Sem do Rokycan přijel můj otec se strýcem po válce za výdělkem, a protože tu byla práce i možnost bydlení, už tady zůstali. Továrny potřebovaly lidi, a tak je místní náboráři pobízeli, ať dají vědět domů, že za nimi mohou přijet jejich rodiny. Otec poslal své matce telegram:

Přijeďte, práce je tu dost i ubytování. Sbalte jen to nejnutnější.

Ta zpráva se na Prešovsku a Bardejovsku šířila rychle jako blesk a do Rokycan začaly přijíždět celé rody. Žily v nouzové dělnické kolonii zvané Vagónka, ale postupně dostávaly byty v bytovkách po celém městě.

Narodila jsem se v padesátých letech jako pátá ze sedmi sourozenců. Otec nám líčil příběhy, které se staly doma na Slovensku, nebo si vymýšlel napínavé pohádky. Byl to výtečný vypravěč a Romové k nám z toho důvodu rádi chodili. Jen tak si posedět, zavzpomínat, pobavit se, a tak u takových setkání nemohla chybět lahvinka kamforu, což byl levný líh, který se prodával v drogerii. U petrolejové lampy se povídalo dlouho do noci, sousedé dávali k dobru humorné, tragické nebo strašidelné příběhy a já je coby malá holka zaujatě poslouchala. Ostatně to mi zůstalo dodnes. Jak někdo začne mluvit o životě, nastražím uši. Pokud to nejsou mé vlastní vzpomínky, zakládá se většina mých textů na nějaké zaslechnuté historce, kterou částečně domýšlím.

K literatuře a tvorbě v romštině mě, jako spoustu dalších romských autorů, přivedla Milena Hübschmannová. Říkala mi:

Tak jak mi to vyprávíš, tak mi to i napiš.

Když jsme si pak spolu text četly, musela jsem uznat, že zní krásně. Ve svých prvních dvou povídkových dvojjazyčných knížečkách Zkazila si život kvůli penězům a Ukradené děti jsem popisovala, co s Romy udělala asimilace za komunismu i nastupující divoký kapitalismus. Zajímala mě sociální témata, odebírání dětí do ústavu, nucené sterilizace, závislost na drogách, automatech. Romové se o těchto zkušenostech styděli mluvit, přitom bylo důležité, aby se vědělo, co se jim dělo a jaké to pro ně mělo následky.

Po jednom autorském čtení ve škole jsem se zeptala přítomných dětí, jak se jim moje povídky líbily. Ruku zvedly dvě osmačky a natvrdo mi řekly, že se jim nelíbily, protože jsou podle nich pro starší, že chtějí číst něco, co by bylo pro ně. Uvědomila jsem si, že ty holky mají pravdu a měly by mít možnost ztotožnit se s postavami svého věku, protože dospělí řeší úplně jiné problémy. Svou další knihu AMEN jsem sice zasadila do šedesátých let, ale čerpala jsem ze zážitků své tehdy dospívající starší sestry a jejích kamarádek. Mně bylo tenkrát deset a musela mě všude tahat s sebou, takže jsem z jejich rozhovorů leccos pochytila a naštěstí si i zapamatovala.

Tahle zkušenost mě naučila, že je důležité naslouchat čtenářům a nebránit se novým nápadům. Inspirují mě ale i sny nebo hra s náhodou. Moje první zcela vyfabulovaná povídka například vznikla tak, že nám lektor při workshopu tvůrčího psaní ve Slovu 21 rozdal papírky s různými typy postav a my účastnice (jsou mezi námi jen ženy) jsme měly té své vymyslet příběh. A tak vznikla Baletka, kterou klub Paramisara vydá ve sbírce povídek romských autorek. Podobně v knize AMEN jsem se nebála scény milostného aktu, i když tím porušuju nepsaný romský zákon. Nic není vzdálenější realitě než stereotypní obraz sexuálně odvázaných Romů, jak si ho majorita vytvořila ve svých písních, knihách a filmech. Pro romskou společnost je sex tabu a chová se tak, jako by neexistoval. Vyjadřovat se veřejně, ale i v kruhu nejbližších o čemkoliv, co s ním souvisí, se považuje za nepřípustné. Naše mládež tak vstupuje do dospělosti nepoznamenána sexuální výchovou a podle toho to také vypadá. Za mého mládí si kluci při milování nepočínali příliš romanticky, něžně, nikdo je to neučil, dnes zase bohužel poznatky čerpají z porna. Chci tak trochu mladé navést k tomu, aby se k sobě chovali hezky.

Dalším tabu je homosexualita, k čemuž zase přispívá fakt, že jsou Romové věřící a ve svých názorech konzervativní. Přijmout, že mají v rodině homosexuála, natož to přiznat veřejně, je pro řadu z nich nepředstavitelné. Nezřídka se stane, že rodina vyoutovaného potomka radši zavrhne, než aby se v očích komunity znemožnila. Stalo se to i mým dvěma kamarádkám, když o svém vztahu řekly doma. Jedni rodiče vzali svou dceru na milost, ti druzí ne – přestala pro ně existovat. Jsou to hodné holky, uzavřely registrované partnerství a žijí v krásném harmonickém manželství. Obdivuju je za to, s jakou trpělivostí čelí tlaku ostatních sousedů, kteří se k nim nechovají s respektem jako já. Kdyby se s nimi spřátelili, věděli by, jaké jsou, ale takhle si o nich jen potichu šuškají a sledují každý jejich krok. Nevím, jak to poznají, ale jakmile se ty dvě chystají ven, sousedi jsou natotata na chodbě a dělají jakoby nic. Ta děvčata jejich neomalené chování přehlížejí, nenechají se vyprovokovat. Mají s nimi svatou trpělivost. Já jen čekám, kdy ten pohár přeteče, jak dlouho ještě to okukování, pomluvy a nejapné poznámky vydrží.

Jsem s nimi ráda, vyprávějí mi, co už všechno ve svém mladém věku prožily, a tak se chystám psát další knihu o nich, daly mi k tomu svolení. „Jen to všechno napiš, Ilon, a nech tam i naše jména, ať naši třeba puknou vzteky,“ říká mi ta rodinou zavržená. Jestli z příběhu mých sousedek nakonec bude povídka, nebo román, ještě nevím. Mám ráda výzvy, nemám ráda pokrytectví, proto píšu o tom, jak věci jsou, i když se to někomu nemusí líbit. Je potřeba našim lidem otevřít oči.