Nabízí se rozverná slovní hříčka, že všechny básnické tituly, které v nakladatelství dybbuk vyšly v bohulibé edici Opium poezie, porůznu nabízejí opojný čtenářský zážitek, nestačí se však tímto povzbudivým konstatováním bezbřeze opájet. Není titul jako titul, některý je určen především literárním historikům, jiný zřejmě ve větší míře kulturní čili čtenářské veřejnosti. Představovat namátkou Antonina Artauda nebo Vratislava Effenbergera a výbory z jejich tvorby dozajista není obsáhleji zapotřebí, zatímco u jiných autorů vzešlých z minulosti jsou podobné ediční počiny i z odstupu času nemálo inspirativní, kupříkladu v případě vydání známých i méně známých textů Karla Miloty nebo Jiřího Šotoly v uvedené „opiové“ knižnici.

Právě v ní jako v pořadí devatenáctý svazek pod názvem Cokoli píšu vyšel průřez básnickým odkazem zpočátku pardubického a posléze děčínského poety a prozaika Vladimíra Vokolka (1913–1988), zejména po únoru 1948 autora převážně zapovězeného: výjimku představují především výběry z jeho válečných a novějších veršů, vydané v letech 1967 (Mezi rybou a ptákem) a 1971 (Cesta k poledni). Koncem padesátých roků byl Vokolek nejprve zaměstnán jako učitel na základní škole v Děčíně, posléze několik let v ústecké Tiskové informační službě. Jak výstižně praví editor nynějšího průřezu Martin Lukáš, autor žil v odloučení nebo v ústraní a v krušné atmosféře „pusté země“ se mu nikoli náhodou

ze soustavného psaní stala sebezáchovná činnost.

Ani po odchodu do důchodu se už neuskutečnilo jediné vydání Vokolkových textů, které se šířily zpočátku jen mezi literárními přáteli a posléze pouze prostřednictvím samizdatu. Jeho pozdní básně vyšly za pisatelova života kupodivu toliko jedinkrát rovněž v exilu (sbírka Ke komu mluvím dnes, vydaná až roku 1984 v Mnichově).

Umělec se želbohu nedočkal listopadových událostí 1989, v následujících letech však došlo dílem k znovuobjevení a objevení jeho básnického a prozaického odkazu, dílem k radikální satisfakci či uznání jeho nesporného a nepochybného přínosu českému poválečnému písemnictví. V brněnském nakladatelství Atlantis totiž byly již v raných polistopadových letech 1994 až 1999 postupně vydány velkoryse koncipované šestisvazkové Spisy Vladimíra Vokolka, které ve třech závěrečných titulech daného edičního projektu (vydaných v letech 1998 a 1999) v úplnosti zahrnuly i autorovo převážně oficiálně nevydané a nevydávané básnické dílo, dohromady čítající dvacet sbírek a jednu větší skladbu. Tyto svazky edičně připravil Jan Šulc spolu s literátovým synem, též básníkem a prozaikem Václavem Vokolkem, na jejichž editorský počin nyní – čili po dlouhém čtvrtstoletí – ve výboru Cokoli píšu navázal zkušený interpret českého básnictví, zmíněný Martin Lukáš.

Přející literární historikové si mohli po vydání Spisů Vladimíra Vokolka zamnout ruce, neboť tíživý vydavatelský dluh byl náležitě splacen a jeden z kulturních hříchů minulosti úctyhodně napraven, mezitím však plíživě stoupala také hladina novodobého zapomnění. Autorův umělecký rod byl posléze kulturně svatořečen též v impozantní publikaci s názvem Jméno Vokolek (2011), do níž byly zařazeny také autorovy „poslední básně“, leč vlastní poezie Vladimíra Vokolka zůstávala ve Spisech. Ruku na srdce: kdo s výjimkou literárních bohemistů zaměřených na minulé časy a obdivu hodných milovníků neatraktivní poezie si čítá ve Spisech? Kdo po nich sáhne a listuje si v nich před semknutím víček? Nicméně platí, že každé pečlivě koncipované Spisy navracejí tvůrčí odkaz určitého autora (zvláště proskribovaného a umlčovaného) do výsostných hájemství literární kultury i do jejích vývojových souvislostí, v živém povědomí o literatuře však obvykle příliš nefigurují.

Podanou ruku pak představují podobné retrospektivní výbory, k nimž v případě Vokolkově patří právě soudobý titul Cokoli píšu. Editor se nezaměřil na jedno či dvě konkrétní období básníkovy tvorby a zvolil víceméně reprezentativní zastoupení celého autorova tvůrčího vývoje od čtyřicátých let až do roku 1980. Pominul pouze Vokolkovy zčásti ještě juvenilní publikační počátky z konce třicátých let a jeho pozdější dílo zachytil prostřednictvím čtyř desítek básní včetně rozsáhlejší skladby „Atlantis“, která byla kupodivu uveřejněna ještě za poetova života.

Jde tudíž o čtenářskou edici, leč odborně sestavenou a interpretovanou, která předkládá Vokolkovu poezii v nezbytné zkratce i v příslovečné kostce. Také chvályhodně obnovuje komunikaci se zájemci o tento básnický odkaz mimo několikasvazkový opulentní souhrn ve Spisech. Připomeňme, že brilantní studii věnoval Vokolkovi povolaný, žel již zesnulý znalec naší „spirituální“ literatury Jaroslav Med.

Právě tento badatel upozornil na filosofická východiska rané autorovy poezie: zdůraznil, že Vokolkova apokalyptická vidina světa na „útěku před Bohem“ i jeho recepce poválečného duchovního ovzduší „pustiny“ je ovlivněna myšlenkami Maxe Picarda a ústí ve výrazivo oplývající naléhavými mravními výzvami i varováními. Podle Meda se v pozdější Vokolkově tvorbě počínaje šedesátými léty vytrácí původní apelativní patos a básník čím dál víc inklinuje k filosofické reflexivní lyrice, v níž interpret vyzdvihuje „panoptikálně zrůdný obraz pouťového hlomozu a třeštění“. Rozuměj sekularizovaný svět postrádající identitu a odsouzený k jejímu marnému a trýznivému hledání. Ve zralé Vokolkově lyrice však „meditací prohlubovaný dotyk s každodenností jeho poezii znatelně oprostil a zcivilněl“. Podobně autorovu poetiku nahlíží i Martin Lukáš: má za to, že tvůrce „ve svém základním autorském gestu zůstal užaslým svědkem intelektuální a duševní bídy moderního člověka“ a ve svých verších

rýsoval apokalyptickou vizi poválečné společnosti.

Nikoli náhodou je na pomyslné poušti volající Vladimír Vokolek výstižně označován za

autora hluboké existenciální osamělosti.

Akademické Dějiny české literatury 1945–1989 pregnantně charakterizují autora výboru Cokoli píšu coby reprezentanta poválečných „básníků spirituálního zaměření a katolické víry, kteří komunistickou totalitu odmítali jako princip a jako výraz toho, že svět omámený hlaholem hmoty zapomíná na Boží řád“, přičemž právě Vladimír Vokolek usiloval o

vytvoření osobitého odpoetizovaného básnického jazyka, v němž by ožívala skutečnost se vším všudy.

Z Lukášova pečlivého výběru starších i novějších autorových básní by se dozajista dal vyvodit závěr, že jeho rané básnické údobí se odehrává v bytostném znamení literárního existencialismu (zde pojmenovávaného coby „křesťanského“), kdežto poetovy pozdní sbírky, namnoze tíhnoucí k filosofickým sentencím, stále víc vyznávají specifický křesťanský stoicismus. Právě v jeho intencích napíše Vokolek k stáru i hledačské verše, že „něco nepatrného jako krůpěj rosy / zvlní tě v prchající obraz: kdo jsi?“ A vyhlíží „konec cesty do ztracena“.

Nemylme se, dnes již málokdo bude náležitě bedlivě a zkoumavě číst záslužně vydané Spisy Vladimíra Vokolka. Básníkův duchovní a literární odkaz však po několika desetiletích smysluplně přibližuje předkládaný výbor z jeho díla v uspořádání Martina Lukáše. Filosofické a reflexivní lyriky vzniká a vydává se v současnosti jako šafránu, leč v ukázkách z tvorby tohoto pardubicko-děčínského meditativního a naději hledajícího zahořklého osamělce se přesvědčujeme, že hluboký smysl a mravní přesah má i po desetiletích též ono kolikrát autorem napsané „cokoli“.