Vážené čtenáři, vážené čtenářky,

v přítomném čísle Tvaru jsme se zevrubně pověnovali mimo jiné nové knize Terezy Semotamové Radikální potřeby. I po dočtení se k ní v myšlenkách vracím a uvažuji o typu postavy, který autorka vytvořila: antihrdinku, jejíž pasivita nevyplývá z fatalismu, ale z odpojení od světa. A přemýšlím, kdo za takové rozpojení může: ta osoba, nebo ten svět? Knize se dá vytknout mnohé, ale toto není recenze; myslím, že Semotamová v onom typu postavy zachytila jeden významný symptom současnosti. Ne že by ten typ objevila, ten je pevnou součástí katalogu literárních tropů (symbolů, archetypů, záleží na zvolené terminologii), ale pojmenovala jeho současnou aktualizaci. K odpojení jednotlivce od světa může docházet kvůli ekonomické nekompatibilitě, tedy nuceném přežívání v lepším případě v šedé zóně, kvůli nadměrnému kognitivnímu hluku v digitálním světě (podotýkám, také stále silněji vnucovaném; kolikrát už jsme se dozvěděli, že „musíme mít apku“?) nebo kvůli tomu, že liberální kapitalismus na některé, a ne zrovna malé, složky společnosti zkrátka zapomněl. Takové odpojení od světa není nic příjemného.

Ale copak tohle jsou nějaké těžkosti, zlobí se mudrci ze starší generace. Válku na vás, bídu a přírodní katastrofy, nebo aspoň vojnu a pořádnou (rozuměj fyzickou) práci, ono by vás to nimrání ve vlastních bolístkách přešlo. (Nekonečným zdrojem studijního materiálu je sociální síť X, někdejší Twitter.) Inu, nepřešlo; takhle člověk nefunguje. Míra vážnosti, jakou naše nitro přikládá prožívaným těžkostem, není přímo úměrná jejich objektivní tíze – ostatně, copak se vůbec dají změřit jinak než subjektivně?! Těžkosti, které klade neprivilegovanému člověku do cesty systém, si nic nezaslouží méně než umenšování a výsměch. První věta tohoto odstavce pochází z povídkového souboru Žít dál arménské autorky Narine Abgarjanové (reflexe na s. 7), jež ji vložila do úst postavám žijícím pod palbou nepřátelských střel. Psychika reaguje obranným mechanismem – ano, stojí to za starou bačkoru, ale ještě může být mnohem hůř. Copak tohle jsou nějaké těžkosti!

Takže ne přesto, ale právě proto: proč by ti, kteří zrovna neprožívají válku, neměli mít právo dát najevo nespokojenost? Zůstaneme-li ve světě Terezy Semotamové et consortium, týká se to pečujících profesí, kulturních profesí, vzdělávání, ale třeba i chodců ve městě, nejrůznějších menšin, řady ženských témat, a pozor, také incelů, protože už tu máme také zřejmě první pořádně zformulovanou odpověď na ideu, že (bílí, heterosexuální) muži můžou za všechno: proč už zase my, proč já?! Jsem dalek toho, abych to hodnotil nebo si myslel, že to dokážu rozsoudit, ale upozorňuji na stejný princip: ti všichni dávají najevo svou nespokojenost se systémem, v němž jsou (nebo pociťují, že jsou) neprivilegovaní, a ti všichni mají bohaté zkušenosti s tím, že se vždycky najde někdo, kdo jim umí dobře poradit: Systém není špatný, špatný jsi ty. Začni něco dělat se sebou (nenos krátké sukně, najdi si druhou práci, kup si taky auto) – a hlavně nebreč. Tvoje těžkosti nikoho nezajímají.

Na mezinárodním literárním festivalu, na kterém píšu tento text, včera vystupoval irský prozaik Paul Lynch, loňský nositel Mezinárodní Bookerovy ceny. „Vy jste během psaní prodělal rozvod a léčbu rakoviny, pomáhá vám psaní?“ zeptala se ho moderátorka s typicky nizozemskou absencí smyslu pro tabu. „Vůbec, psaní je přece strašné,“ opáčil romanopisec. „To, co pomáhá, je čtení. Spisovatelé vytvářejí abstrakce skutečného lidského chování, a ačkoli to málokdo z nich přizná, všichni aspirují na to, že se v individuálním psaní co nejvíce přiblíží univerzální výpovědi. Konec světa může probíhat i lokálně.“

Nebo i v jediné hlavě, dodávám, když pozoruji ranní hladinu Severního moře a přemýšlím nad Lynchovými slovy. Můžeme tomu říkat kognitivní disonance, anebo si vystačit se starou moudrou pravdou: ať je utrpení jak chce malé, vezme si vždycky celou širou duši.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, responzivní čtení.