Myslím, že není třeba zdůrazňovat úlohu, kterou ve vydávání španělské literatury za socialismu sehrálo nakladatelství Odeon, k němuž se dodnes vzhlíží s takovou úctou, že získalo pomalu aureolu mytické instituce, která však stále může sloužit za vzor práce s texty i výběru literatury.
Možná právě proto se svět mazal a rozpadával. To bylo příčinou mlhy a šedých mezer. Například dnes odpoledne, když Chladná voda běžela přes humna k areálu předků, se náhle smazal kousíček světa. Stalo se to vpravo na obzoru, na okraji jejího zorného pole. Chladná voda zachytila změnu koutkem oka a zastavila se, aby se podívala. V dáli bylo vidět cár šedivé mlhy, malou záplatu, kašovité nic tam, kde Chladná voda téměř jistě dříve vídala strom. Možná topol. Nebo eukalyptus. Strom patřící ke ztracené vzpomínce. Jak říkala její stařešina, nebylo možné vypovědět všechno.
Jako mladý jsem obdivoval slavné hudební skladatele, kteří jeden den složili operu, další den symfonii a následujícího dne sonátu, a přitom je člověk rozpozná a obdivuje všechno, co zkomponovali.
Totožnost není nic jiného než pouhý zvyk, nepotřebný úkon, při kterém lživě prohlásíme před kteroukoliv ze svých podob: to jsem já. Zvyk, v němž domněle nachází existenci nekonečné množství bytostí, které nejsou.
Španělské básnické panorama je skutečně mnohotvaré. Tomuto žánru svědčí také pozornost, která je mu věnována v mnohem vyšší míře než v jiných zemích, a to díky množství oficiálních básnických cen (neexistuje město nebo obec, které by nevypisovaly lyrické soutěže).
,Před několika měsíci tu myšlení bylo tím největším zločinem,‘ přiznal mi v Brně jeden profesor. To znamená, že svobodu dogmatického komunismu, stejně jako svobodu všech diktatur, lze shrnout velmi jednoduše, a to takto: ,Mysli jako já, nebo nemysli vůbec.‘