Zacelení společenského rozkolu se ponechalo běhu času
Ptá se Anna Tkáčová
Jako mladý jsem obdivoval slavné hudební skladatele, kteří jeden den složili operu, další den symfonii a následujícího dne sonátu, a přitom je člověk rozpozná a obdivuje všechno, co zkomponovali.
Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 21/2019
Vaše kniha Vlast byla přeložena do mnoha jazyků. Existují nějaké rozdíly v jejím přijímání v různých zemích? Objevila se v nějaké zemi reakce, která vás překvapila?
Potvrdil jsem si, že Vlast nevyvolává stejné reakce ani není stejně přijímána ve všech zemích. To mě nepřekvapilo. Neexistuje nikdo takový, koho bychom mohli nazvat nestranným, objektivním, nezaujatým čtenářem. Tam, kde se vyskytly kolektivní dějiny násilí prodlouženého v čase, jako v Itálii zkušenost s mafií či Rudými brigádami nebo v Argentině za vojenské diktatury, vzbudil můj román velmi silné emoce, vysloužil si nejeden komentář a vřelé přijetí. V jiných zemích, kde takové konflikty, jaké popisuji ve Vlasti, dobře nechápou nebo tam nevyvolávají pozornost, kniha prošla poněkud bez povšimnutí, jako například v USA, kde ji někteří raději posuzovali, jako by šlo o nějaký televizní seriál. Kladná nebo záporná odezva závisí také na práci překladatelů.
Mám dojem, že zejména v Baskicku vyvolal váš román mezi lidmi určitý druh katarze. Spadl z nich strach a začínají otevřeně mluvit o tom, co v minulosti prožili a o čem léta mlčeli. Představuje kniha něco podobného i pro svého autora? Vypsal jste se ze svých vlastních traumat spojených s dobou, kdy v Baskicku působila ETA?
Napsal jsem Vlast, protože jsem se musel osvobodit od vnitřní bolesti. Nikdy jsem se žádného násilí nedopustil a nikdy jsem teroristické násilí nepodporoval, neměl jsem špatné svědomí, a proto takový román jako ten můj neměl pro mě katarzní funkci, na rozdíl od toho, co prožili jiní. Moje bolest pramenila z lítosti nad oběťmi. Ano, to je ono, ze soucitu, který ve mně vzbuzovala jejich tragédie, a z morální potřeby projevit s nimi solidaritu, postavit se proti hrozné nespravedlnosti, která na nich byla spáchána. Je nesporné, že v Baskicku kniha otevřela prostor k debatám, jichž se účastnilo mnoho lidí, někteří mluvili ve prospěch obsahu knihy, jiní proti němu, ale všichni používali argumenty s respektem k tomu, kdo myslí a cítí odlišně. To by před několika desetiletími, kdy vybuchovaly bomby a umírali lidé, bylo nemyslitelné. Není pochyb o tom, že baskická společnost se bez násilí velmi pozitivně posunula vpřed.
Ramiro Pinilla (1923–2014), autor sociálně kritických románů (česky Slepí mravenci, 1977), námětem jeho knih je často problém pocitu vyděděnosti baskického národa, jemuž přisuzuje až mytické vlastnosti. Trilogii Zelená údolí, rudé kopce psal dvacet let a je považovaná za jeho mistrovské dílo. Děj se odehrává na předměstí Bilbaa v Getxu, které po skončení občanské války zaznamenalo obrovský rozmach. F. Aramburu považuje autora za mistra pera.
Raúl Guerra Garrido (1935), farmaceut a spisovatel, se narodil v Madridu, ale usadil se v San Sebastiánu. Kritik baskického nacionalismu, několikrát se stal terčem útoku ETA. Autor mnoha povídek a románů, z nichž některé byly zfilmované, nositel několika literárních ocenění. Píše rovněž detektivní žánr.
(1959, San Sebastián/Donostia, Baskicko) je španělský spisovatel, básník, esejista, překladatel. V roce 1982 zakončil studia hispánské filologie na univerzitě v Zaragoze. Později pracoval jako novinář a kulturní pracovník v oblasti ...
Gerardo Diego, Luis Cernuda, Esther Ramónová, Diego Jesús Jiménez, Juan Carlos Mestre, Jaime Gil De Biedma, Claudio Rodríguez, Leopoldo María Panero, Pedro Luis Casanova, Augustín Delgado, Olvido García Valdésová, Guillermo Fernández Rojano, José Ángel Valente
Totožnost není nic jiného než pouhý zvyk, nepotřebný úkon, při kterém lživě prohlásíme před kteroukoliv ze svých podob: to jsem já. Zvyk, v němž domněle nachází existenci nekonečné množství bytostí, které nejsou.
Španělské básnické panorama je skutečně mnohotvaré. Tomuto žánru svědčí také pozornost, která je mu věnována v mnohem vyšší míře než v jiných zemích, a to díky množství oficiálních básnických cen (neexistuje město nebo obec, které by nevypisovaly lyrické soutěže).
,Před několika měsíci tu myšlení bylo tím největším zločinem,‘ přiznal mi v Brně jeden profesor. To znamená, že svobodu dogmatického komunismu, stejně jako svobodu všech diktatur, lze shrnout velmi jednoduše, a to takto: ,Mysli jako já, nebo nemysli vůbec.‘
Zprostředkovávat myšlenky, byť pořád doufám inteligentní formou, je podle mě cennější než napsat knihu, která bude úplně nabušená, ale nikdo si ji nekoupí.
Tenzin Tsundue, šestačtyřicetiletý tibetský básník a aktivista v exilu, byl zadržen na deset dnů (5.-15.10 2019) během pobytu čínského prezidenta na summitu v tamilském městě Mamallapuram. Tsundue v posledních letech hodně cestuje po celé Indii, hovoří pěti indickými jazyky včetně tamilštiny, je nositelem literární ceny Outlook-Picador award, jeho knihy byly přeloženy do několika světových jazyků včetně češtiny, a hlavním základem jeho otevřeně aktivistické poetiky je sen o svobodném Tibetu. Indian express přinesl 21.10.2019 rozhovor a okolnostech a průběhu jeho nedobrovolného pobytu za mřížemi.