Pokud se člověk podívá na váš odborný záběr, napadá ho: kým se vlastně cítíte být? Literárním vědcem, spisovatelem, nebo filosofem?

Necítím se ničím z toho, o čem hovoříte. Jsem literární historik. To, že se převážně zabývám cizí – ruskou – literaturou, mě kdysi dávno přinutilo k úvaze, jak je vůbec možné cizí literaturu studovat. Někdejší nakladatelství Odeon mě v roce 1979 požádalo, abych doprovodil komentářem nový překlad Puškinovy tragédie Boris Godunov, který pořídil Emanuel Frynta. Byla to pro mne čest, tak jsem začal pečlivě studovat tehdejší ruské práce o Puškinovi. Když jsem se pak pustil do psaní, došlo mi, že českým čtenářům nemohou Puškina přiblížit detailní informace o jeho vztazích s ruskými literáty a politickými osobnostmi té doby. Bylo potřeba hledat jiný úhel pohledu: v době, kdy Puškin psal své drama, probíhala ve Francii diskuse o romantismu, jejímž čelným aktérem byl Victor Hugo, na ruském divadle byly aktuální měšťanské truchlohry německého sentimentalismu z doby Sturm und Drang, diskutovalo se o myšlenkách Augusta Wilhelma Schlegela. Tady byl zřejmě adekvátní klíč k pochopení atmosféry, ve které Puškin své drama koncipoval. Inspirace se nabízela ve filosofii. Uchvátily mě stati Friedricha Schillera a potom Hegelovy a Schellingovy přednášky o estetice a filosofii umění, zvlášť jejich úvahy o protikladu antického („epického“) a moderního („prozaického“) světa. Teorie románu měla v tomto světle mnohem zásadnější význam: netýkala se jenom námětů a kompozice, souvisela s existenciálními prožitky moderního člověka, s jeho anonymním životem ve městě, s osamělostí a nečekanými záblesky blízkosti v lásce nebo s (špatně končící) touhou prosadit se stůj co stůj. Z nové filosofie mě poutal Max Scheler a Edmund Husserl svou Krizí evropských věd. Samozřejmě i jiní, třeba raný Georg Lukács či Jan Mukařovský – když se k němu vracím, zdá se mi stále lepší. To byl zásadní obrat v mém životě, vlastně obrat ke komparatistice.

Myslíte, že může mít komparatistické studium dosud tutéž roli jako za dob F. X. Šaldy a Václava Černého? Vždyť i studie věnované jevům národní literatury přihlížejí k nadnárodním souvislostem.

Nemůže, samozřejmě. Už proto, že literatura sama nezaujímá v povědomí společnosti tak významné místo jako kdysi. Tím méně myšlení o literatuře, kritika. V roce 1938 vyjadřovali pocity společnosti Josef Hora a František Halas, v šedesátých letech romány Milana Kundery a Ludvíka Vaculíka, v devadesátých letech snad Sestra a Noční práce Jáchyma Topola. Dnes je literatura záležitostí profesionálů. Jistě je v ní mnoho zajímavého, ale nic naléhavého. Když jsem začínal, měl jsem dojem, že se účastním, byť v nepatrné míře, všeobecné snahy o překonání oficiální tuposti a otevření autentického pohledu na ruskou avantgardu a události ruských dějin vůbec. Dnes nemám pocit, že bych patřil k nějakému společnému proudu. Nemá smysl si na to stěžovat, prostě je to tak.

Komparativní pohled má však stále význam pro recepci cizích literatur. Nejen na vysokých školách, její způsob myšlení je důležitý i v práci překladatelů, v nakladatelských strategiích a samozřejmě především u čtenářů. Není čtenáře – ani spisovatele –, který by četl jen domácí autory. Jak jsem řekl, cizí literaturu musíme vnímat ne v úzkých souvislostech původního prostředí, ale v širším kontextu duchovních pohybů, které zasahují i nás. Nestačí studovat a překládat ruské romány, protože to jsou významná díla, v této práci se musí chvět někde hluboko náš pocit, že je to pro nás tady a teď důležité. Pak to má teprve pravý smysl.

Zmínila jste, že studie o dějinách národní literatury přihlížejí k nadnárodním souvislostem. Dějiny národní literatury však mají jinou perspektivu, jiný styl práce než komparativní studie. Pohybují se v rovině biografických kontaktů, četby, korespondence, recenzních ohlasů, polemik. Je to užitečné, dokonce i cenné. Skutečná komparatistika má ale jiný obzor, jiné vidění, a to i při studiu jediného spisovatele. Měl by ji zajímat kontext velkých duchovních proudů, epoch, civilizací.

Když už o tom mluvíme, řekl bych, že jsou dvě zcela odlišná pojetí literární historie. Na jedné straně historie soustředěná na bezprostřední souvislosti vzniku literárního díla, na jeho biografickou a sociální podmíněnost. Jejím principem je kauzální model uvažování: podnět a výsledek. Na druhé straně historie, která má na zřeteli – jak kdysi napsal Jan Patočka – „tažení velkých čar historických“, tedy onen širší obzor. Jejím ústředním pojmem není kauzální „podmíněnost“, ale „platnost“ literárních jevů, to, že se včleňují do aktuálního kontextu a čtenáři je pociťují jako živé bez ohledu na to, že vznikly v jiné epoše nebo v jiné zemi. Šalda tvrdil, že

„národní literatura není ta, kterou určitý národ stvořil, tj. ta, která jej zobrazuje v jeho schopnostech uplynulých a historických, – nýbrž ta, kterou určitý národ přijal, kterou si osvojil, v které se poznal – tedy ve svých vlastnostech přítomných nebo příštích“.

Georg Lukács v letech svého raného mládí navrhl v schellingovském eseji o teorii románu takový globální pohled na novověký román. Rozlišil čtyři typy novověké epiky: román, kde je duše hrdinova užší nežli svět (Don Quijote), kde je naopak širší, rozplývavá a neurčitá (hrdinové Flaubertovi), kde hrdina dospěje k vyrovnání obou sil (Wilhelm Meister) a konečně kde se hrdinovi otevře ve chvílích prozření svět jako celek (hrdinové Tolstého). Můžeme to chápat jako jednu z možností komparativního myšlení.

Co bylo podnětem ke vzniku komparatistiky, u jejíhož zrodu jste na pražské filozofické fakultě stál?

Je nutno rozlišit komparatistiku jako obor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a komparatistiku jako způsob myšlení o literatuře. Bohužel, neumím na to odpovědět dvěma větami.

Fakultní komparatistika nevznikla po roce 1989, byla obnovena, navazovala, někdy i polemicky, na působení Václava Černého. Dostal jsem možnost, abych spolupracoval s Oldřichem Králem a několika jinými kolegy – Miroslavem Petříčkem, Annou Houskovou, Martinem Procházkou, Zdeňkem Hrbatou, Jiřím Pelánem či Jiřím Stromšíkem – na její obnově. Vycházeli jsme z předpokladu, že učební obory budou vzájemně prostupné a že studium cizích filologií bude směřovat ke komparativnímu myšlení. Filologie cizích literatur si u nás již dávno neklade popularizační cíle, má svá vlastní východiska a své vlastní zaměření. Chtěli jsme z toho vyvodit závěry. Ne všechno se nám podařilo, ale přece jsme vydali několik knih, na kterých spolupracovali představitelé různých oborů, vydáváme časopis Svět literatury jako společnou publikaci cizích filologií. A co je nejdůležitější, aspoň zčásti se nám podařilo dospět ke společným východiskům například v pohledu na evropské a americké literatury na přelomu 19. a 20. století. Vydali jsme právě knihu, kterou jsme nazvali Pokusy o renesanci Západu. Titul vyjadřuje náš názor.

Komparatistika jako způsob myšlení se nezrodila, jak soudím, se vznikem národních literatur, ale mnohem dříve – rodila se v prvních staletích novověku. Novověk začínal představou, že se literatura řídí obecnými zákony, jako třeba matematika nebo astronomie. Co bylo pravdou v době Aristotelově, platí dodnes. Teprve postupně se probouzelo vědomí, zvláště u francouzských dramatiků v 17. století, že nové publikum očekává něco jiného než athénští diváci za časů Sofoklových. Plně se toto vědomí prosadilo po vypuknutí proslulé querelle, za sporu stoupenců antiky se zastánci modernosti ve Francii na konci 17. století a během století osmnáctého: vznikl život a literatura nové doby postupným zdokonalováním dávných principů a literárních postupů? Nebo tvoří antika a tehdejší svět dvě zcela odlišné epochy? To pak přerostlo v německém klasickém idealismu v ucelenou koncepci o protikladu poezie „naivní“ (antické) a „sentimentální“ (novověké, reflexivní) nebo antického (epického, poetického) a moderního (prozaického, městského a byrokratického) světa, jak jsem se už zmínil. Je zajímavé, jak tento model působil i nadále. V podstatě jej využili ruští myslitelé v úvahách o rozdílu mezi západní Evropou – prozaickým světem – a Ruskem, jež přislibovalo podle nich ustavení harmonického společenství, i myslitelé iberské Ameriky při určování své identity vůči globálnímu kapitalismu v USA. Podobně myslil i Alexandr Veselovskij, když soudil, že zárodky komplikovaných příběhů moderních románů (Veselovskij byl současníkem Flaubertovým, Zolovým a Dostojevského) se utvářely v raně novověkých italských novelách a že až se přežene přes současnou literaturu několik století, budou v ní čtenáři nalézat podobná schémata, jaká jsou patrná v prostomyslných novelách 13. a 14. století. Evropská literatura se mu jevila jako srostitý celek.

V této široké filosofii dějin se utvářelo samo komparativní myšlení. Bylo v podstatě hledáním odpovědi na otázku, co to znamená žít v novověké Evropě, či řečeno současným jazykem: jaká je identita novověké Evropy.

A jak evropskou identitu chápete vy?

Samé těžké otázky. Obvykle se má zato, že evropská kultura novověku vznikla syntézou řeckého myšlení a hebrejské religiozity. Mám pocit, že to jsou principy neslučitelné. Řekové byli mořeplavci a stavitelé, jejich myšlení bylo myšlením geometrických zákonů, platných vždy a všude, jako platí Pythagorova věta. I v politice se měla uskutečňovat ctnost, areté, římské právo je dosud nepominutelnou součástí evropského právního vědomí. Hebrejci vnímali Boha a jeho zákon jako projev osobní vůle, někdy kruté, někdy milostivé, ale v obou případech suverénní. Připadá mi, že jádrem Starého zákona jsou Knihy proroků s jejich vášnivou touhou po osobním rozhovoru s Bohem. Evropská kultura jako by kmitala mezi těmito póly. Na jedné straně francouzská tragédie 17. a 18. století s majestátem zákona a obecných norem, na druhé straně Pascal s jeho nejistou duší, potom sentimentalisté s jejich soucitem ke slabým, ba padlým hrdinům (slavná Manon Lescaut). V Německu Bildungsroman s výchovou jedince ke splynutí s řádem světa, na druhé straně romantikové s kultem hvězdného tuláctví, ba „darmošlapství“ (mám na mysli Eichendorffovu novelu o životě Taugenicht). Román 19. století a jeho spor jedince s řádem světa. V Rusku bolestné vědomí Turgeněvových „zbytečných lidí“, že se ocitli mimo hlavní tok životních dějů. Evropský hrdina je člověk rozporuplný a neharmonický.

Toto kmitání znamená stále obnovovaný pokus o vyrovnání obou pólů, potřebu vyvodit kulturu z jejího základního sporu. Dnes je to na jedné straně směřování k právnímu státu a ústavnímu pořádku, neosobnímu zákonu, na druhé straně proklamace „politické korektnosti“ vůči menšinám, obrana proti vylučování netypických a slabých jedinců. Jistě to evropskou kulturu oslabuje, ale přitom je to zdrojem její dynamiky, historismu, někdy překotného vývoje.

Samozřejmě – evropskou identitu nelze jednoznačně prokázat empirickým zkoumáním. Pokusy o její určení jsou riskantním odhadem. Snad ale nejsou při reflexi naší historické situace zcela zbytečné.