Posluchač na večeru autorského čtení nemusí všemu rozumět na první poslech. Co ale většinou rozezná brzy, je míra opravdovosti. A za tou se dá jít, ta může zajímat i provokovat. Takový Jan Balabán nebo Magor nebo Pavel Kolmačka – ztělesnění naléhavé opravdovosti. V té se dá dobře zaslechnout, jak autorovi o tento svět jde. Přes všechny projevy depresí a skepsí, ba nasraností, prosvítá úzkostlivý zájem o svět. Žádné recepty, jak se má žít, spíš nenápadné chvění se o svět, neustálé ověřování, zda jej ještě můžeme mít  rádi.

Pokud existuje nějaká společenská role spisovatele, pak myslím, že spočívá právě v tomhle. Zkoušet a hledat, jestli máme skutečnost blízko sebe, v srdci. Jestli v ní můžeme ještě být. Skrze to, jak autoři hledají poměr mezi sebou a světem, dostávají posluchači na literárním večeru zprávu o jeho stavu a jeho podobě. Nemůže být žádná větší angažovanost než ta, že někdo zkouší milovat něco, co jej přesahuje, čemu nerozumí, co je daleko za jeho soukromým obzorem a zdá se, že vlastně žádnou účast ani nechce.

Autorská čtení mě přitahují pořád. Básníkům při psaní občas hrozí paradoxní riziko, že ztratí schopnost mluvit. A člověk by neměl přestat mluvit jen proto, že píše poezii. Na literárním večeru může autor zaslechnout, jestli jeho slova mluví, nebo jsou už jen záznamem významu, gramatikou poezie. Autorská čtení člověku připomínají, že i slova básně jsou slova řeči, promluvy, vzkazem od někoho k někomu.

A posluchači na veřejném čtení reagují – různými druhy ticha. Jsou ticha zdvořilá, jsou ticha jen s námahou udržovaná, jsou ticha srázů, do kterých posluchač spadl, ani neví jak. Jsou ticha pozorná a ticha, která jsou ztracením se v propasti slov. Podle druhů tich se při čtení dozvídá autor něco velmi důležitého o povaze toho, co píše. Pražské Café Fra je místo, kde je právě ticho dobře slyšet.

Text z nevydaného sborníku textů o Kavárně a knihkupectví Fra, 2012. Publikujeme se svolením autora a editorky sborníku, Ivany Myškové. Pozn. ed.