Odmalička jsem byla tak trošku „jiná“. Samozřejmě vzhledem, ale i zájmy, které formovaly moji duši a stvořily lásku k umění a knihám. Vyrůstala jsem v tradiční romské rodině, kde se komunikovalo a hodně vyprávělo v romštině a zároveň bylo velmi důležité vzdělání. Knihy byly u nás doma samozřejmostí. Jako malým mně a mé sestře rodiče četli pohádky, dokonce biblické příběhy. Vzpomínám si třeba na ruské lidové pohádky z knihy Krása nesmírná, ze které jsem později předčítala svým dětem i já.

Když se ohlédnu zpátky, nevzpomínám si na dobu, kdy bych byla bez knížky. V dětství jsem trpívala na angíny, v posteli jsem tak trávila spoustu chvil, obzvláště v první a druhé třídě. Společnost mi dělaly pohádkové knihy, pastelky a papíry. V posteli jsem měla takové malé papírnictví s knihkupectvím. Máma mě zásobovala Ábíčky a Čtyřlístky. Moje oblíbená činnost byla přepisování textu i s ilustracemi.

V osmi letech jsem poprvé zavítala do knihovny a byla okouzlena tou spoustou knih a poklidnou ztichlou atmosférou. Trávila jsem tam dost času a stala se ze mě vášnivá čtenářka. V tu dobu jsem ještě na psaní ani nepomyslela, až asi ve dvanácti letech jsem napsala svoji první povídku, jak jinak než o lásce. Na děj si nepamatuju, jen na to, že jejím prvním čtenářem se stala moje maminka.

Na střední školu jsem denně dojížděla, a na cestě tak trávila dvě hodiny. Tenkrát jsem četla opravdu všechno, co mi přišlo pod ruku. Vždycky jsem měla nějakou knihu v batohu (pokud bych dnes měla vysypat kabelku, byla by tam také). Jinak jsem byla naprosto normální holka.

Na vysoké škole jsem se seznámila s romskou literaturou a díky tomu poznala svého dědu Andreje Giňu z jiné perspektivy. Netušila jsem, že jeho tvorba byla pro vývoj romské literatury tak zásadní a že se o něm studenti dokonce učí. Takhle jsem na svého dědu předtím nepohlížela. Později jsme si o jeho povídkách a psaní často povídali. Díky romistice jsem pochopila, jak důležitý je mateřský jazyk, jak je křehký a jak rychle se vytrácí.

Teprve po narození dětí jsem začala tvořit, a tak vzniklo několik povídek, které jsem se rozhodla napsat v romštině. Nemohu říct, že by to byl můj výhradní tvůrčí jazyk, ale jsou témata a žánry, které přirozeněji uchopím v romštině, a jiné naopak česky. Před oběma jazyky cítím ohromnou pokoru, která mě někdy až moc brzdí. Dnes si říkám, jaká je škoda, že jsem o svém koníčku neřekla dědovi. Možná by mě obohatil o cenné rady.

A jak je to dnes? Píšu tehdy, když mám téma a jsem ve správném rozpoložení. Nemám ambice řešit ve svých textech těžké filosofické otázky, píšu obyčejné příběhy neobyčejných lidí. A baví mě propojovat realitu s fantazií. Reakci na své příběhy získávám na autorských čteních. Kritika mi nevadí, naopak, nutí mě k zamyšlení a posouvá mě. Při literárních setkáních si mohu ověřit, jestli to, na čem pracuju a co chci lidem předat, dává smysl. Zajímá mě, jestli posluchači nebo čtenáři souzní v pasážích, které mě při psaní samotnou dojaly. Pokud vidím úsměv tam, kde jsem se smála i já, splnila jsem svůj záměr a odcházím z literárního setkání s dobrým pocitem, že jsem možná ten den někomu zpříjemnila.

O letošních Velikonocích mi v Meandru a Kheru vyšla pohádka ve formě leporela s názvem Vařená vejce (romsky Tade jandre) a už delší dobu se snažím dokončit povídkovou knihu, v níž moje dětská hrdinka, šestiletá holčička Janička, vyrůstá na přelomu osmdesátých a devadesátých let a prožívá běžné dětské starosti i radosti v komplikované době plné změn.

Touto knihou bych rozhodně nechtěla skončit. Snad jednou napíšu i román, divadelní hru, ale i kdybych zůstala u svých oblíbených povídek, považovala bych to za úspěch. To ukáže čas. A mezitím si přečtu několik knih.