Jako mladý jsem obdivoval slavné hudební skladatele, kteří jeden den složili operu, další den symfonii a následujícího dne sonátu, a přitom je člověk rozpozná a obdivuje všechno, co zkomponovali.

Totožnost není nic jiného než pouhý zvyk, nepotřebný úkon, při kterém lživě prohlásíme před kteroukoliv ze svých podob: to jsem já. Zvyk, v němž domněle nachází existenci nekonečné množství bytostí, které nejsou.

Naskákali jsme do brouzdaliště a začali v něm čile rejdit. Představovali jsme si, jak něco takového teď možná dělají i ti, kdo se o naši svobodu zasloužili. Viděli jsme Havla, Pitharta, Dienstbiera, Bendu a Kroupu, jak se s rozkoší cachtají a vytřásají si pak vodu z vousů, právě jako my.