Komparatistika jako způsob myšlení se nezrodila, jak soudím, se vznikem národních literatur, ale mnohem dříve – rodila se v prvních staletích novověku.

aguárovo sbohem je intenzivní novela, která přináší potěchu v podobě promyšleně konstruovaného, citlivě plynoucího a famózně přeloženého textu, stesk a stísněnost tématu a hluboké nadechnutí životodárné odhodlané naděje.

Autor tedy vypráví příběhy či jim dává prostor, aby se vyprávěly samy, nechává je prorůstat realitou, ovládat ji, ale realita často kontruje svým copak je to za nesmysl? Osnovuje knihu jako pavoučí síť, pevnou a pružnou, svůdnou a impozantní.

Kdysi jsem pravil, že jsem tuze rád, jestliže mi literatura poskytuje naději. U Fibicha jde však spíše o naději vyslovení se nežli bytí, o naději společné paměti a bolesti nežli duchovní transpozice a fyzické proměny.