„Promiňte, pane Corfielde. Čeká na vás pan Martin. Má s vámi schůzku teď v deset hodin deset minut. Říkal, že patří do rodiny,“ sdělila ministrovi pro bydlení osobní asistentka a snažila se z něj dostat, o koho jde.

„To je v pořádku, Jenny. Jde o syna bratrance mojí matky. Upozorněte ho, že mu můžu věnovat maximálně deset patnáct minut. V jedenáct mám ministerské setkání a musím tam být včas,“ odpověděl ministr.

Corfield byl osobnost, která v touze rozhodovat a uplatňovat svou moc vtrhla na politickou scénu teprve před sedmi lety. Svou profesi advokáta pro firmy vykonával od chvíle, kdy dokončil studium, a zcela upřímně se mu ekonomicky i společensky dařilo znamenitě. Byl uznávaný a na Gibraltaru na něj daly ty nejvyšší vrstvy z britského státu jeho půvabného Veličenstva. Jinými slovy, uměl tahat za nitky a docílit toho, aby se jeho vůle prosadila ve spletitých a zvrácených kuloárech faktické moci. Uvědomoval si, že má schopnosti stát v čele své politické strany, a zároveň věděl, že také obstojně zvládá ovlivňovat rozhodnutí a počínání současné vůdčí osobnosti, hlavního ministra Gibraltaru. Stačilo být jen trpělivý a dalo se dosáhnout všeho. Však jednou nastane den, kdy aktuálního činitele ve funkci nahradí. Přes svou ctižádostivost byl však pan Corfield obezřetný. Byl vysoký a trochu při těle, ačkoli se snažil udržovat fyzicky ve formě a třikrát týdně chodil cvičit. Ve svých čtyřiceti třech let pořád vypadal dobře, přestože v obličeji nebyl pohledný. Měl příliš velký nos a trochu pokřivená ústa, což ovšem vyvažovaly bujné zářivé vlasy bez jediné šediny. V okamžiku, kdy otevřel ústa, se ale všechny tyto fyziognomické nedostatky, nebo jak je nazvat, zcela rozplynuly. Měl hluboký, zvučný sametový hlas a jeho slova byla pro posluchače jako balzám. Během pár sekund si dokázal získat úplně každého. Svou mluvou a způsoby, z nichž vyzařovalo sebevědomí, vlídností a sympatičností vždy překonal jakékoli nesnáze. To byla jeho hlavní silná stránka.

V čekárně ministerských kanceláří se nacházel Liborio Martin, vzdálený bratranec zmíněného politika. Ve skutečnosti se jmenoval Martinez a z Gibraltaru odešel do Spojeného království v roce 1970, krátce po uzavření pozemní hranice se Španělskem roku 1969, protože měl za to, že Gibraltar je ztracený. Španělsko ekonomiku tohohle územíčka zcela odřízlo a jeho čtyři děti tu neměly budoucnost. Krátce po příjezdu do vlasti se Liborio spolu s rodinou usadil ve Stroodu, bezvýznamné vesnici na jihu. Sám se nechal zaměstnat jako balič v mlékárenském podniku a jeho žena nastoupila jako pokladní v malém supermarketu, který patřil jedné pákistánské rodině. Oba měli dlouhou pracovní dobu a péči o své čtyři ratolesti poté, co dětem skončila výuka, si mezi sebe dělili, jak nejlépe dokázali. Jedním z mála pozitiv bylo, že po několika měsících všem potížím navzdory všechny čtyři děti uměly dokonale anglicky a zbavily se protivného gibraltarského přízvuku – což oba rodiče považovali za výrazný úspěch. Protože jak víme, obyvatelé některých bývalých britských kolonií jsou britštější než Britové sami, přestože mají sotva co do huby.

Martinezovi, kteří si záhy změnili příjmení na Martinovy, protože to znělo víc anglicky, a přestali se tak vymezovat jako cizinci, žili v pronajaté špeluňce u železniční trati. Jejich týdenní výplaty jim sotva pokrývaly základní potřeby, ale všechny své naděje vkládali do bezmezných vzdělávacích a pracovních příležitostí, které jim Spojené království mělo co nevidět poskytnout. Zatímco však nebohá Pénelopé strastiplně vyčkávala, až se Odysseus vrátí z dlouhého vyhnanství, a návratu své lásky se skutečně dočkala, v tomto případě rozvleklé čekání nepřineslo své ovoce. Martinovi byli ve svém milovaném Spojeném království stále uvízlí v donebevolajícím nedostatku. Hlavní příčinou byla skutečnost, že Liborio byl strašně lakomý a raději dopustil, aby jeho rodina žila v bídě, zatímco sám nedělal nic jiného, než že šetřil, dělal v továrně přesčasy, vždy si bral noční směnu a práci obětoval i všechny svátky. To všechno proto, aby nashromáždil peníze a mohl si splnit svůj sen: vrátit se na Gibraltar, kde by v klidu strávil stáří. Postupem let se Liborio dozvěděl, že jeden z příbuzných, Robert Corfield, se na Gibraltaru dostal do vlády, a zcela jej zaslepila myšlenka, že teď možná nastala chvíle, kdy by se do své milované zemičky, po které se mu tolik stýskalo, mohl vrátit. Jeho žena však jeho sen o návratu nesdílela a dala mu jasně najevo, že ona ani děti se na Gibraltar rozhodně vracet nebudou. Liborio ale neztrácel naději a rozhodl se postupovat jinak. Naplánoval si dvoutýdenní cestu na Gibraltar jen pro sebe a kontaktoval bratrance ve funkci ministra, aby zjistil, jak zlepšit svou situaci a proklestit si cestu, aby se nakonec mohl vrátit do rodného kraje i s veškerým potomstvem… anebo klidně bez něj.

Liborio byl na pohled zcela nevýrazný muž. Malého vzrůstu, s povislými rameny, počínající pleší a rysy a celkovým vzezřením, které jednoznačně odkazovalo na jeho středomořský původ. Jak bychom řekli tady, takový usmrkanec. Ve skutečnosti byl však záludný a současně velmi podlézavý. Plazil se před kýmkoli, kdo zastával významnou funkci, ať už šlo o někoho z práce, nebo při kontaktu s vládními funkcionáři. V továrně mu v jeho nepřítomnosti přezdívali pan PAL (což byl zkráceně Prime Arse Licker, tedy řiťolezec v doslovném slova smyslu). Liborio tohle všechno věděl, ale dokud dosahoval svého, bylo mu to jedno. Protože teď měl v hlavě plán a ten spočíval v tom získat si toho pitomce, svého bratrance ministra. Najednou se otevřely dveře do čekárny a obtloustlá sekretářka mu arogantním tónem oznámila, aby svou návštěvu příliš neprotahoval, neboť pan Corfield se mu může věnovat jen velmi krátce.

„Račte dál, pane Martine,“ pokynula mu Jenny s notýskem a propiskou v ruce, načež si o kousek dál sedla na židli, aby si dělala poznámky. Po úvodním přivítání obou bratranců Liborio Robertovi sdělil, že by chtěl, aby šlo o neformální, tedy soukromé setkání. Ministr s úsměvem souhlasil a Jenny, poněkud dotčená, vyšla z místnosti.

„Tak tedy, Liborio, už o sobě delší dobu nic nevíme, natož abychom se setkali. Ale to už mi povíš sám, proč jsi mě tak nečekaně navštívil. Daří se ti ve vlasti dobře?“

„Jo, jo, jsem moc rád, že jsem se tam přestěhoval. Je to úplný ráj,“ lhal bratranec. „Akorát jak člověk stárne, začíná se mu po rodné hroudě trochu stýskat. Však to znáš. To skalisko má svůj půvab.“

„No, a…?“

„Totiž uvažovali jsme, že bychom se vrátili zpátky domů, brácho,“ vyložil mu Liborio a nasadil při tom svůj nejlepší úsměv.

„To naprosto chápu. Tady budou emigranti vždycky vítaní.“

„To jsem si říkal taky…“

„No, tak abychom to trochu projasnili: já nejsem žádný kouzelník. Jsem sice ministr pro bydlení, ale nemůžu si jen tak z rukávu vytáhnout byt, aniž by to vyvolalo rozruch a podezření. Víš přece sám, jak to v tomhle zpropadeným koutě světa funguje. Jen si tak potichu upšoukneš a ozve se burácení po celé zemi,“ začal se Corfield vykrucovat.

„Ale ne, tohle jsem nemyslel, Roberte. Jde o to, že já, stejně jako moje žena Conchi, máme propadlé doklady. A protože tady nemáme trvalý pobyt, nemáme si je jak obnovit. Proto jsem tě chtěl…“

„Už tomu rozumím. Chceš, aby ti vydali nové. Jak sám dobře víš, červené průkazy totožnosti se udělují jen těm, kdo mají trvalý pobyt. Gibraltarci, kteří žijí v zahraničí, nemají na tenhle typ dokladu nárok,“ vysvětlil mu ministr.

„Přesně z toho důvodu jsem tě chtěl jako svého pokrevního příbuzného požádat, abys udělal vše, co je v tvých silách, a sehnal doklady pro mě se ženou a naše čtyři děti. Zatím se nechystáme stěhovat, ale kdo ví, za pár let to může být jinak…“

„Ano, Liborio, tohle zvládnu obstarat. Je to celkem prosté, i když nezákonné, ale na mě dají. Jestli máš všechny požadované dokumenty v pořádku, nech je tady mojí sekretářce Jenny a zastav se příští týden.“

„Thank you, Roberte, ani nevím, jak se ti odvděčit. Kdyby se ti to hodilo, mohli bychom spolu příští středu povečeřet v Bristol Hotelu.“

„To nezní špatně, aspoň se nebudeš muset znova vláčet sem do kanceláře. Ty dokumenty ti přinesu já sám, co ty na to?“

„To by bylo skvělý, brácho. Tak ve středu v osm v Bristol Hotelu.“

Srdečně se rozloučili. Liborio strávil celý týden procházením se po Gibraltaru a obdivováním zjevných důkazů toho, jak postupovaly práce na stavbách od doby, kdy odešel do Anglie: mezi dalšími projekty se objevily nové byty na Brymptonu, rozsáhlá zástavba v Montagu Gardens a renovovaný bytový komplex Varyl Begg Estate. A teď navíc slyšel i o nové zástavbě, která se teprve plánovala a měla se jmenovat Harbour Views. Říkal si, jestli by nešlo… No však uvidí, jak pořídí u bratrance na jejich plánované večeři. A tak to také udělal. Jakmile mu Robert předal doklady, jeho vyhlídky se zcela proměnily.

„Tak tady je máš, Liborio. Teď jsi oficiálně gibraltarským občanem se všemi právy – na bydlení, vzdělání, zdravotní péči, a dokonce můžeš i volit. Ale o tom, jak jsi k tomu přišel, opravdu ani ň. Nikdo se to nesmí dozvědět. Byl by z toho skandál, i když tady se tyhle aféry zametou pod koberec a nakonec se zas tolik neděje, ale i tak…“

„Nedělej si starosti, Roberte. Ze mě nikdo nic nedostane. Ale chtěl jsem si s tebou promluvit ještě o něčem jiném.“

„He he, já jsem si to myslel…“

„Je to velice jednoduché. Dozvěděl jsem se, že existují plány na výstavbu celé řady bytů naproti Montagu Gardens. No a teď, když mám doklady, by mě zajímalo tohle: existuje možnost, že bych si v jednom z těch bloků koupil byt? Ty máš na tohle velký vliv, brácho, a nejspíš by tě to nic nestálo. Všichni si tě tolik váží a vzhlížejí k tobě s úctou, že by to pro tebe musela být maličkost,“ doplnil Liborio.

Robert Corfield neodpověděl hned. Jak už u něj bylo obvyklé, cítil se velmi polichocen, že je ve svém okolí uznávaný a že ho mají za klíčovou osobnost. Zahloubal se do sebe, až si Liborio myslel, že to přehnal. Robert však odložil příbor na talíř, pohlédl na bratrance a konečně se vyjádřil:

„Popravdě je to tak, že přednostní právo na byty mají žadatelé, kteří jsou na čekací listině na byt od vlády a kteří musejí mít na Gibraltaru trvalý pobyt. Do toho ty nespadáš… ale s trochou důvtipu se to dá zařídit. Ale od toho je rodina, aby si pomáhala. A teď, když máš doklady, jde už všechno lehce. Se čtyřmi dětmi budeš potřebovat byt se šesti ložnicemi. S těmihle dispozicemi jich moc není, ale nějaké tam jsou. Vzhledem k tomu, že seznamy žadatelů ještě nejsou hotové, dáš mi všechny svoje osobní údaje, i ty doklady necháš u mě, a k tomu tvůj podpis, který já už snadno zfalšuju, abych vyplnil všechny formuláře a ostatní dokumentaci – a máme hotovo. Dej mi svoje britské číslo a já už se ti ozvu, kdyby bylo z jakéhokoli důvodu potřeba, abys tu byl osobně.“

„Teda, ty seš fakt borec, brácho. Nebýt tebe…“

„No takhle to tady holt chodí: kdo nemá kmotra, toho nepokřtí,“ doplnil Corfield a zamrkal na něj. „Tak a teď už se můžeme najíst. Tenhle plátek masa bude určitě vynikající.“

Po třech letech se tak Liborio na týden vrátil, aby podepsal převzetí klíčů ke svému výstavnímu bejváku. Do bytu v posledním patře komplexu Harbour Views s výhledem na moře vložil skoro všechny své úspory za pětadvacet let. Zaplatil ho v hotovosti a pořídil do něj to nejzákladnější vybavení, jaké si mohl dovolit. Jeho rodina sem později jezdila na pár týdnů v roce na léto, a protože jeho děti už byly sezdané a vybudovaly si život ve Spojeném království, využívaly byt na svých pár týdnů dovolené i ony. Liborio byl dokonce natolik prozíravý, že byt pronajímal známým, kteří se chtěli přijet na Gibraltar na pár dní zrekreovat, přestože to místní zákony zakazovaly. Šlo totiž o byty, které spadaly do sociálního bydlení nebo dostávaly vládní dotace, a tím pádem nebyly součástí volného trhu s nemovitostmi. Na Gibraltaru však byly nelegální pronájmy běžnou praxí a nikdo se nad tím příliš nepozastavoval.

Ve stáří Liborio onemocněl a po těžké nemoci zemřel; ovšem i na tuto situaci se připravil dopředu. Podle závěti měl byt přejít nejprve na Conchi, a až ona zemře, na jejich děti, které ho budou moct samy užívat nebo ho prodat. Poněkud nečekaně se na Gibraltar rozhodl přestěhovat nejmladší syn, Benjamin, spolu se svou ženou a třemi holčičkami, aby zde zkusil štěstí, protože ve Spojeném království byl už několik měsíců nezaměstnaný. Povoláním byl elektrikář a na Gibraltaru brzy našel práci ve stavební firmě. S gibraltarským dokladem neměl problém najít zaměstnání, získat přístup k veřejnému zdravotnictví, a podařilo se mu i zapsat své tři dcery do místních státních škol. Na tohle všechno měl automaticky nárok. Jeho tři dcery později získaly stipendium od gibraltarské vlády a ve vysokoškolských studiích pokračovaly ve Spojeném království. Po dokončení škol se dívky vyhouply na pohodlná pracovní místa v Londýně. Celou tuhle dlouhou cestu od prvních vyjednávání Liboria s bratrancem, ministrem Corfieldem, umožnili gibraltarští daňoví poplatníci. Ve stejnou dobu se čtyři Liboriovy děti dohodly a byt v komplexu Harbour Views prodaly za astronomickou částku s vědomím, že ho Liborio pořídil za pakatel hlavně díky utajenému a nezákonnému počínání svého vykutáleného bratrance.

Možná si čtenář bude klást otázku, jestli je tenhle příběh založený na skutečnosti. Můžu dosvědčit, že tomu tak je, protože jako bratr Conchi jsem o téhle levárně věděl po celou dobu úplně všechno. Co víc, můžu vás ujistit, že tahle ukázka korupce je ve srovnání s pokoutnými intrikami, ke kterým dochází na Gibraltaru od nepaměti dnes a denně, úplný detail. Všechno se zamete pod koberec a všichni vědí, že se jako vždycky vůbec nic nestalo. Ale vůbec.