Pyreneje. Horský masiv, který od sebe dělí dva světy: Francii a Španělsko, o němž se ještě do nedávna tradovalo, že jím „za Pyrenejemi začíná Afrika“. Pyreneje, svět sám pro sebe. Uzavřený, drsný, ale umí být i poetický. Učaroval mnohým, včetně katalánské autorky Irene Solà (1990). V jejím románu napsaném přímo v katalánštině, ale záhy přeloženém do španělštiny a dalších jazyků, nejsou protagonisty pouze lidé. Zmíněné horstvo je lidem, kteří tam žijí, rovnocenným partnerem. Ba víc. Je nejpřednějším literárním hrdinou této neobyčejné knihy. Pyreneje. Probouzejí fantazii, touhu vyprávět. Však také kritik a spisovatel Ponç Puigdevall v deníku El País napsal:

Úspěch celého příběhu spočívá v radosti z vyprávění.

Nestává se často, aby knihu vysoko hodnotila v souladu jak kritika, tak čtenáři. Jde o druhý román této autorky. Obdržela za něj literární cenu nakladatelství Anagrama a cenu Evropské unie. Je to vůbec poprvé, kdy tuto cenu dostal román napsaný v katalánštině. Nyní má příležitost seznámit se s ním i český čtenář, a navíc ve vynikajícím překladu hispanisty a katalanisty Michala Brabce. Radost z vyprávění tryská i z překladu, neboť je poznat, že překladatel byl při převodu s autorkou na jedné vlně a že i jemu ten kraj učaroval. Překlad musel být náročný (jen těch citoslovcí vymyslet!), ale díky Brabcově práci text nijak neztratil na síle.

Román nás zavádí do vesničky a mezi osamělé kamenné chalupy vysoko v Pyrenejích. Tam se odehrávají nenápadné lidské osudy, ale i velká dramata, z nichž některá se vztahují ke španělské občanské válce. Po prohraném boji totiž poražení republikáni prchali přes Pyreneje směrem do Francie. Nejeden v horách zahynul.

Hory však dokážou být kruté i k těm, kteří se s nimi snaží žít v jakési symbióze a k životu, který by jim dával smysl, je bytostně potřebují. A to jsou v podstatě všichni, kdo v těchto končinách žijí. Jako třeba nemluvný Domènec, jemuž se nakonec hory stanou osudnými. Nebo žena, která odtud v mládí odešla žít do Barcelony, ale po letech se vrací ke svým kořenům, nechávajíc velkoměsto za zády. Původně chtěla uniknout samotě, životu, který se jí zdál jednotvárný a nudný, toužila po všem tom, co v horách není. Že odchodem přišla o část sebe sama, že její život byl jednotvárný jen na pohled, si uvědomí až po letech. Hory se totiž člověka, který v nich vyrostl, zmocní a nepustí ho.

Dojemná a vypovídající je scéna, kdy jeden z protagonistů tráví se svou mladou ženou týden u moře. Jedenkrát za život, a stejně si pobyt plně nevychutná: stýská se mu po důvěrně známém prostředí, po domově:

Připadali jsme si tam poněkud cizorodě, jako ryby na souši. Líbilo se mi tam, ale trochu to ve mně vyvolalo stesk po návratu do hor, kde jsme doma, do naší vísky a k našemu zpívání habaneras. Ti lidé od moře jsou taky zocelení, stejně jako my, ale jiným způsobem.

Pyreneje. Přitahují i lidi odjinud, z města. I je vybízejí k rozjímání, k zamyšlení:

Vášně jsou tady v horách syrovější. Obnaženější. Opravdovější. Život a smrt, život a smrt a taky pudovost a násilí, ty jsou nahoře přítomny na každém kroku. My ostatní, kdo žijeme ve městě, jsme na bytostné prožívání zapomněli. Náš život je jen slabý odvar. Zato tady se žije každý den.

Tak rozmýšlí turista, který sem přichází za přírodními krásami ve snaze uniknout ruchu velkoměsta. Brzy se však rozmrzele vrací: „Bar je zavřený… tady v horách neumí nikdo udělat kávu…“

Kniha je nabitá lyrickými obrazy horské přírody, jež jsou v kontrastu s těžkým životem lidí v ní. V románu promlouvá déšť i bouřka, mluví v něm houby i srnec, dokonce i přízraky. Zato lidé jsou málomluvní, strozí, drsní, opanovává je fatalismus, své city, ať už přátelství, nebo lásku, prožívají uvnitř, málokdy je dávají najevo. Hory je tak utvořily.

Román, spíše sled lidských příběhů, u nichž máte zprvu dojem, že spolu nesouvisejí, se postupně skládají do jakési mozaiky tvořící kompaktní celek. Většina událostí a osudů má jedno společné: hybatelem jsou v nich hory a příroda. A spojuje něco lidské protagonisty? Přes veškerý fatalismus, který lze mezi řádky vyčíst a jenž by se dal shrnout lakonickým „hory daly, hory vzaly“, většina postav vstane, dál vleče svůj úděl, a navzdory osudu se snaží nalézt kousek svého malého štěstí, své místo v životě.

Román bychom mohli zasadit do kontextu části současné španělské literatury, která velmi nenápadně reflektuje složitou španělskou minulost a jejíž hrdinové se, rovněž velmi nenápadně a po svém, tážou po smyslu života. A povětšinou ho nalézají v sepětí s určitým konkrétním místem, v sepětí s předchozí rodinnou historií, v drobnostech, které nás denně obklopují a pro přehršel jiných vjemů si jich už ani nevšímáme. Kromě románu Zpívám já a hora tančí Irene Solà bych v této souvislosti připomněla třeba román Jesúse Carrasca Vezmi mě domů (2022, česky Akropolis v tomtéž roce, v překladu Š. Zajace), kde takové místo představuje zapadlá vesnice v Extremaduře.

Jako bonus kniha přináší zasvěcený doslov překladatele, který ve stručnosti informuje o dějinách Katalánska a katalánské literatury, jež jsou mnohem starší, než je u nás v obecném povědomí známo. Pro ty z nás, kdo pocházejí ze země bez moře a vyhledávají v Katalánsku spíše přímořské oblasti, může být překvapivý zejména výčet katalánských autorů, jejichž dílo bylo v průběhu dějin inspirováno právě Pyrenejemi, od básníků přes prozaiky až po esejisty. Michal Brabec výslovně zmiňuje katalánskou autorku Caterinu Albert (1869–1966), jež psala pod pseudonymem Víctor Català, a její román Solitud, česky 1987 Samota (překlad Jan Schejbal), který měla Irene Solà při psaní svého díla na paměti.

Čeští čtenáři ani kritika by román Zpívám já a hora tančí neměli přehlédnout. Nejen proto, že patří k nejpřekládanějším dílům katalánské literatury všech dob. Velmi originálním způsobem a prostřednictvím bohatého jazyka se snaží nalézt odpověď na otázku, kterou si člověk klade od doby, kdy si začal uvědomovat sebe sama: kdo jsme a v čem spočívá smysl naší existence? Kniha ovšem není žádným moralistním návodem ke šťastnému životu. Přináší především potěšení z neotřelé četby, jejímž prostřednictvím se čtenář přenese ze všednosti do jiných světů a mezi lidi, kteří těm nejvnímavějším mohou pomoci najít nějakou kotvu, jíž se lze v dnešní chaotické době přidržet. A nemusejí to být zrovna Pyreneje.