Interhelpo je slovo z umělého jazyka ido, ale především jde o název zdaleka ne jediného, ale zcela jistě nejznámějšího družstva a posléze komuny, jehož členové odešli v meziválečném období z Československa do Sovětského svazu, ovlivněni myšlenkou budování internacionální komunistické společnosti založené na nových principech. Vlast opouštěli s očekáváním a sny o spravedlivé společnosti a v touze po novém začátku. Nikdo z nich ale netušil, jak moc jsou tyto jejich představy vzdálené realitě. V letech 1925 až 1932 odjelo v rámci projektu Interhelpo z území Československa v několika železničních transportech téměř 1100 osob, které svůj nový domov nalezly na území dnešního Kyrgyzstánu v jeho hlavním městě Biškek.

A přesně o tom pojednává kniha slovenského spisovatele a novináře Lukáše Onderčanina (1990) nazvaná Utopie v Leninově zahradě. Československá komuna Interhelpo. V českém překladu Miroslava Zelinského ji vydalo nakladatelství Absynt v dnes již zavedené edici Prokletí reportéři. První slovenské vydání vyšlo ve stejném nakladatelství v roce 2021. Onderčanin vytvořil na základě studia pramenů a literatury pozoruhodnou historickou reportáž, která nám velice poutavým a plastickým způsobem přibližuje myšlenkový svět tehdejších aktérů družstva, respektive komuny, Interhelpo. Také sleduje životní peripetie některých členů a vytváří jakousi typologii nadšených osadníků, kteří ovšem své ideály často velmi rychle ztratili, odešli z družstva do jiných částí Sovětského svazu, vrátili se do Československa nebo se – v tom nejhorším případě – stali oběťmi politických procesů v éře stalinismu.

Onderčanin si zvolil náročné téma, předkládá ho však formou vyprávění příběhů, což se mu daří obstojně. Obeznámenému čtenáři se vkrádá na mysl srovnávat jeho dílo s knihou novináře Jaromíra Marka Interhelpo. Tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu (2020), spadající do žánru literatury faktu. Obě knihy mají společný autorský přístup, a sice vyprávět historii Interhelpa prostřednictvím příběhu. Onderčaninova kniha je historická reportáž sepsaná na základě studia archivních fondů, rodinných archivů a korespondence, diskuse s lidmi narozenými v komuně Interhelpo, ale také na základě studia odborné literatury. Využívá navíc literárních děl, která o družstvu pojednávají a jejichž stopa je v české a slovenské literatuře poměrně výrazná a dodnes patrná.

Interhelpo, jak už bylo zmíněno, nebylo jediným družstvem Čechoslováků, kteří se rozhodli odejít do Sovětského svazu pomáhat budovat novou společnost. Můžeme zmínit i například Reflektor, Pragomašinu nebo Slováckou komunu. Právě díky literárnímu zpracování i propagandě se však stalo nejznámějším Interhelpo, a to jak díky prózám Petra Jilemnického, který v něm nějakou dobu žil (Dva roky v krajine sovietov, Kompas v nás), či reportážím Julia Fučíka, který komunu navštívil a jehož texty z pobytu v Sovětském svazu vyšly pod názvem V zemi, kde zítra již znamená včera. S tématem souvisí i skvělý román Jiřího Weila Moskva-hranice, vydaný naposledy roku 2011 v rámci Spisů Jiřího Weila v nakladatelství Triáda, či tematicky navazující autorova kniha ze středoasijského vyhnanství Dřevěná lžíce. Stopu nalezneme také v pamětech pravděpodobně nejznámějšího člena Interhelpa Alexandra Dubčeka, který do Kyrgyzstánu odešel v dětském věku spolu s rodiči a sourozenci.

Na autorově přístupu lze ocenit, že příběh nevypráví s jakýmkoli ideologickým odsudkem, naopak k tématu přistupuje s pochopením a empatií, která je obsažena i v těchto větách v závěru knihy:

Milá čtenářko, milý čtenáři, zkus si představit člověka, který všechen svůj majetek odevzdal družstvu. Nastoupí do vlaku a jede do neznáma tisíce kilometrů. V cíli už ráj vypadá jinak než na agitační schůzce. Ale když se rozplyne sen, zůstane odhodlání, protože vrátit se není kam.
s. 456

Mezi řádky jsou tu skryty těžkosti, kterým museli osadníci čelit. Členy družstva se většinou stávali ti občané Československa, kteří byli nezaměstnaní nebo pracovali v dělnických profesích. Složení členského podílu v hodnotě několika tisíc korun pro ně znamenalo prodat veškerý majetek nebo se i zadlužit. Poté, co dorazili na místo určení, tedy do (pro ně) nehostinné a zaostalé oblasti, de facto nebylo cesty zpět. Některým se s nasazením všech zbývajících sil a prostředků návrat podařil, čehož potom využíval československý nekomunistický tisk. Většina ale zůstala. Starou vlast ztratili a v té nové se necítili dobře. Aniž by to tušili, v podstatě tak naplnili Marxův výrok, že proletář nemá vlast, jen své okovy.

Kladně lze jistě vnímat i to, že díky pestré mozaice osudů zjišťuje čtenář různorodost motivací. Onderčanin narušuje poznatky starší literatury o Interhelpu, v níž se coby hlavní a téměř jediný důvod odchodu z vlasti udávají důvody ideologické. Zcela jistě zde na počátku sehrála ideologie důležitou roli, provázanost s KSČ byla patrná například i v osobě prvního předsedy a „otce zakladatele“ Rudolfa Marečka, člověka s velice dobrodružným životem. Byly to však i důvody zcela pragmatické. Především v dalších transportech narůstal počet osob, které v cestě do Sovětského svazu spatřovaly příležitost k získání dobrého zaměstnání či půdy. Další motivací byla národnostní otázka; mnoho z osadníků jistě lákala myšlenka internacionální společnosti. Internacionalismus byl vlastně patrný už od počátků, protože základ družstva tvořili účastníci kurzů umělého jazyka esperanta a ido. Ne náhodou bylo v Interhelpu (zaregistrovaným v Žilině) mnoho Slováků, ale také Rusínů, Maďarů, Němců, Poláků. Tedy příslušníků národností žijících v meziválečném Československu.

Nad celým příběhem se vznáší otázka ztráty ideálů a srážky s realitou, moci propagandy. Velká pozornost je věnována i dobovému tisku, ukázky z něj tvoří předěly mezi kapitolami. Na straně komunistického tisku jsou to nekriticky působící obrazy o prosperující zemi plné nových příležitostí. Na straně nekomunistického (i levicového) tisku jsou to výpovědi navrátilců, kteří s hrůzou zjistili, jaká je realita.

Bez ohledu na ideologii je příběh Interhelpa v podání Lukáše Onderčanina strhujícím příběhem o lidském odhodlání a houževnatosti, která dokázala vzdorovat nejen nehostinnému podnebí kyrgyzské stepi, ale také byrokratickému systému sovětského socialismu.