Gibraltar je pro nás Středoevropany – a nejspíš i pro jiné části světa – trochu exotický kousek země, který je součástí britské říše, velmoci na penzi. Jak je to ale se zdejší literaturou? Řekl bys, že je prostě součástí velkého anglického písemnictví, nebo je něčím distinktivní?

To je skvělá otázka. Myslím, že gibraltarské psaní se od anglického nebo španělského liší tím, že se nachází na pomezí mezi různými hraničními liniemi – mezi Evropou a Afrikou, mezi angličtinou a španělštinou, mezi Středomořím a Atlantikem, mezi severoevropskou a jihoevropskou senzibilitou. Dokonce i na místní úrovni existují jasné hranice – Gibraltar je velmi bohatý, kdežto La Línea, město na druhé straně hranice, je ekonomicky jedním z nejchudších andaluských měst. Navíc je Gibraltar mikroúzemí, má rozlohu pouhých 6,7 km2, s vlastní historií a výraznými sociokulturními zvláštnostmi. V letech 1969–1982 byl například prakticky odříznut od zbytku světa kvůli rozhodnutí španělského diktátora generála Franca uzavřít hranici se Španělskem. Vzpomínám si, že v těch letech se o víkendech nedalo dělat nic jiného než jezdit po Skále kolem dokola, zatroubit, kdykoli jste na silnici potkali přátele nebo příbuzné, vždy jste věděli, kam pojedete příště, nikdy jste neviděli žádné nové tváře, každá jízda byla další reprízou té poslední. V některých románech a povídkách, které jsem napsal, se o tomto třináctiletém období a jeho výzvách zmiňuji. Na Gibraltaru jsou lidé, kteří si tato léta izolace docela užívali, nacházeli útěchu v tom, co důvěrně znali, a v pravidelně se opakujících rituálech, ale já osobně jsem si připadal, jako bych uvízl ve hře Jeana-Paula Sartra S vyloučením veřejnosti zkřížené s hollywoodskou komedií Na Hromnice o den více.

Jak se tato distinkce projevovala v čase? V roce 2019 jsi řekl v jednom rozhovoru, že je třeba, aby vznikaly původní gibraltarské texty. Znamená to, že jsme tyto jedinečné gibraltarské texty neměli? Máme je dnes?

Ano, až donedávna pocházelo vše, co bylo o Gibraltaru napsáno, z pera zahraničních – převážně anglických – spisovatelů. Ti se však na toto místo dívali jako cizinci, kteří nikdy nenahlédli pod povrch věcí. Například britský spisovatel Len Deighton v šedesátých letech minulého století v jednom ze svých románů napsal, že Gibraltar je jedním z těch míst, kde se nevyplatí vystupovat z lodi, když tam připlujete po moři. Pro mě jako místního to není nic jiného než forma neokoloniálního kulturního snobismu, takového, který neposuzuje místo podle jeho vlastních předností, ale podle toho, jak moc je podobné nebo odlišné od mateřské země. Kdyby hlavní hrdina Deightonova románu vystoupil na břeh s otevřenou myslí, našel by kosmopolitní místo, obývané potomky maltských, janovských, menorských, britských a španělských přistěhovalců s vlastními tradicemi a jazykem.

V jednom z mých vlastních románů, Marlboro Man, je epizoda, která je k této scéně z Deightonova románu paralelní a určitým způsobem ji subverzivně přepisuje. Hlavním hrdinou je bývalý kriminálník, který již několik desetiletí žije mimo Gibraltar. Během let se pomalu zbavil své původní machistické osobnosti a nyní pracuje jako člen posádky na výletní lodi. Stejně jako postava v Deightonově románu se zdráhá vystoupit na břeh, pokaždé když jeho loď zakotví v Gibraltaru. Není to však proto, že by toto místo nestálo za návštěvu. Naopak, vyhýbá se vylodění, protože se obává, že ho intenzita vzpomínek zahltí, a protože se bojí setkání s někým z dávné minulosti, kdo by mohl reagovat negativně na jeho novou sexuální identitu.

Ty sám jsi nepochybně gibraltarský autor, ale žiješ částečně v Anglii, máš tedy možnost pohledu z obou stran. Kromě toho jsi vydal dvě antologie věnované tomu, jak o Gibraltaru v historii psali britští autoři. Jak se podle tebe proměnilo v poslední době nahlížení na gibraltarskou identitu ve vztahu k té anglické nebo britské?

Myslím, že lidé ve Spojeném království jsou nyní o Gibraltaru informováni více než v devadesátých letech, kdy jsem sem přijel poprvé. V devadesátých letech neměli Angličané o tomto místě téměř žádné představy, mnozí z nich si mysleli, že Gibraltar je součástí Španělska, a často si Gibraltar pletli s Maltou. K tomu mám jednu veselou historku. V letech, kdy jsem si dělal doktorát z anglické literatury na univerzitě v Leedsu, jsem měl práci na částečný úvazek v britské státní správě. V přízemí budovy, kde sídlilo mé oddělení, všichni věděli, že jsem z Gibraltaru, ale v ostatních třech patrech se mi nějak začalo říkat „Maltský Mark“. Myslím, že to bylo proto, že o Gibraltaru se tehdy moc nepsalo, a také proto, že je asi snazší zapamatovat si „maltský Mark“ než „Mark z Gibraltaru“. Nyní je situace samozřejmě zcela jiná – lidé mají o Gibraltaru větší povědomí. K většímu povědomí o Gibraltaru ve Spojeném království přispěl brexit, rozšířený dosah internetu a časté zpravodajství o hraničních sporech mezi Gibraltarem a Španělskem.

A jak je pro gibraltarskou literaturu důležitá jazyková otázka? Vím, že se zde jako literární jazyky užívají angličtina a španělština, tedy dva z nejrozšířenějších jazyků na světě – ostatně v tomto čísle máme překlady od gibraltarských autorů jak z angličtiny, tak ze španělštiny. Jak bys popsal zdejší jazykové panorama?

Jazyk je pro mě velmi důležitý, protože určuje, kdo jsme. Na Gibraltaru nemluvíme standardní španělštinou ani standardní angličtinou; mluvíme jazykem llanito, což je varianta andaluské španělštiny, která se užívá v code-switching s angličtinou a je ovlivněna zbytky jazykových struktur ligurštiny, maltštiny, arabštiny, a dokonce i jazykem haketia, což je západní judeo-španělština. Bohužel v současné době mladí lidé na Gibraltaru mluví llanitem stále méně. Někteří mu rozumějí, ale neumějí jím mluvit; někteří používají pouze izolované jednoslovné nebo dvouslovné fráze jako „qué pasa?“ nebo „ah, vale“; jiní říkají, že llanito zní hrubě a nevkusně; a ještě jiní, že jim llanito připadá cizí. Varovné signály se objevují už delší dobu. Například v roce 2015 zveřejnil španělský list El País článek popisující úpadek jazyka llanito, ke stejnému závěru dospěl i deník The Financial Times v roce 2017. Ještě poměrně nedávno si lidé mysleli, že to není velký problém, že další generace se llanito tak či onak zázračně chopí. Ale aby se jazykům dařilo, musí, jak všichni víme, docházet k nepřerušenému přenosu z jedné generace mluvčích na další. Pokud dojde k přerušení přenosu – jak jsme toho nyní svědky na Gibraltaru –, je velmi pravděpodobné, že náš jazyk uvadne a zanikne. Ve skutečnosti jsou předpovědi zániku a ztráty jazyka již všude kolem nás – nedostatek prestiže spojený s tradičním jazykem, zvyšující se věk a výrazné snížení počtu mluvčích, měnící se sociopolitická krajina.

Proč si myslíš, že llanito takto vymírá?

To je otázka za milion. Nepochybně v tom všem hraje určitou roli nadvláda globální angličtiny v sociálních médiích a na internetu, ale pro mě je hlavním důvodem úpadku llanita atmosféra vypjaté britskosti, kterou na Gibraltaru posledních několik desetiletí žijeme. Nechápej mě špatně: Gibraltar byl vždy velmi britským místem, ale v posledních zhruba dvaceti letech se výrazně zvýšil počet vojenských přehlídek, královských návštěv, historických rekonstrukcí a dalších projevů toho, co by se dalo nazvat „performativní britskostí“. Částečně je to způsobeno brexitem, částečně je to reakce na poslední velkou hraniční krizi v roce 2013 a částečně je to způsobeno politikou a politiky. Ať už je příčina jakákoli, všechna tahle ze řetězu utržená anglofilie způsobila, že mladá generace není mentálně schopna jít v hybridních jazykových stopách svých rodičů a prarodičů. Například když jsem byl v devadesátých letech mladý, poslouchali jsme Davida Bowieho stejně jako slavného španělského zpěváka flamenca Camaróna de la Isla a pravidelně jsme překračovali hranice do Španělska, abychom chodili do španělských barů a nočních klubů. Dnes naopak gibraltarští teenageři zůstávají hlavně na Gibraltaru a poslouchají anglofonní zpěváky, jako jsou Ed Sheeran nebo Taylor Swift.

Jsou podnikány nějaké kroky na ochranu llanita, aby bylo zajištěno jeho přežití?

Ano, naštěstí jsme si tento problém konečně uvědomili a podnikáme příslušné kroky! Založení nakladatelství Patuka Press (kolektiv financovaný autory, který vznikl za účelem vydávání a propagace spisů v angličtině, španělštině a llanitu) a nedávné vytvoření nevládní organizace „Gibraltařané za mnohojazyčnou společnost“ odráží tento nový závazek chránit llanito. Dokonce i gibraltarský předseda vlády Fabian Picardo uznal potřebu změny a v rozhovoru pro deník The Times uvedl, že „v minulosti existoval zcela neopodstatněný přístup k llanitu, který spočíval v tom, že se na ně pohlíželo spatra a bez úcty“. V současné době probíhá výstava, kterou společně pořádají univerzita v Cambridge a Gibraltarský národní archiv a jejímž cílem je vysledovat vznik a vývoj llanita a také prozkoumat možnosti jeho zachování pro budoucí generace. Kromě toho všeho jsem nedávno společně s týmem vědců z univerzit ve Vigu a na Baleárských ostrovech pracoval na knize Gibraltařané a jejich jazyk: 22 lingvistických biografií. Naším cílem jako editorů bylo nejen představit jazykovou rozmanitost Gibraltaru na osobních příbězích jeho obyvatel, ale také připomenout čtenářům, že jazyky chřadnou a umírají, pokud se o ně řádně nepečuje a nechrání se.

Pojďme teď k tvému vlastnímu psaní. Ty jsi, pokud vím, publikoval nejprve sbírku povídek – Rock Black: Ten Gibraltarian Stories v roce 2006. Jak za tebou ty příběhy přišly? Byl to rozhodující okamžik, kdy jsi věděl, že se staneš gibraltarským spisovatelem? A bylo od začátku tvou motivací k psaní to, co jsi vyjádřil citací nigerijského spisovatele Chinuy Achebeho: „Jestliže nebudeš psát vlastní příběhy, napíšou je za tebe jiní“?

Myslím, že v mém spisovatelském vývoji jsou dva zásadní momenty. První přišel v roce 1982 nebo 1983, kdy jsem v gibraltarských knihkupectvích hledal román o Gibraltaru napsaný rodilým Gibraltařanem, ale našel jsem jen ilustrovanou dětskou knížku s názvem Sonia a opice. „To je špatně,“ pomyslel jsem si, když jsem vycházel z posledního knihkupectví. „Jak můžeme předstírat, že jsme stejně dobří jako ostatní, když nemáme ani vlastní básně a příběhy?“ Druhý okamžik přišel o více než dvacet let později, když jsem studoval v Leedsu. Při prohlížení starých mikrofilmů v Brothertonově univerzitní knihovně jsem téměř náhodou zjistil, že existuje poměrně dost anglických textů z osmnáctého a devatenáctého století, které se zabývají Gibraltarem. Tyto texty popisovaly gibraltarskou flóru, faunu, opevnění a podnebí, ale nikdy se nezmiňovaly o místním obyvatelstvu. Následně jsem se podíval na texty dvacátého století zaměřené na Gibraltar, ale ke svému rozčarování jsem zjistil, že se od nich příliš neliší. Od tvrzení cestovatelky Rose Macaulay z roku 1949, že všichni Gibraltařané jsou oškliví a nezajímaví, až po slova Anthonyho Burgesse v knize The Manchester Guardian z roku 1966, že Gibraltar nemá žádnou vlastní kulturní identitu, se řada slavných britských spisovatelů Gibraltaru a jeho obyvatelům neustále vysmívala nebo je znevažovala a pokládala je za nezajímavou anomálii, za slátaninu bez kultury. To vše mě natolik štvalo, že jsem ve volném čase začal psát gibraltarské povídky a literaturu faktu. Nechtěl jsem v nich Skálu idealizovat ani glorifikovat; spíše jsem chtěl mluvit hlasem zasvěceného člověka, poskytnout nuance a detaily tam, kde se dříve objevovaly jen hrubé stereotypy a paušalizace. Zvláště důležité pro mě bylo zaměřit se na gibraltarskou hybriditu a oslavovat ji.

Čímž se dostáváme k ústřednímu pojmu kulturní a identitární hybridity. Jaká je?

Ve velkém množství viktoriánských a edwardiánských prací o Gibraltaru jsou Gibraltařané popisováni jako míšenci a podvraťáci, přičemž skutečnost, že obyvatelstvo žije na pomezí dvou kulturních tradic, byla v té době považována za znak méněcennosti. Například viktoriánský lexikograf John Farmer ve svém Slovníku slangu a hovorové angličtiny z roku 1895 definoval pojem „Rock Scorpion“, což byl viktoriánský slangový výraz pro Gibraltařana, takto: „gibraltarský míšenec: Španěl, Portugalec, Francouz, Janovan, barbarský Hebrejec, maurský černoch – slitina všech kovů“. Tak bohužel vypadala reprezentační šablona, kterou se řídila většina autorů devatenáctého, a dokonce i dvacátého století, když popisovali Gibraltar a jeho obyvatele. Deficity, nesrovnalosti, rozpory, nepochopitelné směsice – to viděli cizinci, když nahlédli dovnitř. Burgessovi se například nelíbilo, že zdejší lidé v šedesátých letech v jednu chvíli zpívali „God Save the Queen“ a o pár vteřin později si začali povídat španělsky, ani to, že o sobě tvrdili, že jsou Britové, a pak si sedli k andaluskému jídlu a pití. Ale co když věci obrátíme a zaměříme se spíše na to, co tam skutečně je, než na to, co tam chybí? Ano, máme tu bobíky v britském stylu, i když mají olivovou pleť nebo kůži „barvy sušenek“, jak to Burgess posměšně komentoval. A ano, máme lidi, kteří si třeba zpívají písničky v angličtině a pak mezi sebou začnou mluvit španělsky. A ano, můžeme mít červené sloupky před katolickými kostely a lidi s anglickými křestními jmény a španělskými příjmeními a naopak a tisíc a jednu další věc, která může cizincům připadat zvláštní, ale pro nás je naprosto normální. Ale takoví jsme – jsme hybridní národ, který jeden den jí britskou rybu s hranolky a druhý den španělskou paellu, v jedné větě několikrát přepíná mezi angličtinou a španělštinou a cizince mate jak přepínáním kódů, tak jedinečnými hybridními gibraltarskými slovy. Dokonce i názvy našich ulic odrážejí tuto hybriditu – Lynch’s Lane (anglicky), Pezzi’s Steps (lombardsky), Fraser’s Ramp (skotsky), Arengo’s Palace Lane (janovsky), Baca’s Passage (španělsky), Abecasis’s Passage (sefardsky). Měli bychom se za to stydět? Měli bychom se snažit zamést naše chování a kulturní zvláštnosti pod koberec? Domnívám se, že právě naopak. V dnešní době, kdy je na vzestupu do sebe zahleděný nacionalismus a stejnost a rasová uniformita jsou bohužel považovány za žádoucí atributy, bychom měli být hrdí na naši rozmanitost a hybridní kulturu, na to, že mluvíme llanitem a jsme „slitinou všech kovů“.

Pro toto číslo jsi nám poskytl ukázku z románu Gooseman (2020), který tematizuje postkoloniální perspektivu, o které jsme mluvili. Ten román mi připadá docela drsný – dotýkáš se témat jako zločin, násilí, drogy, rasismus. Z hlediska žánru se také pohybuješ někde na temné straně, když zapojuješ prvky noiru, ghost story apod. Pomáhá právě tato odpudivá stránka nějak porozumět povaze místa?

To je velmi zajímavá otázka. Jedním z problémů, kterým jako gibraltarští spisovatelé čelíme, je, že gibraltarská společnost je ze své podstaty konzervativní a defenzivní. Částečně je to způsobeno tlakem, který s sebou přináší život na sporném území. Kvůli tlaku španělské vlády na jedné straně a kvůli tomu, že někteří lidé odmítají Gibraltar jako anachronický koloniální přežitek, na straně druhé, se někteří Gibraltarci cítí povinni prezentovat světu svou čistou a neposkvrněnou verzi, aby se ujistili, že neodhalíme nic, co by proti nám mohli použít naši „nepřátelé“. Ti, kteří jsou uvízlí v tomto věčně sebeospravedlňujícím myšlení, chtějí, aby spisovatelé psali o Gibraltaru buď jen hezké věci – o tom, jak je to výjimečné místo a jak jsme všichni jako národ úžasní Britové –, nebo vůbec nic. Ale takhle literatura přece nefunguje, ne? Literatura oslavuje věci, které stojí za to oslavovat, to ano, ale také vyzývá, neustále klade náročné otázky, vrhá tázavé světlo do nejtemnějších a nejznepokojivějších koutů naší kolektivní psychiky. Podívej se, jak Charles Dickens ve svých románech odhaloval špatné zacházení se sirotky ve viktoriánském Londýně, jak James Joyce v Odysseovi brojil proti provinčnosti a zaostalosti Dublinu počátku dvacátého století nebo jak George Orwell ve Farmě zvířat a 1984 odhaloval nebezpečí totalitarismu a extrémní politické ideologie. To je jedna z nejušlechtilejších funkcí literatury – dívat se tam, kam se nikdo dívat nechce, říkat věci, které se nikdo neodváží vyslovit. Susan Sontag kdysi řekla něco v tom smyslu, že literatura svádí neustálý boj s hlasy propagandy a hrubého zjednodušování, a myslím, že měla pravdu: spisovatelé a vypravěči nás svými příběhy nejen baví a rozesmívají, ale poskytují nám také nástroje, jak zpochybňovat již přijaté názory a to, co nás druzí učí o světě kolem nás. Rád bych si myslel, že mé příběhy a romány jsou součástí tohoto boje proti tendenci banalizovat nebo zjednodušovat složité problémy. Ano, oslavují gibraltarskou hybriditu a oživují zvláštnosti a bizarnosti žité gibraltarské zkušenosti, ale také zkoumají temnější aspekty gibraltarského myšlení.