Přesně pět set let od chvíle, kdy jediná zbývající loď Magalhãesovy výpravy dokončila první cestu kolem světa, vychází sbírka ostravského básníka Petra Hrušky Spatřil jsem svou tvář. Autora netřeba dlouze představovat, je stálicí české poezie již od devadesátých let. Jeho sbírky (Darmata, Auta vjíždějí do lodí, Nikde není řečeno) mají své stálé čtenáře, pozitivní ohlasy a překlady do řady jazyků. Petr Hruška působí také jako literární historik, píše eseje či sloupky (soubor V závalu). Dostalo se mu uznání v podobě významných ocenění (Cena Jana Skácela, Státní cena za literaturu, Magnesia Litera).

Jeho básnická sbírka Spatřil jsem svou tvář se hlásí k odkazu lodního deníku kronikáře výpravy Antonia Pigafetty. Hruška tu vstupuje na nové pole – nebo spíš do nových moří. Už jen to, že český autor vezme kormidlo do ruky a pustí se do nejistých vod světových oceánů, je pozoruhodné a výjimečné. Epičnost a historická látka tuto jedinečnost ještě umocňují. Archaizující, téměř vznešený jazyk se přibližuje realitě 16. století. Exotičnost námětu uvolňuje fantazii, kterou v intimní a městské poezii, na kterou jsme jinak v autorových sbírkách zvyklí, nenajdeme.

Hned úvodní básní vcházíme do století objevných cest, do světa, který se svým současníkům proměnil v loď. Motiv lodě představuje jeden z nosných motivů celé sbírky. Lodě, kam se podíváš – stůl v krčmě s houpajícími se židlemi, kostel, který odedávna připomíná obrácený kýl korábu, stromy pokorně čekající na svoji metamorfózu ve stěžně, kýly a ráhna. Ostatně od osmé kapitoly Písma pocházíme přece všichni z lodě. Kam a kudy a s kým poplujeme? Plout kolem světa znamená pochopit, že „svět nemá okraje, a tedy spočinutí…“, a tedy nenabízí ani jistotu toho, že jej máme ve své moci.

V první části „Papoušci v zrcadlech“ je zaznamenána plavba kolem světa očima dobrodruha, šlechtice a kronikáře Pigafetta, a to ve čtyřiceti básních pojmenovaných prvním veršem, které zprostředkovávají krátká zastavení na ostrovech, malých domorodých královstvích. Tady se kšeftuje, křtí i morduje, a hlavně s údivem popisuje setkání s tímto nepochopitelným světem:

Bedny se zrcátky se překotily.
Spatřil jsem svou tvář,
spatřil jsem svou tvář,
spatřil jsem svou tvář tolikrát,
až jsem couvnul.
Navečer se objevila pevnina.
s. 17

Ocelová zrcadla určená ke směnnému obchodu s domorodci odrážejí stejně jako nevypočitatelná hladina moře svět v nekonečné proměnlivosti, zmnožují naši nejistotu při pohledu – na sebe sama.

Ze školního dějepisu si vybavíme legendární cestu kolem světa, ostatně i doprovodná ilustrace Jakuba Španiela na začátku nás na ni láká. V podobném duchu umístil grafik nad texty básní přerušované čáry, jako by značily trasu plavby. I v samotných básních prožíváme klikatění, uzlení a vůbec všeliké zádrhele a pochybnosti o smyslu a směřování. Takovou cestu rozhodně není s to zaznamenat žádný plán, žádná mapa.

Pigafetta zanechal dokumentární zápis cesty, který básník využil jako rámec, záměrem autora sbírky však není provázet a doslovně poznávat, ale spíše uvádět v údiv a vytržení, se kterými hledíme my na ně a oni na nás, na exotický svět, který jen zdánlivě dobýváme. Za kšeftování, válčení, setkávání, nahrazování jejich bohů našimi se z původně důstojné výpravy se vznešenými cíli stává loď bláznů, odraná, se zuboženou a neúprosně ubývající posádkou.

Nahé domorodce Evropan podceňuje, mají své podivínské krále obetkané magickou nedostupností, kradou a kupují nesmyslné cetky, bojí se lodí a pušek. Stále více jsou to však oni, kdo má převahu:

Vysvětlovali nám, že umíráme příliš rovní.
Trochu se stočit,
aby se člověk vešel do brány nali-pui.
To je zhruba všechno,
co nám chybí,
ale je to hodně.
s. 21

Pigafetta zaznamenával střípky řeči domorodců a malý slovník výrazů najdeme i v básni „Dobré vědět“: „jazyk – lada / ústa – berere / prs – sussu / […] / pomeranč v dešti – oni manchiuri acsua“ (s. 31). Pokud jde o jazyk jako prostředek lidského dorozumívání, kampak nás slova vedou? S řečí se tu nakládá šamanskými praktikami domorodců, slova jsou rituálně očišťována ohněm a vodou: „Nakonec se žena s čistými slovy / pomalu / odebere ke králi.“ (s. 23)

Druhá část sbírky s názvem „Přetížená loď“ má podobu několikastránkové skladby, v níž autor s Pigafettou rozmlouvá. Na začátku je výčet ostrovů a za ním připomínka

zbídačené lodi, přetížené hřebíčkem a osmnácti muži […]. Od oné chvíle se slova kupředu a návrat
nepřestala chvět
o svůj smysl.
s. 57

Antonio Pigafetta prý na loď naskočil v poslední chvíli před vyplutím. Nabídl Magalhãesovi své služby člověka, který umí psát: „Psal jsi ptáky bez řiti / s vejci na hřbetě, / strom, z něhož každý den prší / dlouhé vlasy temných žen. / Přímo před nimi zapisoval jsi jejich věty / a potom jim je předčítal, / byly v úžasu. / Pandan, chita horan! – Člověče, jdi odsud! / Liat – Dívej se na mne.“(s. 59)

A dočista vyzáblý Pigafetta v košili, s popsanými papíry v rukou v pondělí onoho dne a roku přistává v Seville, obtížen zkušenostmi, kterým sotvakdo porozumí, se vzpomínkami, které jej budou pronásledovat stejně jako domorodí démoni. Navždy mu bude chybět jeden den, o který obeplutím Země směrem na západ přišli:

Ptáme se, co za objev mohl ještě přinést?
O jakou další iluzi se v něm dalo přijít?
[…] zbývá najít ještě jeden den.
s. 64–65

Pochybuji, že jsme jej za pět set let našli. Petr Hruška nás o tom ujistil. Což je dobře, protože jsme dál odsouzeni k hledání a úžasu. V této sbírce přesunul básník pozornost od dosud dominujících témat vnitřních a mezilidských dramat k obecnému, k filosofickému tázání na naši lidskou existenci. Sbírka Spatřil jsem svou tvář je v tomto duchu ojedinělým počinem, který většina čtenářů nepochybně ocení. Navíc hloubka tématu je zprostředkována bez zbytečných slovních ozdob, prostě, ale velmi působivě. Rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co Petr Hruška dosud napsal.