Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

předposlední letošní číslo Tvaru přichází do prosincového času velkých knižních anket, v nichž se kolegové ze čtenějších médií snaží dobrat odpovědi na otázku, co se tak nejlepšího objevilo v beletristické produkci uplynulého roku – v Respektu si ovšem, inspirujíce se půlkulatou číslovkou v příštím letopočtu, vykročili na celé čtvrtstoletí. Jak to dopadlo, nepochybně víte sami nejlépe, a jaké to má nevýhody a úskalí pro literaturu jako celek, shrnul lépe, než bych to kdy uměl já, Jan Němec na hostovském webu H7O: v situaci, kdy vydavatelské domy omezují kulturní rubriky a literární kritika se nepěstuje (což jsem mimochodem v posledních měsících slýchal tak často, že si začínám klást otázku, jestli by to také nestálo za nějaké hlubší zamyšlení), představuje anketa elegantní způsob, jak si nízkonákladově pomoct k zajímavému obsahu. S tím souhlasím, ale přesto nacházím důvod k mírnému optimismu: celý podnik mohutně získá na hodnotě, když se nenechají anketní odpovědi prostě jen tak trčet do prostoru a s pomocí přizvaných odborníků se je příslušné médium pokusí shrnout a kontextualizovat – jako to zrovna v Respektu udělali. Blanka Činátlová tam například v rozhovoru rozebírá stále naléhavěji pociťovanou společenskou dimenzi umělecké literární výpovědi a říká zjednodušeně asi tolik, že literatura nemá být věšák na teze, ale má zaznít harmonií i svých dalších složek. Má pravdu, ale napadá mě: nevypovídá to, po kterých aspektech literatury se ptáme, zase o tom, jak se proměňují naše očekávání dovnitř systému?

Před nějakými dvěma týdny jsme se s kolegy účastnili druhé veřejné debaty Ceny literární kritiky, na níž se Tvar také podílí. Bohužel na olomoucké univerzitě došlo k technické havárii, kvůli níž se nedochoval zvukový záznam, a tak jsme si museli úplně čerstvě v lehce pozměněném obsazení a v pražském nahrávacím studiu celou debatu zopakovat ještě jednou. (Inu což, to také patří k profesi.) Dotkli jsme se otázky, co očekáváme od zavedených autorů a co od debutů. Leží mi to od té chvíle v hlavě. Platí, že máme tendenci důvěřovat stylu, jazyku, způsobu zpracování témat? Nebo nás přitahuje spíš obsah než forma a v autorově světě s rozkoší pobýváme, protože je nám prostě důvěrně známý a emočně v nás rezonuje? Funguje ještě fenomén hezkých knižních hřbetů v knihovně, když vypadají podobně? A pokud jde o ty druhé: otevíráme knihu neznámého autora s tím, že se nám jistě dostane vymezení v autorském přístupu, prstu na tepu doby, nových hlasů, nejlépe dosud marginalizovaných apod.? Zkrátka: v jakém vztahu je naše očekávání čerstvých a inovativních textů a tendence k vyhledávání již známého vůči tomu, co o určitém autorovi už víme? Prostá úměrnost to asi nebude. „Celý tvůrčí život se snažíte hledat cesty, jak vystoupit z komfortní zóny,“ dělí se o svůj pohled na totéž irský prozaik John Boyne v titulním rozhovoru (s. 6),

nacházet jiné způsoby, jak vyprávět příběhy, udržovat čtenáře v očekávání.

To je přece mnohem širší a podle mne i naprosto zásadně relevantní otázka, kterou by stálo za to nabídnout k širší reflexi. Třeba i včetně dynamiky změn v uplynulém literárním čtvrtstoletí.

Tím se dostávám k závěrečnému podotknutí. Je tu ještě jeden aspekt celé věci, jejž nám literární ankety zpřítomňují. Konec roku bývá také vhodnou příležitostí k bilancování. Jestliže se ptáme, proč si zpravidla bez přemýšlení koupíme v překladu dalšího nového Barnese nebo Oksanen – platil by některý z těchto důvodů i pro časopisy, mám na mysli hlavně právě literární? Mám-li být osobní, na bilancování mého prvního roku ve Tvaru je v předposledním čísle ještě brzy (a kdo ví, třeba je celý jeden rok pořád ještě málo…), ale otázka, co starého a co nového od nás čekáte vy, čtenáři, je pro mě ta nejdůležitější. „V literatuře se rodí jazyk a významy a společně s literární kritikou má schopnost vést nás k otevírání důležitých diskusí,“ vypůjčím si ještě jednou z Respektu slova Blanky Činátlové, pro kterou jsou vhodnou platformou pro takové tvůrčí procesy právě „… literární časopisy jako takové, kde stále ještě existuje ,pomalá‘ publicistika.“

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, obzvláště v adventním čase, pomalé čtení.