„Sonda do života mladé umělkyně“ a „generační zpověď“, zazní v úvodu upoutávky na román Radikální potřeby spisovatelky, scenáristky, publicistky a překladatelky Terezy Semotamové (1983). Po próze Ve skříni (2018), nominované před pár lety na Magnesia Literu a přeložené do němčiny, nám autorka předkládá další text postavený na intimní zpovědi vypravěčky, která se těžko sžívá s okolním světem, v němž hledá sama sebe a své „radikální potřeby“.

Toto slovní spojení však v kontextu románu působí spíše ironicky: jestli vypravěčka něco postrádá, tak je to právě radikalita, tedy vlastnost asociující pevnost, důslednost, bezohlednost, rozhodnost. Román vypovídá především o její citlivosti, nejistotách a nerozhodnosti. A nejistota, co vlastně chtěl sdělit a proč byl napsán právě takto, zůstává nakonec i ve čtenáři.

Vypravěčkou je žena, umělkyně, jejíž mládí se začíná pomalu blížit střednímu věku. Bydlí sama, dokáže se jakž takž uživit, ale stále nenašla toho pravého muže a rodinné ukotvení; část románu se zdá, že je spisovatelka, která píše a účastní se různých veřejných čtení, jindy se představuje jako sochařka. Tuší, že by se svým životem měla „něco“ udělat, jen moc neví co ani jak na to. Vzhledem k tomu, že ji dosud nepostihly žádné zásadní trable, řeší nejčastěji sebe, svá milostná trápení, případně trápení svých přátel, kteří sice vypadají, že s životem už „něco“ udělali, ale vlastně to pořád není „ono“, protože ani děti a rodina ono vytoužené štěstí přinést nemusejí. Zdaleka nejčastěji pak podrobně popisuje své bolesti, splíny, pocity strachu, nudy, marnosti, prosívání života mezi prsty. Průběžně komentuje své psychické a fyzické stavy:

Píchne mě v kotníku, který už má být uzdravený. Vyděsí mě to a o to víc jím hýbu, abych se přesvědčila, že se mi to zabolení nezdálo. Nevěřím zdáním, prověřuju je, až to bolí, až to moc bolí. Je mi hrozné horko, topím se v potu, větrám. Zavírám okno, přikrývám se.
s. 177

Aby román nebyl jen souhrnem vnitřních monologů, vypravěčka se setkává tu s D., potom s H., ale taky s Y., s K., M., J., L., V., A., Š. a dalšími, snadno zaměnitelnými postavami, v nichž se čtenář po prvních kapitolách okamžitě ztratí. Plné jméno si zaslouží jenom Fanda, kamarád a soused, který zničehožnic zmizí a neozve se, neboť, jak se později ukáže, je transgender a potřeboval být na svoji proměnu sám.

Román nemá žádnou ústřední dějovou linii, je spíše záznamem pocitů, prožitků, snů, přání, trápení, obav, nejistot a zmatků hrdinky, kterou bychom mohli označit univerzálním pojmem loser („takhle jsem se naučila žít a pracovat se svými náladami, jenže teď je musím řešit v interakci. V interakci s někým, s kým stále předstírám, že jsem veselá, bezproblémová holka, co vůbec nemá problém se svým věkem, tělem, hmotou, svědomím a tak dále“ – s. 249). Nic moc jí nevychází, kamarád, se kterým by ráda měla něco víc, je gay, ten, se kterým něco reálně má, je starší, slavný a evidentně ji využívá pouze na příležitostný sex, zatímco ona se trápí, sleduje jeho profil na facebooku, obsesivně kontroluje chaty a doufá v jeho zájem. Jednou z radikálních potřeb je tu nejspíš ono neustálé hledání „čehosi“, pochopení, naplnění, smyslu – anebo taky mluvení, řešení a sdílení svého života.

Kromě nesymetrického vztahu s „odborníkem“ má jakési dějové jádro stipendijní pobyt v Německu v „umělecké kolonii“, v druhé polovině knihy pak koronavirová epidemie: čas šití roušek, nucené izolace, strachu, samoty a testování. Zbytek knihy se točí v jakýchsi malých motivických kruzích, jejichž hlavní přidaná hodnota tkví v tom, že Semotamová umí stylizovat, všímat si detailů a být ironická („Horoskop na dnešní den: lunajupitervestřelci co já vím. Nejistoty s námi prý zamávají. Současně zatoužíme velmi silně po tom, co nám chybí. Někdo si půjde koupit letenky, další napíše milostnou báseň a třetí načrtne na schůzi totálně nerealistický plán na kolonizaci Venuše. Večer se smaže tabule s plány tak, abychom mohli v sobotu jet nanovo. Ale co zůstane po dnešku? Smaženka.“ – s. 120).

Zaujmout může také fakt, že jde o román ze žhavé současnosti jedné sociální bubliny, která zná osobnosti pražské kulturní a literární scény, oceňuje konkrétní umělecká díla a jejich tvůrce, sleduje podobné seriály na Netflixu a život tráví s mobilem v ruce sledováním sociálních sítí (vzhledem k věku vypravěčky převážně facebooku) a couráním po Praze. Snaží se uživit prací, která by mohla být alespoň trochu naplňující, a udržet se v podnájmech v pražských činžácích. Trápí je životní prostředí, faleš těch, kteří si na jeho ochraně jenom dělají jméno a honí body u druhých, ale sami nemají moc možností, co s tím udělat.

Ona už řeší skutečné problémy, zatímco já se furt vrtám v krávovinách,

pomyslí si vypravěčka u jednoho rozhovoru s dětnými kamarádkami – a čtenář jí v tu chvíli nemůže nedat zapravdu.

Román Semotamové by se nejspíš dal pochválit za jednotlivé pasáže, pocit, emoci, detail, u něhož lze prodlít či se jím pobavit. Jako celek je však podivně rozbíhavý a mnohohomluvný. Čtenář, který první desítky stran čeká na to, kdy se začne něco dít, to posléze nejspíš vzdá a bude mít tendenci stránky přeskakovat, neboť, jak brzy zjistí, se vůbec nic nestane. Zdá se, že text vznikal delší dobu, během které autorka zkoušela, jakým směrem se vydat, na co položit důraz a co a komu sdělit. Ne že by Radikální potřeby nesdělovaly nic – ale je otázka, jestli čtenář na prokousávání se textem, který tak nějak stále opakuje totéž, bude mít sílu a chuť.