Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

skončila letní pauza, třebaže v okamžicích přípravy tohoto prvního poprázdninového čísla tomu venku nic nenasvědčuje – stále panuje horko, jako by letošní léto vůbec nechtělo skončit. Mnozí z nás využili léto k cestě k moři. Ta je u nás, v zemi skrz naskrz vnitrozemské, něčím svátečním, bez ohledu na možnosti cestování bez hraničních kontrol nebo na všeobecně probíhající proces udostupňování a demokratizace cest, které byly dříve luxusem pro vyvolené. Toho jsou plné dějiny i antropologie turismu a navíc dobře vím, že na někdejší luxus si ani dnes zdaleka nesáhne každý. Nevyužiji tedy tento prostor k tomu, abych s Nerudovým panem Rybářem zvolal „ďjó, móře!“, ale přesto mám potřebu se svěřit, že mě takhle na konci léta přepadá právě melancholie za mořem: za neopakovatelnou slanou vůní, za šuměním vln, za malátnou únavou, kterou umí způsobit jen plavání ve vlnách, a vůbec za tím vším.

Prostě si to přiznejme – jako suchozemcům nám cosi chybí. Ke všemu, kvůli čemu jezdíme k moři za odpočinkem, přistupuje, pokud to budeme chtít vnímat, ještě něco: možnost dotknout se čehosi archaického, prapůvodního. Nemluvím jen o prastaré telurické síle, která pohání cyklus vln, přílivu a odlivu a která mě osobně zanechává pokaždé znovu v tichém úžasu, ale také o pocitu sounáležitosti s naší civilizací, která je přece civilizací středomořskou, civilizací Homérovou, Vergiliovou – a Pavlovou. Pohled na mare nostrum, pojivo naší mediteránní oikúmené, mě naplňuje pro změnu zvláštním poklidem; dokud se díváme na stejnou hladinu, kterou viděli hrdinové starých eposů a próz, nemůže to s námi dopadnout špatně. Jsme doma.

Jsme doma také proto, že středomořský svět určil způsob, jakým jej vnímáme. Jeden z mnoha dokladů přinášíme i v tomto čísle: na nejzápadnějším okraji Středomoří leží místo, které se myticky nazývá Hérakleovy sloupy a jež ve starověku vyznačovalo hranici objeveného a objevitelného, obydleného světa. Sloužilo jako memento non plus ultra – tedy „dál už ne“; za Hérakleovými sloupy začínal otevřený oceán, nekonečná mořská pustina, chaos a nebezpečí. Výpravy za hranice vyžadovaly velkou odvahu, která se vlastně prosadila až v novověku, v době zámořských objevů; ale i onen náš zmíněný způsob myšlení je založen na stanovování hranic, vymezování: to je podstata myšlení v pojmech, definicích, toto sem ještě patří, a toto už ne – na rozdíl třeba od myšlení starozákonního, jemuž k povolání věci k bytí stačí, že ji pojmenuje.

Jak dalekosáhle určuje psycho-kulturní geografie myšlení a uměleckou tvorbu, je jedním z navracejících se témat literatury a šíře sebepochopení obyvatel dnešní lokality Hérakleových sloupů: Gibraltaru. Toto pozoruhodné území na hranici naší oikúmené leží na několikerém průsečíku hranic; ostatně přečtěte si o tom v reflexi nad antologií gibraltarského písemnictví, která má slovo „hranice“ přímo v názvu (s. 17), v rozhovoru se zřejmě nejvýznamnější postavou dnešní prudce se rozvíjející gibraltarské literatury, prozaikem a literárním vědcem Markem Sanchezem (s. 4–6) a hlavně v přeložených původních literárních textech ve verších i v próze od gibraltarských autorů. A abych nezapomněl: ke středomořské oikúmené patřila samozřejmě i starověká severní Afrika; když už si tuto starou skutečnost připomínáme, nabízíme také ukázku z díla jednoho z jejích slavných autorů, patřícího z našeho pohledu do literatury římské, Lucia Apuleia (asi 125–180). Tři z jeho deklamací přeložil Martin C. Putna (s. 14–15).

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, otevřené čtení.