Vyrůstala jste v normalizaci, která byla na hledání inspiračních zdrojů dost vyprahlá. Co bylo tím prvním impulsem, který způsobil, že jste se vydala na literární dráhu?

Ten nastal asi už v dětství. Vyrůstala jsem v divadle a mezi knížkami, protože rodiče byli herci a děda vesnický učitel a knihovník. Ale vyrůstala jsem prvních šest let taky trochu osaměle. Číst jsem uměla už před první třídou a tehdy jsem se začala pokoušet i psát. V pěti letech jsem napsala první říkanky, jednu jsem pak použila v Hrdém Budžesovi, a vyráběla jsem si pohádkové knížky. Co se skutečné poezie týče, tak kolem čtrnácti let jsem si potrpěla na Villona a Heina, následovali Gellner, Toman, Šrámek, taky poetisté… Těm jsme s přáteli záviděli hlavně jejich „spolkování“ a vůbec Prahu té doby… Později přišel samozřejmě Hrabě a Kainar, Mácha, Orten a další. Ale rýmování, pointy a ironie mě držely dlouho. Vlastně ještě drží, i když jsem se trochu uklidnila.

Říkáte, že jste vyrůstala osaměle. Jste jedináček?

Nejsem, mám bratra, ale ten je o šest let mladší. Než jsem šla do první třídy, žila jsem u dědy a u babičky. Otec emigroval, sotva jsem se narodila, máma se po třech měsících kojení vrátila do divadla a mě nechala u svých rodičů. Což mě zásadně ovlivnilo. Stýskalo se mi po ní, přestože děda s babičkou byli hodní, a nejlíp mi bylo, když jsem si někam zalezla s knížkou, kreslila si nebo si hrála divadlo. Mojí oblíbenou činností bylo, že jsem si půjčila od babičky vál na těsto, vylezla si na židli pod okno, vzala si několik balíků modelíny, vytvářela z ní panáčky a s těmi jsem si pak dlouhé hodiny hrála. Vymýšlení her a pohádek byla velká zábava a zároveň to fungovalo proti smutku.

Přetrvaly tyhle vaše pocity osamění do dospělosti, nebo je život odnesl?

Dokud jsme žili v okresním městě, bylo to pořád dost problematické. Jakmile jsme se přestěhovali do Prahy, normálně jsem zapadla mezi své vrstevníky a pocit osamění zmizel. Ale něco z toho všeho ve mně přece jen zůstalo. Na jednu stranu mám samotu ráda a potřebuji ji, na té druhé mám s navazováním společenských kontaktů potíže dodnes. Někdy mě to stojí docela velké úsilí. Moje dospělé děti s oblibou pozorují, jak se při různých společenských příležitostech nezadržitelně přesouvám někam do kouta a dělají si ze mě legraci, že jsem asociál.