Co by si tak člověk představil, kdyby se mu řeklo: mladý básník z Ostravy? Tak v první řadě by měl být v jeho básních přítomen alkohol, cigarety a noční tahy („Vydělal sem pětistovku / šichta byla lehká // Nakoupil to nejlepší / krabicový víno a cigára“ – s. 10; „Vyplivnutý hospodou / do ospalých ulic / hledáš neonové večerky / které vábí / na poslední lahváč“ – s. 40). Bez toho to zkrátka nejde. Sama sebou se pak rozumí nějaká ta expresivita – ostatně, zde dostatečně hovoří sám za sebe titul sbírky. S hrubými vulgarismy se to ovšem nepřehání.

Co dál? Ostrava se samozřejmě nabízí jako dobré místo, na němž si lze ozkoušet vlastní sociální citlivost. Je přirozené, že nejsnáze pozná nesnáze subjekt vždy nejlépe na sobě a komentovat je může s jistou ironií: „Vydělal sem pětistovku / […] // A objednal nobl pokoj / v ceně bylo i topení“ (s. 10). Lze ale pozorovat i jiné lidi: „Žije radši o samotě / a z ešusů co mu vozí z jídelny / Každý měsíc dvanáctého / nadává s Janáčkem na rynku“ (s. 34); (k tomu poznámka – v Ostravě na Jiráskově náměstí stojí socha hudebního skladatele Leoše Janáčka). Nakonec je ale taky třeba mít ke své sociální citlivosti i pozorovatelství zdravou skepsi a v básni tak najít i příležitost k sebezpytu:

Odešlo to
jako ta milá stařenka ze šestky
na kterou sis vzpomněl až teď
s. 20.

Podobné situace pochopitelně člověka zrovna nenabudí nadšením, pohybujeme se mezi sociálními problémy a alkoholem, který v daném kontextu působí nebezpečně jako prostředek k útěku. A do toho velkoměsto: „Někdy sem unavenej / z toho bledýho čtyřstěnu / velkoměsta“ (s. 9). A nemohlo by se z toho velkoměsta radši utéct, třeba do přírody? Nu:

Sám v hrdle přírody
[…]
lesy plné pičování
a piva
kurva hlavně toho piva!
s. 12.

Alkohol vítězí.

Čili: čtenář bude – rovněž správně – očekávat negativní emoce. Tedy pláč: „Z vyschlých očí / tlačíš kameny slz“ (s. 23); pocit prázdnoty plynoucí z milostného vztahu, například v básni „Milenci“: „Tupými pohledy / škrábem si po zádech / a doufáme ve vyvrcholení“ ve spojení s nepojmenovanou básní na s. 37: „Rekapituluješ / a bolí tě včerejší záda / ne všechno se dá vysedět / vykomunikovat“ (obě zdůraznění VK). V téže básni pak také pocit stereotypu: „jako by už od rána / byl den daný“. Završit to pak může existenciální splín: „Zvony bijou bijou ti na plíce / že jsi zas o hodinu kratší“ (s. 25). Kde se ale zoufá, tam už svítá naděje – nebylo by tedy namístě očekávat náboženský motiv? Nejvyšší slovo, slovo Bůh, se ve sbírce vyskytne pouze jednou, ale o to víc si říká o pozornost. Zvlášť když se vyskytne v provokativně jednoduché básni:

Bůh
je nejspíš
složité
slovo
„Spása“.

Ještě dopřejme hlasu nějakému starému nespokojenci: „Ostrava – ale kam se poděly doly? Jak je to možné!? Ti mladí – poctivá práce jim nic neříká!“ Nutno k tomu ale doplnit, že samotná Ostrava se v básníkových obrazech příliš explicitně nevyjevuje. Ano, asi ji lze někde tušit: „Železobetonová krajina / Prošpikovaná všelijakými / živými nesmysly“ (s. 26), nicméně Pergler si odskočí i do takových Teplic (svého rodného města), tak jako v básni „U Fóglů – Teplice – 2019“, a zkrátka do Sudet (s. 16). Důležitější roli hraje spíše ta Ostrava, která do lidí skutečně pronikne, ať už do básníka, či do osob kolem něj: „A s milenkou ho nebaví mrdat / baví ho co v životě dokázala / a že se tím sám může chlubit / ještě ‚pyčo‘ nastokrát / ‚A ať se daří aj tobě‘“ (s. 33).

Z hlediska formálního bychom víceméně se samozřejmostí očekávali volný verš – ten je ovšem výchozí pozicí nejen pro mladé ostravské básníky. Občas však narazíme i na rým: když se to zrovna hodí a hezky to vyjde: „srdce si o strach / láme vaz // ‚otčenášek‘ / se souká na provaz“ (s. 23), někdy i systematicky, třeba v básni „Odplivnutá“. Nepřekvapí, že při svém skromném rozsahu sbírka není členěna na oddíly, ovšem objeví se tu nyní poměrně populární postup „vnitřní série“: jde o čtyři básně s názvy „Polibek déjà vu“. Nakonec lze celkem dobře počítat s „krátkostí“ básní, a to jak vertikální (nejstručnější mají pouhé 2 verše, nejdelší nepřesáhnou 14 veršů), tak horizontální (jedno- až dvoj- či trojslovné verše nejsou výjimkou).

Podobně se předpokládá i přebývání v jazyce všedním, každodenním, nijak výrazně stylizovaným. Ovšem autor slovní zásobu sem tam „boostuje“ výrazy s neotřelým, výrazným zvukem: „čpět, sluj, vypínat se, vyprahlý“ apod. Podobným způsobem texty boostují také metaforická spojení: „kloktal noc“ (s. 15), „vdechni hory“ (s. 16), „stěny tepou / tak neúprosně tepou“ (s. 27) či oxymóron: „slova mlčí“ (s. 6).

Vzhledem k tomu, že se podobná spojení objevují ve velmi krátkých básních, čtenář leckdy přemýšlí o tom, zdali má s danými „boosty“ nějak konkrétně pracovat, anebo si jen velmi volně hrát například s představou kloktané noci nebo se spojením pocitu déjà vu s únavou z velkoměsta (s. 9). Snad jde o zvláštnost poetického vnímání, že něco tak obecného a běžného, jako je únava z velkoměsta, se vyvolává jako intenzivní pocit znovuprožití. Přesto se nelze zbavit dojmu, že se zde žánr poezie dost možná jen využívá ke svévolnému zacházení se slovy.

Jestliže jsem se v úvodu snažil popsat, co by se s tu větší, tu s menší jistotou dalo očekávat od mladého ostravského básníka, ptám se nyní, zda tuto představu Jakub Pergler (1999) nějak přesahuje. Odpovídám, že ano – v několika případech. Například v básni na straně 25 se autorovi podařilo dobře snoubit obraznost, symboliku i zvukomalbu: „Zvony bijou bijou ti na plíce / že jsi zas o hodinu kratší / odchylky tvaru úchylky času“. Podobně se pak Perglerovi povedlo spojit obraznost s rýmem a pointovaným vtipem:

Pustím si žilou pár nechtěných pravd
Země se přestane točit
Ze srdce uhnětu si raft
A svezu se po náhlém úniku moči
s. 43.

Celkově si ovšem myslím, že ze současné básnické produkce sbírka Místo držky výčep příliš vyčnívat nebude.