Poslední únorový den byla na sociálních sítích Mezinárodního PEN klubu zveřejněna moje báseň, respektive můj videomedailonek, v němž ji recituju. Ve společnosti lidí pera, kteří hájí svobodu slova a upozorňují svou tvorbou na bezpráví, kvůli čemuž jsou pronásledováni totalitním režimem, trpí ve vězení, či dokonce čelí výhrůžkám smrtí, si připadám poněkud nepatřičně. Jak jsem se mezi nimi ocitla?

Můj dobrý kamarád, novinář Jan Čáp, který se mnou před časem dělal rozhovor do týdeníku Téma, mě na začátku roku požádal, abych napsala „nějakou báseň“ v romštině a přeložila ji do češtiny. Netušila jsem, na co ji potřebuje, ale abych ho nezklamala, sedla jsem a napsala první, co mě napadlo. Zanedlouho mě kontaktovala Olga Walló a sdělila mi, že mou báseň „Tuke/Tobě“ vybrali, abych s ní za Českou republiku zastupovala minoritní jazyky v básnickém maratonu, který pořádá Mezinárodní PEN klub s cílem zviditelnit práci spisovatelů vyjadřujících se v domorodých a menšinových jazycích. Startuje symbolicky na Mezinárodní den mateřského jazyka 21. února a končívá 21. března, na Světový den poezie.

Český PEN klub pořídil překlady básně: „To you“ do angličtiny, „Pour toi“ do francouzštiny a „Para ti“ do španělštiny a já byla přijata za jeho členku, čehož si upřímně vážím. Nikdy v životě bych nečekala, že se moje báseň dostane tak daleko do světa, že bude zařazena do poetické sítě Cadena Magica, Poezie bez hranic. Reprezentuju romskou menšinu, tedy přesněji tvůrce v romském jazyce, kterých je zde zastoupeno naprosté minimum, i když se udává, že Romů po celém světě žije asi dvanáct milionů. Je mi líto, že v romštině nevychází více děl, ale ještě děsivější je, že se v romštině přestává mluvit.

Podle OSN v současnosti nejméně třiačtyřiceti procentům z odhadovaných šesti tisíc jazyků hrozí zánik, přičemž jeden jazyk prý zmizí každé dva týdny. A tak si říkám, že i já za něco důležitého bojuju, když dělám, co umím, aby tento osud nepotkal i oba mé rodné jazyky (tatínek byl olašský Rom, maminka pocházela ze slovenských Romů a na nás děti mluvili každý svou romštinou, češtinu považuju za druhotný jazyk). Podílím se na romistických jazykovědných výzkumech, na organizování soutěže Romano suno, která propaguje romštinu mezi dětmi a mladými Romy, překládám, spoluvytvářím česko-romský slovník… a píšu. Přiznávám se, že hlavně ze sobeckých důvodů, abych tu snad nebyla za Matku Terezu romštiny.

Své první verše jsem napsala na základní škole, když mi bylo asi jedenáct let, a byly to vtipné rýmovánky o spolužácích. Zalíbil se mi ten pocit uspokojení, který mi přinášela hra se slovy, to spojování zdánlivě nespojitelných významů. Byla to taková pubertální zábava, která časem, jak mi život ukazoval i své méně radostné stránky, přerostla v jakousi terapii. Poezie mi začala pomáhat zvládat bolest a přinášela mi úlevu. Vyjadřovala jsem jí pocity, které byly jinak těžko řešitelné.

Mou tvorbu asi nejvíce inspirovala spisovatelka Tera Fabiánová, jejíž život by vydal na román. Čavargoš/Tulák, Sar me phiravas andre škola / Jak jsem chodila do školy, Miro dživipen / Můj život, So džalas o Miškas sune / Co se Miškovi zdálo mi ukazovaly, jakého uměleckého prožitku je možné v romštině dosáhnout. Nejvíce mi učarovala její báseň „E bacht ke mande avel“, tedy „Štěstí přichází ke mně“, která se díky projektu Poezie pro cestující dostala do širšího povědomí české společnosti. Autorkami projektu byly Angličanka žijící v Praze Bernie Higginsová a její přítelkyně Renata Bulvová, jimž se na konci devadesátých let podařilo umístění básní Tery Fabiánové a Margity Reiznerové s pražským dopravním podnikem a reklamní agenturou Rencar vyjednat.

Pro nás Romy to tenkrát byla naprosto přelomová událost – jedete metrem a můžete si číst báseň od romské spisovatelky:

[…] Vysoko nad mou hlavou běží oblaka
a já jsem připnutá k zemi
jako křivý strom…
I křivý strom dává stín.

Pokaždé, když si na ten zážitek vzpomenu, pocítím zodpovědnost, aby ten plamen, který tehdy zažehla, neuhasl.